Texty: SVOBODOVÁ, Radka: Neuvěřitelné jubileum Saši Rycheckého. AS 2007.

Neuvěřitelné jubileum Saši Rycheckého
Saša Rychecký, jediný žijící zralý muž-praktik, který se u nás v současnosti věnuje dětskému a mládežnickému divadlu a praxi dramatické výchovy (DV) na plný úvazek, oslaví letos 3. září neuvěřitelné šedesátiny.
Saša je neoddělitelně spjat pupeční šňůrou s ostravským divadelním dětským a mládežnickým souborem Dividlo, který má v současnosti (od roku 1992) svou domovskou scénu ve středisku volného času Korunka v Ostravě-Mariánských horách. Dividlo vzniklo ještě před revolucí, roku 1986. Tehdy se po letním táboře, přesně v den Sašových 39. narozenin, pár nadšenců v čele se Sašou rozhodlo, že budou ve společné divadelní práci pokračovat i během školního roku. První útočiště Dividlo našlo při městském domě pionýrů a mládeže (MDPM) v centru Ostravy. Za celou dobu činnosti jím prošlo kolem 1500 členů. V současnosti tvoří základnu Dividla kolem šedesáti Dividlanů, kteří pracují v několika samostatných divadelních skupinách. Ti nejstarší již devět let. Dividlo za dobu své existence hrálo po celé ČR, na Slovensku, v Polsku, Německu, v Litvě a každým rokem se pravidelně účastní aktuálního divadelního dění.
Po vzniku Dividla se Saša stal zakladatelem oddělení pro dětské divadlo a dramatickou výchovu při MDPM. Poté se, s vervou sobě vlastní, pustil do lekcí dramatické výchovy pro základní a později i pro střední školy, a téměř již dvě desetiletí pomáhá svou prací dostat dramatickou výchovu do povědomí naší učitelské veřejnosti. Do střediska dramatické výchovy přijíždějí nejen školní třídy z Ostravy a okolí, ale například i ze vzdálenější Opavy. Mnoho škol spolupracuje se střediskem systematicky a dlouhodobě. Spolupráce se během let rozrostla i na učitele, pro které středisko dramatické výchovy (rozuměj Saša Rychecký) organizuje vzdělávací semináře.
Po revoluci přišla nabídka, která se většinou neodmítá, ale Saša odmítl. Jak se můžeme dočíst na webových stránkách Dividla: „Od vedení pedagogické fakulty v Ostravě jsem dostal nabídku na zaměstnání a realizaci DV do výuky budoucích učitelů s možností najít si další spolupracovníky… Po pečlivém rozvažování jsem se ale rozhodl pro svobodu v práci, nevázanou osnovami a programy vysoké školy. Na své – tehdy ve výběrovém řízení již získané – místo, jsem doporučil vedení školy paní Evu Polzerovou a Hanku Cisovskou.“
Kvůli dramatické výchově a dětskému a mládežnickému divadlu pověsil Saša na hřebík svou původní profesi výtvarníka. Ale výtvarno mu v žilách zůstalo. Pár blízkých kamarádů má to štěstí, že čas od času dostane výtvarné pohlazení z jeho rukou. A on se také občas nechá jako lektor přesvědčit k výtvarně-divadelním dílnám.
Přes neuvěřitelný rozsah práce, kterou Středisko dramatické výchovy v Ostravě dělá, má v současné době potíže s krajským úřadem, který si usmyslel, že hodiny dramatické výchovy se nezapočítávají do přímé výchovné práce, protože neprobíhají odpoledne. Doufejme, že zřizovatel pochopí obrovský význam dopoledních lekcí SDV co nejdříve, aby se středisko zase mohlo věnovat tolik potřebné odborné práci, a nikoliv dohadování s úřady.
Představit si bez Saši dětské a mládežnické divadelní dění v Ostravě, respektive na severní Moravě a ve Slezsku, snad ani nelze. Divadelní festival Setkání divadel a lidí, který je také Sašovo odborné „dítě“, měl v listopadu svou 22. reprízu. A jak Saša říká, první Setkání odstartovalo revoluci, neboť začínalo dopoledne 17. 11. 1989. Jubilant sám se netají tím, že tento festiválek vznikl jako „trucakce“ proti soutěživosti na krajských a národních přehlídkách, na nichž „nešlo o sdělení, výpověď, ale o to vyhrát, být lepší než ti druzí.“
Setkání se nejdříve konalo dvakrát ročně, ale pak táta Saša předal půl štafety dceři Pecce (Mgr. Petra Rychecká) do Lužánek v Brně, kde od té doby každoročně probíhá v červnu festival Brnkání. V současné době je Setkání jediným nesoutěžním festivalem svého druhu u nás, kde se setkávají soubory od nejmenších školních dětí až po dospělou mládež. Letošní věkové rozpětí hrajících účastníků vypadalo odhadem na šest až šestadvacet let.
Co se týče odborných „dětí“ jubilanta, nelze opomenout mezinárodní divadelní Letní workshopy, které se konají již po několik let a kde společně pracuje mládež z několika zemí na daném tématu (např. vloni Labyrint světa a ráj srdce, letošní téma je zatím neveřejné, ale vzhledem k tomu, že tento článek vyjde až po dílně tak: šušká se, že to bude Don Quichote). Jsou to veliké akce s rozpočtem daleko přes půl milionu a s jedinečnými divadelními výstupy, které jsou každým rokem vyvrcholením, k němuž směřuje celých čtrnáct workshopových dní. Výstup z posledního Letního workshopu, upravený „k vnitřnímu použití“ (premiéra byla venku na Slezskoostravském hradě) byl jedním z nezapomenutelných zážitků listopadového Setkání.
Stejně tak patří do Sašových odborných „dětiček“ každoročně pořádaná přehlídka Krajská dětská scéna. Ta letošní měla prima atmosféru, byla skvěle zorganizovaná, a všechno klapalo tak jak mělo, navzdory tomu, že pár dní před jejím zahájením odřekla většina porotců účast kvůli pohřbu. A aby toho nebylo málo, statik zamkl velký sál v Korunce, kde se měla hrát většina představení, a zakázal do něj vstup, protože tam hrozí propadnutí stropu. Součástí letošní Krajské dětské scény byl i zajímavý a skvěle připravený doprovodný program, do něhož patřila mimo jiné například prohlídka hradu (pro účastníky přehlídky zdarma).
Mohlo by se zdát, že Sašovy odborné „dětičky“ stačí na to, aby člověk neměl čas na nic jiného. Ne tak Saša. Z rozvernosti se stal studentem bakalářského studia dramatické výchovy na JAMU, kde by ho člověk hledal spíš v řadách pedagogů. A proč studuje? Protože ho to baví!
Přestože jubilant je velmi charismatický muž, žije šťastně již čtyřicet let se svojí první ženou Hankou, se kterou sdílí nejen zálibu v pedagogickém působení, vlídnost a královský smysl pro humor, ale především tři vlastní děti. Jediná dcera, Pecka, která se totálně „potatila“, je již známou osobností ve světě dětského divadla a dramatické výchovy a v současné době ředitelkou Centra volného času Lužánky v Brně. Když se jí ptám na její brášky a divadlo, potažmo dramatickou výchovu, říká: „Bráchové si tím taky prošli, ale pak uznali, že znají praktičtější cesty životem.“
A tak ti na závěr, milý Sašo, za všechny, kdo tě mají rádi, přeju hodná vnoučata, hodně elánu, štěstí, zdraví, nápadů a humoru do dalších let a ZLOM VAZ veškerému tvému činění.
Tvoje Radka Svobodová