Texty: Mnichovo Hradiště: PEŠKOVÁ, Pavla: Zámecká divadla rodu Valdštejnů v Čechách a na Moravě.

Zámecká divadla rodu Valdštejnů v Čechách a na Moravě
Divadelní revue, 5.9. 2005

Pavla Pešková

Úvod

Nejznámějšími zámeckými scénami v naší republice jsou divadla v Českém Krumlově a v Litomyšli. Méně známé jsou jiné dochované scény, například na zámcích Nové Hrady, Mnichovo Hradiště, Kačina, Hluboká, Třeboň, Kozel u Plzně atd. A patrně málo kdo dnes ví, že v průběhu 18. a 19. století mělo téměř každé šlechtické sídlo, každý zámek či palác, své vlastní soukromé divadlo. Dle historických zpráv existovalo v průběhu těchto dvou století v českých zemích na 300 šlechtických scén. Do dnešní doby se jich dochovaly sotva dvě desítky.

Důvody zániku privátních zámeckých scén byly různé. Většina divadelních prostor byla z nezájmu dalšího šlechtického majitele upravena pro jiné potřeby, kulisy byly rozdány místním ochotnickým spolkům nebo deponovány do sklepení či jiných neudržovaných místností, kde křehké materiály podlehly času. Mnoho scén zničily požáry. V lepším případě se z divadelního sálu stalo skladiště nepotřebných a odložených věcí, kde sice divadelní vybavení tiše chátralo, ale do dnešní doby se dochovaly alespoň nějaké zbytky, dokládající nám tehdejší nádheru a lesk zámecké scény. Ve vzácných případech se dochovaly historické dokumenty, které nám o bývalých divadlech prozrazují cenné informace. Zpravidla známe jen původní zámecké divadelní sály. Pouze výjimečně je lokalizace divadelního sálu nejistá.

Mezi šlechtu úzce spjatou s divadlem patřili, na konci 18. a na počátku 19. století, také Valdštejnové. Členové tohoto rozvětveného českého rodu měli divadla na zámcích Litomyšl, Mnichovo Hradiště, Duchcov, Třebíč a Kozel, divadlo zřídili též ve svém pražském paláci na Malé Straně1.

O divadelních aktivitách rodu Valdštejnů svědčí také množství archivních dokumentů, dochovaných v Rodinném archivu Valdštejnů (dále jen RAV - uložen v SOA Praha) v podobě programů a pozvánek na divadelní představení, ať už se jedná o pražské veřejné scény, nebo o privátní divadla jiných šlechtických rodů. V mnoha případech se Valdštejnové těchto inscenací spřátelených rodů aktivně účastnili, jak ukazují jejich jména v hereckém obsazení.

Valdštejnský rodinný archiv obsahuje i několik dramatických textů, z nichž jeden je přímo Valdštejnům věnován, dále tu nalezneme původní tvorbu některých členů rodu, a to oslavné básně, elegie a dokonce též jednu divadelní hru.

Mnichovo HradištĚ

Zámecké divadlo v Mnichově Hradišti

Historie zámeckého divadla na zámku v Mnichově Hradišti sahá přibližně do druhé poloviny 18. století.

Nynější barokní podoba zámku vznikla v letech 1697 - 1703 za Arnošta Josefa z Valdštejna († 1708) a přes drobné úpravy se dochovala dodnes. Autorem těchto stavebních prací byl Marc Antonio Canevale, valdštejnský dvorní stavitel2. V jižním nároží barokního zámku byl vybudován prostorný taneční sál, prostupující první a druhé patro, který se později stal sálem divadelním.

Mnichovo Hradiště přešlo v roce 1708 na Františka Josefa z Valdštejna (1680 - 1722). František Josef byl od roku 1704 ve svazku manželském s Marií Markétou Černínovou z Chudenic, jež později proslula svou zbožností a prostým životem jako “Máti kapucínů”3. Oba manželé navštěvovali divadelní představení piaristické koleje kláštera v Kosmonosích4. Hrabě František Josef, jakožto dvorský sudí, při svých pobytech v Praze i ve Vídni pořádal skvělé hostiny, zábavy a plesy. Za svého života si jako velký milovník i znalec hudby a zpěvu vydržoval vlastní kapelu a snad i divadlo5, avšak dva roky před smrtí se obrátil a následoval příkladu své zbožné ženy.

V roce 1727 se hradišťského panství ujal František Arnošt Heřman z Valdštejna (1706 - 1748). I ten posléze následuje příkladu svých rodičů, vstupuje do řádu sv. Františka a umírá roku 1748 jako kapucín. Hradiště dědí jeho syn Johann Vincenc Ferrerius z Valdštejna (1731 - 1797). Za svého života se František Arnošt pečlivě staral o Vincencovo hudební vzdělání. Kromě obvyklých návštěv divadla v klášteře v Kosmonosích posílal otec Vincence v doprovodu hofmistra na divadelní představení komedií a oper do Prahy6.

Hrabě Vincenc byl z rodu Valdštejnů patrně největším milovníkem divadelního umění. Po rekonstrukci malostranského paláce a zahrady se snažil zřídit v prostorách jízdárny druhou pražskou divadelní scénu - nejprve s impresáriem Molinarim, o pár let později s francouzskou Bourgoinovou společností. V obou případech se však postavila proti staroměstská radnice, která pravidelně dostávala peníze za pronájem divadla v Kotcích od tehdejšího impresária Bustelliho. Obavu z možné konkurence vysvětlovali staroměstští radní nedostatkem publika pro dvě scény, obě by prý zkrachovaly. Spor se patrně vlekl delší dobu, neboť v pozdějších dokumentech radní přitvrdili tón svých opozičních listů. Nakonec magistrát města Prahy novou scénu ve Valdštejnském paláci zamítl7.

