Choceň, PUTOVÁNÍ. Přehlídka malých loutkových divadel.

Pořádá Hana Voříšková, ZUŠ Choceň.

Jak to začalo.
Sama hraju několik miniaturních loutkových divadel, určených do komorního prostoru pro malý počet diváků (pro jednoho, pro dva nebo pro deset). A zažívám tak pozoruhodná setkání s diváky. Ale má to jednu nevýhodu. Při hraní na festivalech musí občas diváci stát na taková divadla frontu a já se potom uhraju do úplného vyčerpání.
A tak mě napadlo, že kdyby takových divadel bylo více, diváci by mohli putovat od jednoho k druhému a nestáli by frontu na jediné představení, síly by se rozložily a všichni bychom si přišli na své.
Učím v budově zámku, kde je spousta průchozích komnat. Představila jsem si, že podobně, jako chodí turisté s průvodci na prohlídky hradů a zámků, mohli by diváci putovat zámkem po jednotlivých představeních.
A potom jsem hledala pohádku, ve které putuje hlavní hrdina světem.
A tak se zrodil základní princip festivalu: putování zámkem a putování pohádkou.

Pravidla hry jsou taková :

Vybereme příběh a rozdělíme ho na takový počet dílů, kolik je přihlášených souborů.
Každý soubor si zamluví jeden díl příběhu, který zpracuje, nazkouší a zahraje.
Na práci mívají soubory 6 - 8 týdnů času.
Den před festivalem (sobota) se sejdou všechny soubory v zámku, každý si v jedné místnosti nainstaluje své divadlo a máme generálku. Zahrajeme si postupně celou pohádku pro sebe navzájem, trochu diskutujeme, řešíme návaznost jednotlivých dílů, opravujeme, zkracujeme, čistíme …
Délka představení je časově omezena (například 10 minut) - podle počtu všech dílů, tak, aby celá procházka i s přesuny mezi jednotlivými divadly nepřesáhla 1 ½ hodiny.
V neděli odpoledne se hraje pro veřejnost. V době od 14.30 do 17 hodin přicházejí průběžně diváci na start. Obdrží mapu zámku, kde jsou zakreslená a očíslovaná jednotlivá představení. Přibližně po 15 minutách vypouštím 10 - 20 členné skupiny diváků a oni pak už sami podle mapy procházejí zámeckými komnatami a celou pohádkou od začátku do konce.
Součástí každého divadla je kasička na dobrovolné vstupné. Diváci jsou na pozvánkách vyzváni, aby si přinesli zásoby drobných mincí. A po každém představení můžou něco naházet hercům do pokladny.
Každý soubor sehraje za odpoledne svůj „kousek“ osmkrát až desetkrát. To je dost náročné. Ale zároveň výhodné. Kdo má při prvním hraní trému, při třetím nebo pátém ji ztratí. Herci se postupně uvolňují a „rozjíždějí“ a objevují nové možnosti. A kdo něco nestihl dobře nacvičit předem, jistě to během těch 8 - 10 „zkoušek“ dožene. Takže je to intenzívní zkušenost herecká.
A také zkušenost s diváky - ukáže se, že publikum bývá různé, chladnější i vřelejší, roztěkané i soustředěné, hlasité i tiché …

Secvičit celou, třeba hodinovou pohádku pro jeden soubor nebývá snadná věc. Aby neunavila, nenudila a „držela pohromadě“.
Ale nazkoušet třeba šestiminutový divadelní „zákusek“ je většinou pro tvůrce i pro diváky radost a občerstvení. I když není představení dokonalé, diváci se během té krátké chvíle ani nestihnou začít nudit nebo trápit. Jsou potěšeni a překvapeni různým řešením scény, loutek, proměnou stylu, poetiky i energie herců.
Pro soubory je taková pestrost velkou inspirací do dalších let loutkářského života.

V průběhu let se ustálil pravidelný průběh příprav během roku.
V březnu bývá festival.
Potom si píšeme e-maily, sdělujeme si dojmy a bavíme se o tom, jestli a kdo chce dál hrát.
A za domácí úkol máme číst a nabízet přes léto texty k četbě. Případně o nich diskutujeme prostřednictvím e-mailu.
Na podzim se sejdeme na dramaturgické dílně, vybíráme vítězný text, případně, pokud je to delší text, zpracováváme i hrubý scénář. A rozdělíme text na díly.
Potom probíhá e-mailovou cestou rozebírání dílů.
A v lednu se sejdeme na další dílně, kde už každý soubor nastíní představu své hry, řešíme návaznost jednotlivých dílů, společný vzhled hlavních postav (například která princezna bude blondýna a která zrzka), kreslíme obrázky na pozvánky, hlasujeme o názvu přehlídky…
Občas pro zpestření zařadím i menší divadelní cvičení, které se nějak vztahuje k našemu příběhu.
A potom se rozejdeme a každý vymýšlí a vyrábí a zkouší doma. Jeden čas si mě i některé rodiny zvaly k sobě domů na zkoušky.
A potom se sejdeme na generálce.


Prvního ročníku festivalu se zúčastnily nejrůznější soubory: ostřílení loutkáři i nováčci, zcela nezkušení amatéři, dospělí, mládež i moji desetiletí žáci-výtvarníci, a také několik rodinných týmů - maminky se svými dětmi.
Tahle poslední „kategorie“ mě zaujala nejvíc a rozhodla jsem se, že další ročníky budu pořádat výhradně pro amatérské soubory rodičů s dětmi (minimálně jeden rodič a jedno dítě).
Žádná z maminek, která se přehlídek účastnila, nebyla myslím nikdy herečkou. A nejspíš je ani nenapadlo, že by se někdy odvážily hrát veřejně divadlo. Většinou myslím vstoupily do divadelního souboru kvůli svým dětem. Poskytovaly jim zázemí, ochranu i svačiny, ale zároveň s nimi vyráběly kulisy a loutky i hrály. A hlídaly termíny zkoušek. A některé z dětí by možná také dobrovolně nevstoupily na jeviště, kdyby tam nebyly pod ochranou svých maminek.
Jsme zkrátka spolek „ochotníků“. Tohle pojmenování se pro nás dobře hodí. Jednou za rok jsme ochotni secvičit představení, překonat strach a zahrát si pro sebe, pro sousedy, příbuzné a kamarády.
Během času se tenhle náš spolek proměnil, děti rostly, dorostly a přerostly své maminky a divadelních rodin začalo ubývat. Až zůstaly dvě poslední rodiny a stáli jsme před rozhodnutím, jestli s touhle formou divadelního setkávání skončíme, protože dva soubory na festival je málo. Oslovili jsme proto dva spřátelené divadelní soubory, aby nám na další rok vypomohli.
Tím přestal být náš festival festivalem rodinným a také loutkovým, protože některé soubory začaly tíhnout k činohře. Přejmenovali jsme tedy naše setkání na přehlídku malých divadel. A v dalším roce se naše dvě divadelní rodiny rozdělily. Mladší děti zůstaly se svými matkami a starší přibraly své kamarády a vytvořili studentské týmy. A v téhle sestavě vstupujme i do letošního ročníku.


Hana Voříšková, prosinec 2015