Texty: Kodešová, Eva , Milan Strotzer: Zvláštní věc aneb Eva Kodešová jubilující. AS 2008, č.1

Zvláštní věc
aneb Eva Kodešová jubilující

Milan Strotzer

U amatérského divadla, tedy uvnitř jeho společenství, existuje taková zvláštní věc. Většinu lidí poznáte dříve, než oni vás. Takhle jsem poznal letošní jubilantku (7. března) Evu Kodešovou z Rakovníka. Bylo to v roce 1977 na 47. Jiráskově Hronově. Já seděl v hledišti a u vytržení sledoval hereckou práci šesti mladých hereček a o poznání staršího muže, ze kterého se mi během měsíce vyklubal rakovnický kolega, metodik pro divadlo Pavel Kubla. Eva, tehdy ještě Karnoldová, byla mezi těmi šesti pěknými děvčaty na jevišti. Hrála Žeňu Komelkovovou v kultovní inscenaci rakovnického souboru Tyl, jíž byla dramatizace románu Borise Vasiljeva od Jarmily Černíkové-Drobné ...a jitra jsou zde tichá. V režii Josefa Kettnera se dostalo na Hronově inscenaci i hercům těch nejvyšších ocenění. To se tenkrát ještě udělovaly ceny.
Eva mě poznala až o rok později, a sice v právě zahajovaném Kurzu Lidové konzervatoře SKKS Praha konaném v Sedlčanech. Strávili jsme v něm nezapomenutelné (bezmála) tři roky. Eva se hlásila do herecké třídy, ale už při druhém soustředění pobývala v kruhu těch, kdo byli především Rudou Felzmannem, ale i dalšími pedagogy vzděláváni v oboru divadelní režie. Stále vidím situaci, v níž přestoupivší adeptka režie otevřela svou domácí přípravu dramaturgicko-režijní koncepce hry G. Preissové Její pastorkyňa. Všechny nás ta novicka omráčila barevnými podtrženími, úhledným aparátem poznámek atp. Většina z nás ostatních měla tužkou nedotknutý text hry a možná cosi v hlavě. Já tedy určitě, a to v hlavě jsem improvizoval na místě. Lepší byl snad jen Jarda Kodeš. Taky se pak za něj provdala. Nakonec jsme ale absolvovali všichni. Bylo nás devět. Zatímco třída herecká citelně prořídla a po letech se z 25 posluchačů nevěnuje divadlu kromě Aleny Mutinské, Otty Tesaře a Jiřího Jelínka už snad nikdo. Zkrátka, Eva tušila, že by to u herců nebyla žádná výhra.
Paradoxně se její zatímní divadelní pouť neubírala cestou režisérky, nýbrž pěšinami hereckými. A to se na to neškolila. Měla však mohutné domácí zázemí. Její dědeček Karel Lukeš byl v rakovnickém spolku Tyl hercem, režisérem, mj. i některých zde nastudovaných oper, ale také jednatelem a předsedou spolku. Jeho žena Růžena držela ve spolku kasu. V divadle byli jako doma, někdy víc než doma, i oba rodiče Václav a Zdena Karnoldovi. Ty už mnozí současníci pamatují z jejich obětavé práce v souboru, ale i z jejich spoluúčasti na pořádání divadelních přehlídek, co jich v Rakovníku bylo a je.
Eva vystudovala SPgŠ v Berouně (1977) a později na Karlově univerzitě v Praze absolvovala bakalářské studium speciální pedagogiky pro mateřské školy (1997). Byla učitelkou v rakovnických mateřských školách a dnes jedné z nich řediteluje. Kromě již vzpomenuté LK SKKS (1978–1980) absolvovala i další Kurz této Lidové konzervatoře, tentokrát dramatické výchovy pro vedoucí dětských divadadelních souborů, kde jí byla vedoucí pedagožkou Soňa Pavelková (1989–1990).
K nepočetným režiím v rakovnickém Tylu patří nastudování hry E. Šima Setkali se dva (1979), aktovky N. Chajtova S loďkou v lese (1980), Sachsovy frašky v přepisu K. Texela Švec na střeše (1982, společně s J. Kodešem) a s dětským souborem Kuřátko Píp od Borise Zachodera (1997). No jo, režisérovi nikdo nezatleská.
Zato herečce ano. Je to jasné, proto se Eva vrhla na více jak dvacítku hereckých příležitostí. Většinou na své mateřské scéně. Začala rolí Kluka v Bejvávalo aneb Loupežníci na Chlumu Karla Horkého (1972). Pak už hrála jen ženské postavy: Antickou dívku v Jiráskově Maryle, Marcelu v muzikálu Výtečníci (1974), Aničku Hoškovou v Shakespearových Veselých paničkách Windsorských (1975), Josefínu v Čekankách F.X. Svobody (1976), již zmíněnou Žeňu v „jitrech“, Stázu ve Šrámkově Létu (1977), Lídu ve hře M. Stoniše Sem padají hvězdy (1978), Táňu v Rozovově Hledání radosti (1981), Mlynářku v Bařinkových Čertových námluvách (1984), Emílii ve hře J. Janczarského Umřít smíchy (1985, účast na FEMAD v Poděbradech, rež. J. Kodeš), titulní roli Soňi Čechové v Schormově dramatizaci Páralovy Profesionální ženy (1988, účast na Jiráskově Hronově, rež. M. Schejbal), Mimi v Čapkově Loupežníkovi (1992), byla protagonistkou hry M. Ramløseho Čtvrté přikázání (1994, FEMAD, JH, rež. J. Kodeš), Madlenku v Tylově Tvrdohlavé ženě (1999, JH rež. J. Kodeš), Děvčata aneb Krvavá suita (2002, JH, rež. J. Kodeš). V posledních letech si zahrála s Rádobydivadlem Klapý Charlottu ve hře Taková podivná kombinace citů, adaptaci Bergmanovy Podzimní sonáty (2004, JH, rež. J. Valeš) a soudkyni Hesther ve hře P. Schaffera Equus (2007, JH, rež. J. Kodeš). Opomenul jsem připomenout role v některých rakovnických inscenacích pro děti, i tak je to hezká řádka titulů a rolí. Když jsem se Evy ptal, která z nich ji byla nejbližší, na kterou vzpomíná nejraději, jmenovala roli psycholožky Emílie z Umřít smíchy, která zkoumá jako falešná vězenkyně, zda obžalovaná (Alena Mutinská) opravdu vraždila. Vzpomíná ráda ale i na „jitra“. Jó, mládí.
Eva nestála vždy jenom na jevišti. Okusila si práci porotkyně na přehlídkách divadla pro děti v Novém Boru a v Radnicích. Od 90. let pracovala s dětskými skupinami na FEMADu v Libici n. C., na rakovnické Popelce a také v Němčicích n. H. a tlumočila inscenátorům, co že to děti z jejich představení pochopily. V posledních letech se podílí na organizačním zajištění Klubu (nejen) mladých divadelníků při Jiráskových Hronovech. Jó, mládí!
A tak je s divadlem jubileum nejubileum stále mladá. Za redakci AS i za sebe přeji Evě, ať jí to vydrží. O čemž nepochybuji, zvláště, když si pro příští lyžařskou sezonu pořídí helmu. Lyžuje totiž velice mladě. Vím, o čem mluvím a ona taky. I to jsem poznal dříve, než to pozná ona. Jsem taky o dost starší. Prazvláštní věc.

Amatérská scéna 2008, č. 1.