Vincenc z Valdštejna alespoň zřídil soukromé palácové divadlo ve svém pražském domě, další divadlo zbudoval v zámeckém sídle v Mnichově Hradišti a poté i v Třebíči na Moravě.

Právě za Vincence z Valdštejna došlo na zámku v Mnichově Hradišti k řadě dalších vnitřních úprav, během nichž byl taneční sál s největší pravděpodobností upraven na divadlo8. V RAV, ve složkách účtů hraběte Vincence, byly z let 1784 - 85 objeveny výdaje na operu, komedie (divadelní hry ) a orchestr9. Mezi dalšími účty z roku 1785 nacházíme jednak položku výdajů za pivo pro “Musicanten” a “Musicanten von Saal”, což sice nemusí znamenat přímé divadelní dění, ale je zde také výdaj za “Soldaten aus der Komödie”10. Zdá se tedy velmi pravděpodobné, že již v osmdesátých letech 18. století musela ve zdejším tanečním sále existovat jakási provizorní scéna, sloužící prozatím jen občasnému divadelnímu dění.

O tehdejší podobě zámeckého divadla však není podrobnějších zpráv. Jedinou zmínku nacházíme v zámeckých inventářích až v roce 1798, kde je uvedeno divadlo “cihlami vyložené”11. Z původního zámeckého divadla se s výjimkou zbytku dekoračního vybavení, uloženého poté v prostorách bývalé zámecké kuchyně, nedochovalo nic.

Po Vincencovi se Mnichova Hradiště ujímá jeho starší syn Arnošt Filip z Valdštejna (1764 - 1832). Ačkoliv nám jeho umělecké záliby nejsou známy, dají se nepochybně předpokládat. Arnošt Filip zemřel pouhý rok před otevřením zrenovovaného zámeckého divadla roku 1833, o což se zasloužil jeho syn Kristián Vincenc Arnošt z Valdštejna (1794 - 1858).

Důvodem této nákladné rekonstrukce byla očekávaná politicky důležitá a společensky velmi prestižní událost, setkání tří panovníků na zámku v Mnichově Hradišti v rámci Svaté aliance. Při této příležitosti měli konzultovat možnosti společného potlačování liberálních procesů v jimi ovládané části Evropy. Očekáváni byli rakouský císař František I., ruský car Mikuláš I. a pruský korunní princ Bedřich Vilém s početnými družinami. Hrabě Kristián vystěhoval svou rodinu ze zámku, kde dnem i nocí probíhaly horečné přípravy12. Pro tuto příležitost bylo také nově upraveno zámecké divadlo. Celý divadelní sál byl přestavěn, scéna byla značně zvětšena a dostala pozdně klasicistní podobu. Divadlo bylo vybaveno zcela novým souborem dekorací. Zámecká scéna byla slavnostně otevřena v září roku 1833. O divadelní program se po tři večery postaraly soubory ze Stavovského divadla13.

V roce 1858, po Kristiánově smrti, přejímá Hradiště jeho starší syn Arnošt František de Paula z Valdštejna (1821 - 1904). Divadlo se na zámku v Mnichově Hradišti hrálo i po roce 1833. Důkazem toho jsou nejenom některé dochované inventáře o vybavení sálu, ale existuje několik pramenných a literárních zpráv14.

Přestože se ještě za Arnošta Františka divadlo hrálo, aktivní život na zdejším jevišti utichl společně se smrtí hraběte Kristiána, jenž byl jeho velkým příznivcem. Politická a sociální situace společnosti ve druhé polovině 19. století odsunuje divadlo z popředí zájmu šlechty. Jak se dozvídáme ze zámeckých inventářů z tohoto období, divadelní sál se posléze stal pouhým prostorem pro skladování nepotřebného nábytku.

Architektonický popis divadelního sálu

Divadelní sál je umístěn v jižním nároží zámku, v úrovni prvního a druhého patra. Má obdélný půdorys o rozměrech 1020 x 1840 cm, výška je 870 cm.

Do sálu vedou troje dveře, jedny pro diváky směrem do hlediště, druhé pro herce v zadní části jeviště, oboje ve východní stěně, třetí dveře jsou umístěny v pravém rohu severní stěny (z pohledu z jeviště ) a vedou přímo ke schodišti na galerii.

Všechny stěny sálu jsou členěny okny, v jižní a západní stěně vždy po dvou oknech nad sebou směrem do zahrady, v severní a východní stěně okny pouze v horní části, a to do chodeb zámku nebo okny slepými. Prostor mezi okny je zdoben štíhlými zdvojenými pilastry na společných vysokých soklech a s volutovou hlavicí, rohy místnosti zdobí vždy jeden prolomený pilastr. Původní výmalba se nedochovala, stěny jsou bílé.

Popis hlediště, orchestřiště a jeviště

Zámecké divadlo v Mnichově Hradišti je divadlem klasického kukátkového typu. Celá divadelní instalace je dřevěná, včetně galerie při zadní stěně hlediště.

Hlediště je obdélníkové, jeho rozměry jsou 840 x 1050 cm. Podlaha je zvýšena pěti dřevěnými, 90 cm širokými stupni, do výše 54 cm. Zadní část hlediště tvoří jednoduchá dřevěná galerie na čtyřech sloupcích. Galerie má rozměry 1020 x 230 cm, podélně je rozdělena jedním stupněm. Čelní stěna galerie je potažena malovaným plátnem v odstínech šedých a zelených, se stínováním červenými linkami, s bílými světly a rostlinnými motivy v pěti polích vedle sebe. Stěny nosných sloupků zdobí podobný rostlinný dekor. V levé části galerie (vzhledem k jevišti) vede lomené dřevěné schodiště přímo z prostoru sálu.

Před hledištěm, za 126 cm vysokou dřevěnou přepážkou potaženou plátnem, je poměrně velké, 213 cm široké orchestřiště, s prostorem nejméně pro dvanáct hudebníků. Do orchestřiště vedou dvířka v obou stranách dřevěné přepážky.

