Texty: Vašata, Ondřej - článek o kontaktech trutnovských loutkařů s městem Charbin

Trutnovské stopy v Charbinu
/článek vyšel v časopise Krkonoše 2007, listopad/

Do povědomí většiny obyvatel naší republiky se dostal Charbin, jedno z největších měst v Číně, na konci roku 2005 v souvislosti s ekologickou katastrofou na řece Sung-chua. Celá oblast v okolí města, a to včetně Charbinu, byla tehdy zamořena nebezpečným odpadem z havarované petrochemické továrny. Některým z nás se toto město vybaví v paměti i ve spojitosti s anabází našich legionářů z Ruska domů před více jak osmdesáti pěti lety. Česká menšina v Trutnově znala dobře Charbin od druhé poloviny 30. let minulého století. Postaral se o to agilní loutkářský odbor Tělocvičné jednoty Sokol v Trutnově, který v roce 1936 navázal přátelské styky s československým konzulátem v Charbinu. Nedlouhá spolupráce probíhala především na poli kulturním. Dotyčný spolek měl jedno z nejlepších loutkových divadel mezi sokolskými jednotami v oblasti a navíc bohaté zkušenosti s provozováním loutkového umění. Ty naopak chyběly pracovníkům našeho konzulátu v Charbinu, kteří pod vedením konsula dr. Rudolfa Hejného, hráli a propagovali ve městě československé loutkové divadlo.
Vše začalo v listopadu 1935, kdy loutkářský odbor sehrál v úpravě svého člena Antonína Šimka loutkovou hru Psohlavci. Na realizaci hry se jako autor scény podílel i pedagog českého gymnázia v Trutnově a regionální výtvarník Bedřich Mudroch (1898-1962). Ten o ni také napsal zprávu do časopisu Loutkář, kde si ji přečetli pracovníci našeho konzulátu v Charbinu. Na Mudrocha se následně obrátili s prosbou, zda by jim neposlal hru i inscenační pokyny. Trutnováci tomuto přání vyhověli a do Charbinu poslali upravené texty loutkových divadelních her, které sami hráli spolu s obrázky scény. Pracovníci konzulátu poté ve spolupráci s tamější „českou kolonií“ sehráli podle trutnovské úpravy Psohlavce, Lucernu, Lešetínského kováře a Princeznu Zlatohlávku. Hrálo se tehdy pro místní české děti, které doposud Československo nepoznali. Pomocí divadélka se měli seznámit s českou vesnici a jejím životem, národními kroji atd. Divadlo mělo vzbudit zájem také u místního obyvatelstva, pro které byl tento druh umění doposud velkou neznámou. O loutkových produkcích měl tehdy přinést obsáhlou zprávu zdejší časopis Zarja. Dr. Hejného první úspěchy povzbudily natolik, že v prostorách konzulátu uspořádal mezinárodní loutkářské odpoledne, za účasti zástupců ostatních zahraničních zastoupení v Charbinu. Publiku tu byla předvedena česká pohádka O princezně Zlatovlásce. V ruštině zase loutkoherci sehráli pohádku Spící princezna a sedm rytířů a v angličtině druhé dějství Romea a Julie.
Spolupráce mezi Tělocvičnou jednotou Sokol v Trutnově a čsl. konzulátem v Charbinu pokračovala i v roce 1938. Dne 27. dubna 1938 uspořádal loutkářský odbor spolku na počest svého hosta, gen. konsula dr. Hejného, večírek. Trutnovští loutkoherci tehdy prožívali svůj slavný den, když před vzácnou návštěvou převzali cestovní loutkové divadlo, které jim umožňovalo nově se svou vlastní výbavou cestovat i po okolí. Dr. Hejný zase dostal od sokolů darem pro „své“ divadlo loutku Mařenky oblečenou v národním kroji, výtvor řezbáře Gustava Noska, autora slavného Spejbla.
Spolupráce mezi pracovníky konzulátu a trutnovskou menšinou se uzavřela po událostech z podzimu roku 1938. Ty sice přestál náš konzulát v Charbinu, zrušený až v roce následujícím, ale nikoliv Tělocvičná jednota Sokol v Trutnově, která musela svou činnost ve městě nedobrovolně ukončit. Význam bohužel velmi krátké kooperace sokolů s konzulátem v Charbinu spočíval pro trutnovské v tom, že se stal dalším příkladem toho, kdy i relativně malá a chudá pohraniční sokolská jednota, zvyklá doposud spíše na podporu z vnitrozemí, byla schopna předat něco ze svých zkušeností a schopností dalším potřebným.