Texty: BRHELOVÁ, Eva: Jarní divadelní festival Brno-Kohoutovice, Komín a konec diskuzí? AS 2007, č. 2, s. 56-58.

Jarní divadelní festival Brno–Kohoutovice, Komín a konec diskuzí?
Eva Brhelová
– To záleží na způsobu práce, že jo.
– Třeba to představení vzniká tak nějak ne úplně klasicky, třeba nějaká dramaturgická příprava nemusí bejt…
– …nebo je, ale vzniká samovolně, třeba spoluúčastí všech, což je taky možné.
– A ta forma je úplně svobodná, může vyplynout nějak tak samovolně, jak to vzniká, to téma zpracovávaný…
– Což zase neznamená, že tam nemusí být režisér.
– Ale určitě se to nedá nějak striktně rozdělit.
– Ono je v podstatě experimentální úplně všechno.
(Dva diváci JDF)

Stojím před kulturním centrem Stará Hasička, opodál labužnicky kouří herci, o sto metrů dál líným proudem teče Svratka, slunce se dere skrz zamračenou neděli a Jarní divadelní festival – soutěžní to přehlídka experimentujícího divadla pro jihomoravský kraj – končí. Účastníků a diváků se ptám na jejich chápání sousloví „experimentující divadlo“. Leč diváků je poskrovnu, pokud nehovořím o zúčastněných souborech. A většina dotázaných rovnou použije pojem „experimentální divadlo“. Mám se spokojit s názorem, že vlastně jde o totéž?
„Každopádně se do toho ale neschovává ochotnické divadlo jako takové, to s těma kulisama, co se pěstuje od národního obrození, co funguje na těch malých dědinkách – to si myslím určitě není experiment. A současně si myslím, že takové to psychologizující herectví – řekněme jen a pouze psychologizující – tomu bych taky neřekl experiment. Naopak se do toho podle mne může vejít jakýkoli buď nedivadelní text, nebo experimentální divadelní text, který může být napsán pro divadlo, ale sám o sobě, tou formou, jak je napsaný, více méně vylučuje svou realizaci na divadle, takže se s tím člověk musí nějakým způsobem porvat. Anebo potom divadelní forma jako taková, to znamená úplně jiný způsob herectví, eventuálně stylizované herectví, velmi silně stylizované herectví a podobně. Tak vnímám experiment.“ (Z. Šturma)
Od čtvrtka 15. do neděle 18. března přehlídka nabídla deset inscenací devíti mladých i starších, nových i zkušených divadelních souborů a míru jejich experimentátorství (tedy podle propozic experimentování osobitým způsobem s obsahem a nebo formou) posuzovala odborná porota ve složení Kamila Olšaníková, Alena Šedivá a Pavla Pinkasová. Které inscenace a proč byly považovány za experimentující, to jsem se snažila během přehlídky zachytit na diskuzích diváků a souborů s porotou i v přestávkách mezi představeními.
Nominaci na celostátní přehlídku experimentujícího divadla Šrámkův Písek vynesla Pohybovému studiu Cyranovy boty jejich inscenace Vlak, jejímž autorem je soubor v čele s Věrou Bělehrádkovou. Nonverbální rytmodivadlo, maximálně využívající pohybových, hereckých, rytmických a zvukotvorných dovedností svých dvanácti interpretů, vypráví zpočátku prostý příběh o obyčejném odpoledni na nádraží a cestě vlakem, která má však vtipnou pointu. V zadním plánu jeviště jsou rozehrávány situace a vztahy mezi cestujícími ve vlaku, přední plán zobrazuje technické zázemí vlaku (trefně doplněné i kostýmy, rekvizitami a mikrosituacemi). V inscenaci však nejde jen o komickou zápletku, ale taky o samotnou cestu vlakem, o různé fáze cesty, během níž díky propracovaným, a rytmům bubnů djembe mohou diváci zažívat to vzrušení, které pociťují mnozí z nás při cestování (nejen vlakem). Strhující je gradace rytmických částí inscenace (např. výjezd z tunelu), spolupráce a souhra předního i zadního plánu inscenace, práce se změnou temp i pauzami. Motivace postav je čitelná beze slov, příběh je vyprávěný zajímavě, bez použití zbytečných pantomimických stylizací. Porota na inscenaci kladně hodnotila kompaktnost a stylovost, práci s detaily, uvolněnost, hravost, temperament herců a jednoduchost celého provedení. Vytýkala jen drobné nedůslednosti v použití rekvizit (reálné a imaginární) a občasné nedodržování předem nastoleného imaginárního prostoru. Ovšem experimentu zde i podle poroty bylo učiněno zadost. Přejme tedy souboru šťastnou a ve srovnání s Vlakem přece jen klidnější cestu do Písku.