Jevištní část odděluje klasicistní portál, vytvořený z dřevěných rámů, potažených pomalovaným plátnem, rovněž v šedých a zelených barvách, s červenými a bílými doplňky. Portál má podobu architrávu, neseného po obou stranách namalovanou dvojicí kanelovaných pilastrů s dórskými hlavicemi. Pole mezi pilastry jsou vyplněna rostlinným dekorem. Architráv taktéž zdobí rostlinné motivy. Pod vrcholem architrávu je namalována hlava se dvěma protilehlými obličeji, po levé straně má meč, po pravé divadelní masku. Vnitřní stěny portálu se směrem do jeviště mírně rozevírají a jsou opět vyzdobené rostlinným dekorem. Mezi vnitřními stěnami portálového rámu je zavěšena na plátně malovaná sufita opony. Sufita je vykreslena do tvaru zřasené draperie a vymalována zelenou barvou s iluzí sametu, lemovaného zlatými třásněmi.

Jeviště je 790 cm hluboké, 1020 cm široké, šíře hrací plochy od portálu k portálu je 660 cm. Čelní stěny portálu jsou široké 180 cm, stěny směrem do jeviště pak 95 cm. Pódium vystupuje nad úroveň podlahy sálu o 126 cm. Výška od pódia ke stropu je 745 cm, k provazišti 480 cm.

Asi 50 cm před zadní stěnou jeviště stojí trámová konstrukce potažená plátnem a vysoká 422 cm, která tak vytváří jeden stabilní horizont. Na plátně je namalována stěna sloupového sálu. Uprostřed prospektu je průchod s otevíracími dvoukřídlými dveřmi, malovanými rovněž na plátně, napnutém na dřevěný rám. Na zadní zděné stěně jeviště jsou namalovány stejné dvoukřídlé dveře, pro iluzi možného pokračování prostoru.

Uprostřed rampy je v jevišti vyříznut okrouhlý poklop, pod kterým se ukrývá místo pro nápovědu, spíše však pro mašinistu řídícího odtud pohyb stínidel rampového osvětlení (viz dále kapitola o osvětlení). Prostor pod jevištěm je prázdný a patrně vůbec nevyužívaný, stojí zde jen dřevěné sloupky a vzpěry nesoucí jeviště. Přístup do podjevištního prostoru umožňují malá, asi 100 cm vysoká dvířka pod levou stěnou portálu a zároveň také dřevěný poklop v podlaze jeviště o velikosti 100 x 55 cm za toutéž portálovou stěnou.

Divadelní konstrukce je sestavena velmi hrubě a nedokonale. Vše, co je skryto očím diváků, tedy kostra divadelní stavby a zejména provaziště, působí dojmem narychlo a téměř amatérsky zhotovené stavby. Hrubě otesané trámy, křivě upevněné kování, napolo zatlučené hřeby a latěmi podepřený portál vypovídají o tom, že divadlo bylo postaveno ve velkém spěchu a poměrně ledabyle. Dřevěná vestavba je doslova jen opřena do okenních výklenků a do prostorů mezi sokly pilastrů, takže divadlo vypadá ze zákulisního prostoru velice nestabilně. Od hrubé divadelní konstrukce se svým precizním zpracováním odlišují technické prvky jeviště, vodící lišty pro boční kulisy a dvojité schodiště pro herce v zadní části jeviště.

Jevištní mašinerie

Výměnu dekorací obstarávalo jednoduché technické zařízení.

V dřevěných trámech, tvořících provaziště, po obou stranách jeviště je dvanáct zářezů s kováním pro uchycení a zajištění dřevěných válců s navinutými prospekty a oponou. Všechny válce s prospekty byly na obou koncích opatřeny dřevěnými cívkami pro navíjení provazů. Tyto cívky přesahovaly hlavní provazištní trám, a proto mohly být ze zákulisního prostoru snadno ovládané. Dle vodících lan po obou stranách každého prospektu vyplývá, že každé zadní plátno bylo ovládáno dvěma mašinisty. Na dřevěných sloupcích po stranách zadní části jeviště byly přibity kovové háky se štítky pro uchycení provazu toho kterého prospektu. Některé štítky s nápisy jsou dodnes dobře čitelné, takže můžeme česky číst “Šedivý pokoj, Lilla pokoj, Město, Malá Strana...”.

Válce s prospekty byly v zadní části provaziště umístěny stabilně vedle sebe a nad sebou a v tomto stavu se v zámeckém divadle dochovaly až do dnešní doby. Toto řešení mělo nesmírnou výhodu v tom, že se nemuselo neustále manipulovat s rozměrnými válci navinutých prospektů. Na druhé straně však nevýhodou bylo značné zkrácení jeviště při rozvinutí nejbližšího prospektu. Vzdálenost od stabilního horizontu, který zároveň tvořil zadní stěnu jeviště, k nejpřednějšímu prospektu byla až cca 2 m.

Boční kulisy byly posunovány v dřevěných vodících latích (nazývaných též drážky) s kolečky, usnadňujícími jejich pohyb. Na každé straně jeviště jsou proti sobě umístěny čtyři sady drážek po cca 94 cm za sebou, a to jak na podlaze, tak i na dřevěném rámu lemujícím hrací plochu a tvořícím provaziště (horní drážky jsou již bez koleček). Vodící latě směřují šikmo na horizont a prostor mezi nimi se směrem k prospektu pokaždé o 10 cm zužuje, což při osazení kulisami podporuje dojem ubíhající perspektivy. Rozměrově omezenému jevištnímu prostoru tak dodává iluzi větší hloubky. Tímto poměrně výjimečným detailem šikmého umístění vodících latí se zároveň mnichovohradišťské zámecké divadlo liší od starších zámeckých scén v Českém Krumlově a Litomyšli. Šikmé řešení bočních kulis nalézáme v Čechách pouze v zámeckých divadlech na Kozlu a na Žlebech.

