Texty: Turnov, Čmukaři, Luděk Richter, 50 loutkářských Chrudimí, 2001 Praha str. 147

ČMUKAŘI Turnov
Soubor vznikl 1976 jako ČMUKAŘI OB Modřišice, od 1997 Turnov. Vůdčí postavou byl Jaroslav Ipser, po několika letech i Daniela Weissová a později Romana Zemenová - všichni setrvávají.
Za 25 let vytvořili šedesátku drobnějších i větších kusů sdružených do 45 inscenací; v prvých 3 letech 15, v 80. letech průměrně ročně 2, od r. 1990 1. Většinou dvou, někdy tří a výjimečně vícečlenný soubor hrává pro všechny věkové kategorie kolem 50 představení ročně. Nespecializují se na určitý, předem daný druh loutek, nýbrž hledají pro vyjádření svých záměrů optimální prostředky. Někdy jsou to marionety na drátě, maňásci, tyčkové loutky či manekýni, někdy metaforicky užívané předměty.
V hlavním programu LCH se poprvé objevili 1982 se svou devátou inscenací, Dračími pohádkami, a hned za ni obdrželi cenu (stejně jako ještě 4x), následoval 1984 Vodník, 1985 Frejíř, 1986 Jak Kašpárek... Po letech zrání triumfovali svým vrcholným "triptychem" Lárk Íčičok (1991), Léčba neklidem (1992) a Medvídek Pú nebo tak nějak (1993). V něm rozvinuli na látkách moderních pohádek či povídek své cítění "suchého" humoru. V následujícím období, v němž D. Weissovou převážně zastoupila Romana Zemenová, vznikly inscenace využívající poznaných principů a nabytých dovedností především hereckých a loutkohereckých: Dobrá rána (1994), Sedm trpaslíků a Sněhurka (1996), Kašpárek chodí pěšky (1999). Znovu si též na LCH zopakovali starší inscenace: Sadodědě, Sadodědě (1997, původně 1988), Pletené pohádky (2000, vznik 1982). Hráli též na všech 6 /S/hledáních, Přeletu nad loutkářským hnízdem, Faustování, Čechově Olomouci, Litvínovském festivalu loutek, FEMADu, Jiráskově Hronovu, Kopřivě, jako host na Kaplickém divadelním létě, Scénické žatvě v Martině aj. Vystupovali též v NDR, Bulharsku, Maďarsku, Portugalsku, Francii, Španělsku, Polsku, Indii a SRN.
Záhy začali Čmukaři rozvíjet své autorské divadlo - což neznamená, že byli nutně původními autory; jde o autorství inscenační, tj. takový vstup do struktury původního textu a jeho převedení na jeviště, kdy by už nebylo ani pravdivé, ani slušné uvádět jako autora (jen) autora předlohy. Po počátečních klasičtějších dramatických textech pohádkového rázu se brzy přeorientovali spíše na adaptace textů prozaických. Pohádek se nezříkají dodnes. V jejich rámci i mimo něj našli od začátku devadesátých let svoji "parketu" v anglickém (mnohdy černém) humoru až hororu, absurditě, anekdotickém nonsensu, v paradoxech života. Čmukaři - především ústřední dvojice Jaroslav Ipser a Daniela Weissová - vyzráli jak ve svém herectví gagu, tak v dramaturgickém a režijním uchopení prozaických předloh, k nimž zejména v Medvídkovi Pú přidávají navíc i pozoruhodná metaforická řešení ve scénografii. Čmukaři posunuli v českém LD úroveň groteskního loutkoherectví a herectví.