Z gruntu vzali experimentování divadelníci původem ze Zlína, nyní z Brna – soubor pojmenovali Tvůrčí skulina Medomet a za autorské zpracování Tří sester si odnesli 1. doporučení na celostátní přehlídku. Autor a režisér Martin Macháček s pseudonymem Karolína Tmavá tvrdí, že hru napsalo jeho alter ego. Inspirován poetikou Čechovových i Beckettových her posunul děj (původních) Tří sester do chvíle, kdy Olga, Máša a Irina, lístky do Moskvy v kapse, čekají na nádraží. Uprostřed scény lavička, na zadním prospektu projekce. Během čekání na vlak mezi sestrami dochází k různým půtkám a citovým výlevům. Sestry kouří, pijí vodku, diskutují, proč „to nejede?“. Otevírá se konflikt mezi Olgou (Jana Žáčková), snažící se udržet pořádek a klid, a pubertálně vzdorovitou Irinou (Petra Lorencová), které starší sestra zakazuje všechny radosti života. Posloucháme hádky o tom, jestli major Irinu zneužil, když byla malá. Máša (Eva Burešová) nerozhodně přihlíží a pak začne šňupat kokain. Po dlouhém čekání nakonec Máša s Irinou odcházejí zpět domů, slyšíme přijíždějící vlak, Olga nemůže najít nástupiště, vlak jí ujíždí a ona rezignovaně míří k domovu. Hra o pokusu odjet a znemožnění odjezdu je absurdní čechovovskou variací, která porotu zaujala hereckými výkony (všechny tři představitelky obdržely za své výkony čestná ocenění). Pokusem o jinou cestu sdělení je však podle mého názoru spíš využití projekce v této inscenaci v kombinaci s děním na jevišti. Projekce, spuštěná vždy po určité odehrané části děje, kdy postavy strnou ve štronzu, doplňuje situaci a rekapituluje předchozí myšlenkové procesy a stavy sester prostřednictvím sledu fotografií. Naznačuje a posiluje konflikt. Vhled do nitra tří sester poskytují také epické vsuvky, kdy herečky několikrát během hry s vypravěčským odstupem komentují momentální stav své postavy.
Do tvůrčí dílny režiséra Tří sester mohli diváci nahlédnout při čtvrtečním večeru ještě jednou, a to díky scénickému čtení monologického textu Universum. Autor v textu deníkovou formou popisuje detaily života na ruské kosmonautické základně, zaobírá se především rozsáhlými myšlenkovými procesy a každodenními postřehy dvou postav a nedramatické čtení při lampičce vydatně doplňuje paralelní futuristickou projekcí. Tento experiment, čerpající z reálií o ruské kosmonautice, původně vznikl pro hvězdárnu ve Fryštáku a snad v jejím prostředí vyzněl mnohem sdělněji.
Zcela zřetelný záměr – pobavit a poučit nejen dětské publikum o možných úskalích lenosti – ve své inscenaci realizovalo rosické Divadlo Prádelna. Autorská pohádka Jarky Eliášové O líné vodnici a zlé mořské babici nakonec vyprovokovala převážně dospělé diváky k tomu, že strašným kvílením zpodobňujícím mořského ducha pomohli vodnici Čvachtě zbavit se uzurpátorské mořské čarodějnice Kikimóry. Logicky vystavěný příběh se zápletkou, na jejímž řešení se publikum přirozeně podílí, aktivizuje dětského diváka a spoléhá na jeho smysl pro humor, ironii i empatii. Představení hojně prokládané písničkami s reprodukovanou hudbou se odehrává na jednoduché barevné látkové scéně, kterou doplňuje jen židle a kutloch-ložnice Čvachty. Spád a komediálnost inscenace stojí hlavně na hereckých výkonech. Dokonalá souhra, načasování jednání a pohotová herecká improvizace při představení je určitě ovlivněna faktem, že Kikimóra a Čvachta jsou v reálu matka s dcerou. Přestože zřejmě očekávala publikum mladší, dokázala Jarka Eliášová (Čvachta) pružně a elegantně reagovat na věk publika, s nadhledem a vtipem rozvíjela situace tak, že jim mohli porozumět a zasmát se rodiče i děti. Oběma herečkám (tedy i Jarce Burešové alias Kikimóře) udělila porota čestné ocenění za herecké výkony, a také doporučení na národní přehlídku činoherního divadla pro děti Popelka Rakovník.