Vodící latě pojmou vždy tři různé boční kulisy. Během představení mohlo tedy nejméně třikrát dojít k rychlé proměně dekorací, avšak předpokládáme, že se některé boční kulisy využívaly k více prospektům. Před každou sadou drážek byly v jevišti otvory s dřevěnými kolíky, které zamezovaly vyjetí boční kulisy do prostoru jeviště. Bočnice byly pravděpodobně posunovány ručně jednotlivými mašinisty, neboť zde nebyla nalezena žádná vodící lana ani úchyty. Poměrně široké zákulisní prostory tomu odpovídají.

V úrovni vodících latí bylo v provazišti umístěno pět dřevěných nepohyblivých překladů se stabilními sufitami.

Osvětlení

Světla jevištního osvětlení byla zpravidla rozestavována na rampě, zavěšována mezi sufity a na stojany mezi boční kulisy. Z původního osvětlovacího zařízení se do dnešní doby zachovaly pouze čtyři dřevěné sedmiramenné svícny na vysokých stojanech a dále dvě otočná plechová stínidla, zapuštěná do jeviště na kraji rampy a ovládaná pomocí kliky z místa pro nápovědu. Před stínidly je dohromady dvanáct otvorů pro lampy. Zvláštní je však směr otáčení stínidel. Ve své výchozí pozici se stínidla nacházejí pod úrovní jeviště, při otáčení vyjíždějí z pod jeviště a zaklápí se směrem k divákům a v konečné pozici zůstávají otevřená do hlediště. V jiných zámeckých divadlech (v Čechách např. na zámku Kozel) se stínidla zpravidla zaklápěla směrem do jeviště. Okraj jeviště byl zvýšen stejně vysokou dřevěnou přepážkou, která zamezovala dopad světla do hlediště a oslnění diváků. Takovéto zařízení na regulaci intenzity osvětlení dávalo možnosti různých světelných efektů.

Dokladem osvětlení mezi bočními kulisami jsou otočné dřevěné latě, umístěné za každou řadou bočních kulis. Do dnešní doby jsou na latích patrné zářezy po zavěšených lampách. Na každé lati byly upevněny vždy tři lampy nad sebou. Lampy ve spodní části tak osvětlovaly vždy následující boční kulisu, horní lampa snad částečně osvětlovala i následující sufitu. Otáčení osvětlovacích latí umožňovalo regulaci světla na scéně.

Nejspíše již od roku 1833 zajišťovaly osvětlení divadla tzv. argandovy lampy15, jak se dozvídáme ze dvou zámeckých inventářů z roku 184616. Oba inventáře shodně zaznamenávají 26 lamp a stejný počet stínidel. Jedná se sice spíše o popis hledištního vybavení, přesto můžeme předpokládat, že způsob osvětlení byl v celém sále jednotný.

Soubor dekorací z roku 1833

Dekorační fond divadla v Mnichově Hradišti se skládá ze zadních prospektů, opony, bočních kulis, sufit, několika drobných kulis a scénických doplňků. Dekorace byly nalezeny v divadelním sále a přilehlých místnostech. Prospektů je celkem 11 kusů, opona jedna, bočních kulis 54 kusů, sufit pouze 5. Jednotlivé scény představují Les, Město, Sloupovou síň, tři různé tapetované pokoje a to Šedivý pokoj, Lilla pokoj a Zelený pokoj, dále Romantickou krajinu, krajinnou vedutu, Malou Stranu a Oblohu. Názvy jednotlivých scén jsou z větší části odvozeny z dochovaných štítků u háků na ukotvení prospektů, ostatní názvy vyplývají z námětu malby.

Všechny prospekty jsou malovány na hrubých plátnech o rozměrech 450-480 x 500-615 cm, navinuty na dřevné válce a zavěšeny v provazišti. K velkým plátnům patří opona, jejíž rozměry jsou 480 x 688 cm. Boční kulisy jsou taktéž malovány na plátně, některé dokonce oboustranně a napnuty na dřevěné rámy o velikosti 424-445 x 101-104 cm, sufity měří 90-99 x 630-685 cm.

Většina mnichovohradišťských divadelních dekorací je typová. Typové dekorace zobrazovaly vždy určité charakteristické prostředí, avšak idealizované a zobecněné. Z konvenčního typového charakteru dekorací je patrné, že se s provozem divadla počítalo i do budoucna. Pokud by totiž scéna a její dekorace byly pořizovány pouze pro návštěvu tří císařů a jejich doprovodu, byly by dekorace mnohem věrněji popisovaly prostředí, ve kterých se komedie a opera, uvedené při příležitosti otevření divadla, odehrávají.

Dekorace jsou jevištně technickým pojetím poměrně zastaralé, taktéž výtvarný projev většiny kulis je - až na pár výjimek - spíše konvenční, pokračuje ve starší tradici scénování. Jednoduchá a rovná plátna horizontů spolu s prostými obdélníky bočních kulis, které nedodržují skutečné obrysy zobrazovaných předmětů, a plošná iluzionistická malba dekorací vytvářejí z pohledu dnešního diváka málo diferencovaný a neživý prostor.

Výjimku tvoří prospekt s krajinnou vedutou a s pohledem na Malou Stranu. Obě tyto scény jsou unikátem mezi dochovanými dekoracemi, neboť zobrazují skutečné prostředí. Žádné jiné dekorace tohoto charakteru se z jiných zámeckých ani z pražských veřejných divadel této doby nedochovaly.

Původní dekorační soubor

V prostorách bývalé zámecké kuchyně se dochovala neúplná skupina zcela odlišných kulis, a to jak velikostí, tak i charakterem jevištního pojetí. Výrazem malby odpovídají všechny kulisy přibližně osmdesátým a devadesátým létům 18. století. Tvořily bezpochyby součást vybavení staršího zámeckého divadla, zřízeného někdy v průběhu osmdesátých let hrabětem Vincencem z Valdštejna v původně tanečním sále zámku.

Starší fond zámeckých dekorací se skládá pouze z několika bočních kulis, portálového štítu a několika doplňků. Žádné prospekty a sufity se nedochovaly. Kulisy jsou rovněž zhotoveny z dřevěné konstrukce, potažené pomalovaným plátnem. Tyto starší kulisy jsou výrazně menší než mladší dekorace z roku 1833. Výška bočních kulis se pohybuje okolo 280 cm, šířka je 80-90 cm. Taktéž jejich technické pojetí je odlišné. Rámy těchto starších bočních kulis jsou na spodní straně opatřeny kolečky, která usnadňovala jejich přemisťování. Kulisy jsou dnes již v dezolátním stavu.

Autoři zámeckých divadelních dekorací

Původní mnichovohradišťské dekorace jsou v torzovitém stavu. Domněnku o jejich autorství vyslovil J. Pömerl, když ztotožnil možného autora těchto dekorací s malířem Jiřím Hislerem (1733 - 1818)17. Hisler je autorem rozměrných pláten s přírodními a figurálními náměty, které pokrývají stěny některých reprezentativních sálů v prvním patře zámku. Malby provedl po roce 1750. Zajímavý je fakt, že pozadím pro jeden z výjevů je krajina z okolí Mnichova Hradiště. V tzv. Dámském pokoji pak nacházíme téměř divadelní motiv rokokové dámy - Vincencovy ženy Žofie - zobrazené několikráte v různém oděvu a s výraznými gesty na pozadí romantických přírodních scenerií.

Autor mladších mnichovohradišťských dekorací zatím taktéž není s jistotou znám. Přesné účetní záznamy z doby renovace divadla se nedochovaly, nebo dosud nebyly nalezeny.

Mnichovohradišťské kulisy působí malířsky vyspělým dojmem. Svým výtvarným pojetím a kvalitou zpracování se rovnají ostatním dekoracím z jiných zámeckých divadel tohoto období.

Na základě této skutečnosti můžeme vyslovit domněnku, že autorem mnichovohradišťských kulis mohl být některý zkušený divadelní výtvarník. Vzhledem k tomu, že např. litomyšlské divadlo Valdštejnů a valtické divadlo Liechtenštejnů vybavil vídeňský dvorní divadelní malíř J. Platzer, kulisy pro zámecké divadlo Buquoyů na Nových Hradech namaloval stavovský dekoratér A. G. Schulz atp., je možné, že také zdejší divadelní kulisy zhotovil výtvarník, pracující v té době pro některé z pražských divadel.

Renovace mnichovohradišťského divadla byla provedena z důvodů plánované návštěvy představitelů Svaté aliance, tedy tří nejvýznamnějších evropských panovníků. Je jisté, že se hrabě Kristián z Valdštejna, jakožto hostitel, snažil dosáhnout určité kvality a úrovně svého soukromého divadla a dá se předpokládat, že tímto úkolem pověřil skutečné divadelní profesionály. Toho důkazem je nám samotný fakt, že provoz a program divadla v průběhu této významné státní návštěvy zajišťoval herecký a pěvecký soubor ze Stavovského divadla v Praze, pod vedením J. N. Štěpánka18. Proč by tedy autorem mnichovohradišťských divadelních dekorací a některých prvků jevištní mašinerie nemohl být přímo někdo ze soudobých stavovských dekoratérů?

Po odchodu jevištního výtvarníka A. Sachettiho vypsalo Stavovské divadlo konkurz - na podzim roku 1830 - pro zájemce z řad výtvarníků na jeho místo. Konkurzu se zúčastnilo celkem 6 malířů. Byli to L. Sachetti, F. Aissbaum, J. Lexa, A. Schulz, A. Auss a V. F. Birnbaum19. Z tohoto konkurzu vyšel vítězně Vincenc Fischer Birnbaum, osobnost v historii českého divadla doposud téměř neznámá. V. F. Birnbaum se na další tři léta stal dekoratérem Stavovského divadla.

Vincenc Fischer Birnbaum

Zajímavé údaje o osobnosti Vincence Fischera se dozvídáme z knihy H. A. Frenzela, zpracovávající historii zámeckých divadel v německém knížectví Sondershausen v Durynsku20.

Zde také nalézáme zprávy o Fischerově pracovním působení při výstavbě zdejšího divadla, které bylo dne 5. 12. 1825 slavnostně otevřeno. Vnitřní výzdobu budovy a divadelní dekorace provedl podle dochovaných zpráv Vincenc Fischer: “Nakonec byl do Sondershausenu pozván již tehdy známý a osvědčený coby divadelní architekt, malíř a stavitel, pozdější stavební rada Vincenc Fischer, který vyrobil dekorace a provedl vnitřní výzdobu budovy.”21

V poznámkovém aparátu ke zmíněné kapitole se dozvídáme další překvapující informace: “Státní archiv Rudolstadt, Kammer Sondershausen, pod datem 12. října uvádí architekta a divadelního malíře Vincence Fischera, rodáka z Prahy (!), naposledy pobývajícího v Erfurtu. Jím bylo navrženo, kromě maleb a dekorací, též architektonické pojednání budovy nového zdejšího divadla, a také mašinerie a aranžmá dekorací během představení. Od 15. 10. 1825 byl na tři roky angažován.”22 O dalších divadelně-stavebních a dekoratérských aktivitách Vincence Fischera však tento literární zdroj nehovoří.