Dvě čestná ocenění (za kostýmy a režii) a doporučení na národní přehlídku studentského divadla Náchodská prima sezóna náleží mladému brněnskému souboru Voiceband.cz a jeho guruovi Zdeňku Šturmovi (jenž vede v Brně-Komíně také podobně zaměřený soubor Ústaf). Morgensternovu báseň Košilela zpracovali v pestrých výrazových i jazykových proměnách v pásmu nazvaném Jsi proklat, majiteli. Interpreti textů mají na sobě polodlouhé bílé košile, košilely; režisér (taktéž v kostýmu a navíc s oprátkou na krku) jevištní dění jemnými gesty organizuje, anebo stojí či sedí stranou švitořící skupiny. Diváci si mohou vychutnat různé verze divadelně-poetické Košilely: německý originál, rozličné české překlady (Halenin, …), Košilelu jako společnou píseň sboru, Košilelu erotickou a zvrhlou, Košilelu na fotbale, rapujícího Košiláče, Košilelu jako školní biflování básně za Josefa II. (česky s německým akcentem) atd. Sugestivní zážitek z inscenace posiluje soustředění skupiny a především využívání zvukomalebnosti němčiny i češtiny v různých vzájemných kombinacích. Režisér na závěr inscenace vystupuje na šibeniční vrch, nakupený z těl aktérů hry, a je jimi proklet. Porota přehlídky naopak vyzdvihuje experimentálnost inscenace: chválí dvojjazyčnost, vysokou kvalitu voicebandu, čistotu kostýmů, práci s hlasem a rytmem.
Jak si na přehlídce experimentujícího divadla stály další soutěžící soubory? Médea v podání Studia Stará Hasička (režie Z. Šturma a Tomáš Trumpeš) byla podle slov poroty chvílemi zdlouhavá, její herecké akce byly málo odlišeny od chóru, statické a neprožité. Pasáže chóru byly hodnoceny pozitivně. Čestné ocenění zde získal Radim Toman za zpracování textu Médea (kombinace, dotvoření a výrazné krácení textů J. Anouilha a H. Müllera) a Roman Mach za scénu využívající přírodnin, ale jinak ne příliš využitou.
Premiérová inscenace Pavouk Divadelního souboru Wicca z ostravské waldorfské SOŠ (vedoucí Hana Štrbová), pokoušející se převést na jeviště životní filozofii Roberta Fulghuma v mozaice jeho povídek, postřehů a úvah, mezi experimentující divadla porotou zařazena nebyla, ač využívala stínohru, netradiční scénu a zvolila si obtížné téma pro divadelní sdělení. Porota ale ocenila entuziasmus, který z mladých herců čišel.
Zinscenování deseti ponurých brněnských mýtů, spojených s hradem Špilberkem, předvedlo v mozaice s hudebním doprovodem, titulované Špilberk v pověstech aneb Jak jej neznáte, brněnské Divadelní studio Dialog II pod autorským a režijním vedením Michaely Radvanové. Podle slov poroty je soubor zárukou kvalitních hereckých výkonů, ale experiment zde není čitelný, inscenace je popisná, jak to ostatně vyžaduje poetika zvoleného žánru – kramářského či jarmarečního pouličního divadla. Pozitivně hodnoceny byly herecké a pěvecké výkony herců, ale kritizováno vstupování vypravěček do děje coby aktérek pověstí.
Jako experimentující divadlo porota kupodivu označila inscenaci Milana Suchánka Pan cr Faust Divadelního občasného spolku Ferdinand. Setkání partyzána, herce a zdravotní sestřičky na blíže neurčené válečné frontě je rámcem k improvizovanému hraní loutkového Fausta. Realistickými kulisami zavalená a nevyužitá scéna, neúměrná délka představení, tradiční činoherní pojetí herectví a chybějící pointa v inscenaci je však experimentem z toho důvodu, neboť (slovy Veroniky Valentové) „je to experiment s diváky – oni zkoušejí, co divák vydrží“. Čemuž přitakávám, protože samoúčelné užívání vulgarismů v improvizovaných situacích jsem nevydržela.