Vincenc Fischer se tedy nemohl vrátit do Prahy dříve než koncem roku 1828. Do Stavovského divadla nastoupil však již před konkurzem. Jeho jméno se na divadelních cedulích objevuje od 17. srpna 1830, kdy je poprvé uveden jako autor nových divadelních dekorací a mašinerie v představení Fortunatus Abenteuer. Divadelní plakát láká diváky oznámením: “Die vorkommenden Dekorationen und Maschinerien sind von des Erfindung und Ausführung des Herrn Bauraths Fischer.”23

Vincenc Fischer Birnbaum je zprvu uváděn jako “herzoglich=Schwarzburg Sondershausenschen Hofbaurath”, později - po konkurzu - již jako “ständischen Theatermahler”24.

Nové dekorace byly pro česká představení ve Stavovském divadle pořizovány jen zřídka vzhledem k velkým finančním nákladům a jejich první prezentace byla vždy uvedena na divadelních cedulích z důvodů nalákání co největšího počtu diváků. V období let 1830 - 33 jsou nové dekorace ohlašovány v nepravidelných intervalech po dvou až třech měsících a ve všech případech - s výjimkou jednoho oznámení beze jména - je jejich autorem Vincenc Fischer. V době od září 1832 až do listopadu 1833 nebyla ohlášena žádná nová dekorace. Tato dlouhá odmlka zdá se být pro nás velice významná. Pracoval po tento čas Vincenc Fischer na dekoracích pro zámecké divadlo v Mnichově Hradišti? Této domněnce nasvědčuje i fakt, že necelé dva měsíce po zprovoznění mnichovohradišťského zámeckého divadla byla ohlášena další nová Fischerova dekorace pro Stavovské divadlo25. Shoda okolností je skutečně zarážející.

Zatím jedinou historicky potvrzenou Fischerovou prací je výzdoba, mašinerie a dekorace zámeckého divadla v Sondershausen. Divadlo se do dnešní doby však již nedochovalo, neboť bylo v roce 1946 zničeno požárem. V muzeu místního zámku, v knihovně ani v archivu nemají žádnou obrazovou dokumentaci podoby zámeckého divadla a jeho dekorací26. Jak již bylo uvedeno výše, ze Stavovského divadla se z tohoto období nedochovaly dekorace ani jejich scénické návrhy. Nemáme tudíž zatím žádnou možnost srovnání Fischerovy práce a mnichovohradišťských dekorací, které by mohlo vést k přesnějšímu určení autora.

V doposud prostudované valdštejnské korespondenci se však jméno V. F. Birnbauma neobjevuje, neobjevují se zde ani jména ostatních výtvarníků, kteří se spolu s Birnbaumem ucházeli o místo divadelního dekoratéra Stavovského divadla. Jediné prozatím objevené jméno malíře v inventárním soupisu valdštejnského archivu je jméno Petra Maixnera, jenž je autorem návrhu fresky na strop v sále Valdštejnského paláce v Praze27. Žádná spojitost tohoto malíře s valdštejnskými divadly však není známa.

Kostýmy a rekvizity

Významnou součástí vybavení zámeckého divadla v Mnichově Hradišti je kostýmní fond. Soubor dochovaných kostýmů je velmi rozsáhlý, čítá na cca 200 kusů oděvů a dalších kostýmních doplňků. U některých kostýmů však nelze s jistotou říci, zdali sloužily pouze divadelním účelům, nebo zda se jedná o dochované historické oděvy. Nákladné materiály a jejich pečlivé zpracování mnohdy ukazují spíše na druhou možnost. U většiny ostatních oděvů je však na první pohled patrný jejich divadelní účel. Kostýmy jsou jednoduché a stylizované, většinou nepodšívané, s látkou potaženými papírovými knoflíky. Jsou tu například kostýmy šaška, vodníka, sluhy, muzikanta, různé strakaté a pestrobarevné kabátce a zejména řada historických kostýmů, představujících různá stylová období od renesance až po 19. století.

Renesanční kostýmy představují kompletní mužské oděvy s krátkými nohavicemi, ženské živůtky ze sametu, prošívané zlatou nití a vykládané perlami. Dobu baroka a rokoka reprezentují různé pánské vesty, pláštěnky, tříčtvrteční kalhoty a livreje, dámské živůtky, negližé a spodničky. Módu 19. století zastupují opět různé kabátce, kalhoty a vesty.

Kostýmní fond obsahuje také mnoho dětských oděvů, mimo jiné kostým harlekýna, různé kabátky a pláštěnky, dokonce i vyšívané podkolenky a vykládané návleky. Z toho vyplývá, že divadlo na zámku v Mnichově Hradišti hrály i děti.

Velmi zajímavá je sbírka dochovaných rekvizit. Kromě kostýmních doplňků, jako jsou nejrůznější paruky, klobouky, boty, opasky, pentle a šerpy, jsou zde například dřevěné dýky, pochvy a řemení, kovová pouta, papírové a kožené kamaše, 2 páry bílých křídel, maska čápa a další drobnosti.

DUCHCOV

Zámecké divadlo v Duchcově

Historie zámeckého divadla v Duchcově začíná pravděpodobně již v první polovině 18. století. Zámek v té době patřil nezletilému Janu Josefovi z Valdštejna (1684 - 1733). Do jeho plnoletosti spravoval panství jeho otec Arnošt Josef (†1708). Za poručenské správy Arnošta Josefa byla provedena výstavba dvou bočních zámeckých křídel28. Divadelní sál, umístěný v jižním křídle zámku, tak s největší pravděpodobností vznikl již při jeho stavbě. Z následujících let prameny žádné doklady o stavební činnosti neuvádějí.

Od roku 1771 patřil Duchcov Emanuelovi Filibertovi z Valdštejna (1731 - 1775). Emanuel Filibert byl velkým milovníkem hudby a kultury, na duchcovském zámku zanechal rozsáhlou sbírku hudebnin různých skladatelů, několikero svazků muzikálií a řadu hudebních nástrojů29. O jeho konkrétních divadelních aktivitách však nevíme nic.

Po Emanuelovi Filibertovi dědí Duchcov jeho nejstarší syn, Josef Karel z Valdštejna (1755 - 1814). Pokud divadlo na zámku neexistovalo již dříve, bylo jistojistě zřízeno právě za Josefa Karla, o čemž svědčí rozsáhlý divadelní inventář, sepsaný za jeho života. Josef Karel se zajímal o umění, sbíral antické památky. Jako c. k. komoří a generál polní vachtmistr poznal na svých diplomatických cestách Giacoma Casanovu (1725 - 1798), kterému nabídl místo knihovníka ve velké zámecké knihovně na Duchcově. Giacomo Casanova, básník, dramatik a publicista, autor proslulých pamětí Historie mého života, filozofických a estetických úvah a dokonce i jednoho utopického románu, je znám mimo jiné jako autor divadelních textů pro divadlo Clary-Aldringenů v nedalekých teplických lázních. Dá se tedy s největší pravděpodobností předpokládat, že některé z textů napsal také pro duchcovské divadlo. Z doby působení Giacoma Casanovy na duchcovském zámku však nemáme o zdejším divadle žádných přímých zpráv.

Při soupisu pozůstalosti po Josefu Karlovi byl ještě téhož roku (1814) sepsán protokol o prohlídce budov od zednického mistra a tesaře. Tento protokol obsahuje zmínku o divadle, umístěném v jižním křídle zámku. Dle soupisu mělo prkennou podlahu, úplně vybavené jeviště, orchestr a čalouněné lavice. K divadlu přiléhala divadelní šatna30. Řemeslníci dále navrhli seznam potřebných oprav a úprav, přičemž uvedli, že zámecké divadlo by potřebovalo 4 nová okenní křídla a dále navrhli výměnu kamenných prahů31, což svědčí o jisté opotřebovanosti divadelního sálu.

Rozsah zjištěných nutných oprav přiměl dědice panství, Františka Adama z Valdštejna (1759 - 1823), k rozsáhlé klasicistní přestavbě zámku. V následujících čtyřech letech došlo k řadě stavebních úprav, z nichž některé probíhaly v prostorách “nad starým divadlem”, jak je uvedeno v účetních knihách32. Divadelní sál dostal tři páry nového kamenného ostění. Objevuje se zde též údaj “odklízení stavební suti do divadelního sálu”, což znamená, že přinejmenším po dobu rekonstrukce zámku divadlo svému účelu nesloužilo.

Po smrti Františka Adama přešel Duchcov na Jana Jiřího Josefa z Valdštejna (1768 - 1825). Ten se již v roce 1791 ujímá Litomyšle a roku 1823 dědí Duchcov. Jiří Josef byl zřizovatelem zámeckého divadla v Litomyšli, avšak v době, kdy se stal majitelem duchcovského panství, neprovozoval již divadlo ani na své domácí litomyšlské scéně.

Ve druhé polovině 19. století se stavební činnost na zámku zúžila spíše na jeho údržbu. Následný odprodej zámku státu, jeho adaptace pro umístění úřadů a nešťastné usídlení vojáků během druhé světové války výrazně změnily vzhled někdejšího honosného valdštejnského sídla.

V původním divadelním sále je dnes umístěn depozitář zámeckých obrazů. Po jakémkoliv divadelním vybavení dnes již není ani památky.

Architektonický popis divadelního sálu

Divadelní sál je umístěn v západní části jižního křídla zámku. Jde o prostoru cca 1900 cm dlouhou a 600 cm širokou, zaklenutou půloválnou klenbou na odsazených patkách. Výška sálu je 450 cm. Zhruba v jedné třetině své délky je sál opticky rozdělen spuštěným půloválným 100 cm širokým klenebním pasem. Rozměry jevištní části jsou tedy 650 x 600 cm, rozměry hlediště jsou 1100 x 600 cm.

Klenba je po celé své délce prostoupena celkem pěti protilehlými výsečemi, přičemž v jižní stěně jsou do těchto výsečí vsazena okna. Západní stěna místnosti je rozdělena dalšími dvěma okny, východní stěna je plná. Na obou koncích severní stěny jsou umístěny dveře - v menší části sálu patrně pro nástupy herců na jeviště, v prostornější části sálu pro příchod diváků. Dle staršího půdorysu byly dveře původně umístěny též ve východní stěně.

Stěny sálu jsou hladké, bez jakéhokoliv dalšího architektonického zdobení. Původní výzdoba se nedochovala. Podlaha je cihlová.

Divadelní inventář

Ze zámeckého divadla v Duchcově se nedochovalo do dnešní doby vůbec nic. Určitou představu o jeho podobě a vybavení si však můžeme udělat na základě jediného dochovaného inventáře z roku 180833, který sepisuje veškeré vybavení zámeckého divadla.

Dle soupisu obsahoval dekorační fond celkem deset hlavních a dva doplňující prospekty, oponu, patero různých sufit a desítky doplňujících kulis. Základními scénami byly Zelený pokoj, Sál, Modrý pokoj, Červený pokoj, Společenská místnost, Selská jizba, Les, Zahrada, Ulice a Vězení, dále je zde uveden prospekt s výhledem a znakem a jakýsi obloukový prospekt (pojmenování scén je vyvozeno z německého překladu).

Inventář dále obsahuje seznam tzv. světelných rekvizit, čímž jsou míněny nejrůznější kulisy opatřené vlastním osvětlením či kulisy, jež bylo třeba pro kýžený efekt nasvítit. V pořadí následuje na 90 kusů rytířských rekvizit, dále různá dřevěná zařízení a rekvizity, např. plechové trubky na vodu, kašna a mísa na vodotrysk. Jinou překvapivou položkou je zařízení na výrobu hromu, včetně koulí, které dokládá využívání zvukových efektů v divadelních inscenacích.