Doplňkový program přehlídky tvořily dvě produkce Divadla Čára. Tou první byla inscenace textu Ladislava Stýbla na motivy knihy pamětí českého dramatika a kolaboranta Františka Zavřela Za živa pohřben s názvem Heroika aneb Play Zavřel. A ještě k tomu Divadlo Čára přidalo v sobotu večer koncert svého BF orchestru. (Při poslechu té krásné hudby jsem začala přemýšlet, zda jde o experimentující hudbu, ale pak sem toho raději nechala.) Juch!
A co tedy z průběhu festivalu vyplývá? Proč mne nenechá klidnou to třeskuté slovo „experimentující“? Protože mne – a možná jen z nezkušenosti – zaujalo množství názorů na hlavní kritérium přehlídky; různost a někdy i protichůdnost názorů na význam tohoto slova.
„Já si myslím, že takové divadlo má určitě něco nového, čím by mohlo překvapit i širší publikum, protože experiment tam vždycky vnese nějaký nový prvek, který překvapí lidi a posune hranici toho divadla někam dál. Takže nevím. Ale myslím si, že i to naše představení má něco do sebe.“ (Člen souboru JDF)
Experimentujícím divadlem je zde autorská pohádka, dvojjazyčné divadlo poezie, netradiční propojení textů v tradičním podání, prostý námět v netradičním podání i nepříliš originální námět ve velmi tradičním, realisticko-psychologickém a popisném ztvárnění. Jak tomu celému tedy rozumět?
„Experimentální divadlo je asi takové, které neuvidím v klasickém kamenném divadle, a ten experiment může být různého druhu, a především si myslím, že by to mělo být divadlo mladé, které hledá nějaké nové cesty, které třeba buď ještě nejsou prochozené, nebo které se dají rozvíjet a vytvářejí nějakou opozici vůči tomu kamennému divadlu.“ (Divák JDF)
Já osobně také nemám ráda škatulkování a už vůbec se neodvažuji tvrdit, co je správně, a co ne. Uvědomuji si samozřejmě možnou a nezbytnou šíři chápání divadelního experimentu. Pouze mám ráda prostor k přemýšlení, prostor na kladení otázek a hledání odpovědí. A proto na přehlídkách a divadelních setkáních vyhledávám diskuze. Na Jarním divadelním festivalu jsou pojmenovány jako hovory s porotou. Jak probíhaly? Ticho na počátku bylo většinou přerušeno stručným vyjádřením každé z porotkyň, velmi obecným nebo velmi dílčím (v kategoriích mně se líbilo/nelíbilo). Poté často následovala monologická zpověď tvůrce, tvůrců. Při poslední diskuzi přehlídky již porota rezignovala i na změnu prostorového uspořádání pro diskuzi a hovořila zády či bokem k divákům a hercům. „Experimentálnost“ je pak do hodnocení poroty přiřazována jako další nutné kritérium, které je třeba zodpovědět jednoduše slovy ano či ne. A kde zůstal dialog, rozhovor? Nebo je snad experimentální divadlo něčím tak jasným, zřejmým, zařaditelným a běžně se vyskytujícím, že není potřeba mu diskuzi věnovat? Zvlášť když přehlídku navštíví patnáctiletí, kteří dumají o tom, co to vlastně to experimentující divadlo je?
Dostávám se k další, pro mne problematické stránce Jarního divadelního festivalu, a tou je velmi malá propagace festivalu a organizace. Diváky festivalových představení jsou ve většině případů pouze porotci, technika a fotograf (někdy i pouze šest diváků). Není snad krajská přehlídka experimentujícího divadla událostí, kterou by měli registrovat alespoň studenti humanitních a umělecky zaměřených středních a vysokých škol (zvlášť jsme-li ve druhém největším městě republiky)? Která by pro ně měla být impulzem k přemýšlení a vlastní tvorbě? Nedivme se pak, že diskuze o představení se často účastní jen samotný soubor nebo soubor hrající vzápětí (který ale představení neviděl, protože se v té době připravoval na své představení). Má poslední otázka už je ryze praktická – proč divák nemá možnost koupit si v průběhu šestihodinového divadelního maratonu aspoň poblíž místa konání festivalu občerstvení? Odpověď se nabízí – leč řešení nepřináší. A ač na mne uvedené otázky v průběhu festivalu nepřestaly dorážet, věřím, že následujícímu ročníku se podaří více otevřít a prohloubit diskuzi o divadelním experimentu, zvažovat jeho kritéria a podporovat kritické myšlení divadelních tvůrců i diváků.