Inventář pokračuje početným seznamem divadelních kostýmů, pořízených jednak z milostivého daru hraběte a také zakoupených. Seznam obsahuje desítky různých kusů oděvů, od kompletních uniforem a livrejí, až po klobouky, obuv a drobné oděvní doplňky jako rukavice, pásky a nákrčníky. Zajímavé však je, že v soupisu nejsou uvedeny žádné dámské oděvy. Na soupis kostýmů navazuje méně početný seznam divadelních paruk a nejrůznější obuvi.

Počtem sepsaných položek se tento inventář stává doslova unikátem mezi dosud nalezenými soupisy z valdštejnských zámků, na kterých bylo provozováno divadlo. Žádný jiný inventář tohoto rozsahu buď nebyl pořízen, nedochoval se nebo zůstal skryt mezi množstvím nepřesně roztříděných archiválií valdštejnského rodinného fondu.

Soupis vybavení duchcovského divadla zakončuje stručný seznam zařízení hlediště, které tvořilo 8 čalouněných lavic, 12 velkých a malých dřevěných lavic a 2 zlacené lustry. Tolik o podobě hlediště zámeckého divadla v Duchcově.

Inventář je doplněn rozpisy výdajů za divadelní představení v letech 1804 - 08. Jednotlivé položky uvádějí výdaje za hudbu, osvětlení a rozepisování rolí. Dle E. Mikanové výdaje za hudbu dokazují, že se zde hrály i opery34. V rozpisu zcela chybí výdaje na platby hercům či zpěvákům. Jedním z možných vysvětlení je, že vlastními protagonisty divadelních her v duchcovském zámeckém divadle byli sami příslušníci valdštejnské hraběcí rodiny a snad i jejich příbuzní a přátelé.

Rozpis dále pokračuje počtem uvedených her v tom kterém roce, přičemž roku 1804 to bylo 22 komedií (rozuměno inscenací), roku 1805 26, rok 1806 chybí, roku 1807 dokonce 52 komedií a konečně roku 1808 opět 26.

Tolik vyčerpávající a mnoho prozrazující inventář zámeckého divadla na Duchcově z roku 1808. Žádné další inventáře duchcovského zámku z následujících let nalezeny nebyly, nelze tudíž ani s jistotou určit dobu aktivní existence zdejšího zámeckého divadla.

TŘEBÍČ

Zámecké divadlo v Třebíči

Historie zámeckého divadla v Třebíči je doposud velmi nejasná. Určité divadelní aktivity na třebíčském zámku můžeme předpokládat již za života Františka Augustina z Valdštejna (†1684). Hrabě Augustin působil na dvoře Leopolda I. ve funkci nejvyššího hofmistra, jehož úkolem bylo mimo jiné vybírat hudební a divadelní díla pro dvorské divadlo. Z jeho dochované korespondence s císařem Leopoldem vyplývá, že se sám hrabě z Valdštejna velmi intenzivně zajímal o divadlo a operu. Císař ve svých odpovědích hraběti vyjadřuje názory na plánované či již zhlédnuté divadelní a hudební kusy, konzultuje s hrabětem pěvecké obsazení některých partů a patrně také hodnotí vlastní Valdštejnovu tvorbu, snad v oblasti operních libret35. Je možné, že některé z oblíbených kusů provedl hrabě též na svém třebíčském panství. Tyto úvahy však prozatím patří jen do oblasti hypotéz.

Se smrtí Františka Augustina se možné stopy po divadle na třebíčském zámku vytrácejí až do doby, kdy se jeho vlastníkem stává Johann Vincenc Ferrerius z Valdštejna (1731 - 1797), nám již známý zřizovatel mnichovohradišťské zámecké scény. Hrabě Vincenc nechal zbudovat malé divadlo taktéž na zdejším zámku. O zřízení divadla se však ve valdštejnském archivu dochoval pouze jeden jediný dokument, jehož znění uvedla ve své práci E. Mikanová36. Jedná se o ověřený dobový opis třebíčského vrchního hospodářského úředníka Franze Ernsta Haschlera pro hraběte Vincence z Valdštejna37. (Z dalších historiků tuto zprávu potvrzuje pouze J. Pömerl, který se však odkazuje právě na objevy E. Mikanové38.) Žádné jiné archivní dokumenty, které by potvrzovaly tuto skutečnost, nejsou doposud známy.

Jak můžeme číst v záhlaví tohoto dokumentu, jedná se o soupis výdajů za materiál a práci na stavbě divadla, jež proběhla v letech 1791 - 92. Jsou zde položky za prkna, provazy, lana, hřebíky, papír, klih a plátno, položky za práci jednotlivých řemeslníků jako tesaře, kováře, a také malíře a různých pomocných pracovníků. Účetní záznam byl proveden a potvrzen v říjnu roku 1792. Od této doby tedy mohlo být třebíčské divadlo v provozu. Dle poměrně nízkých výdajů však můžeme předpokládat, že se nejednalo o žádnou velkou scénu. Na základě tohoto jediného dokumentu můžeme jen stěží určit, ve které z prostor zámku bylo divadlo provozováno.

Po Vincencovi se svěřenství třebíčského ujal jeho synovec z duchcovské větve Josef Karel z Valdštejna (1755 - 1814). Lze snad předpokládat, že pokud na Třebíči nějaké divadlo skutečně bylo, zůstalo v provozu i za doby Josefa Karla, jehož divadelní aktivity na duchcovském zámku jsme již zmínili. Dle historických souvislostí se však zdá být pravděpodobnější, že zdejší divadlo nepřežilo svého zřizovatele, hraběte Vincence z Valdštejna. Po zámeckém divadle na Třebíči ani po původním divadelním sále se nedochovaly žádné stopy.

KOZEL

Zámecké divadlo na Kozlu

Panství šťáhlavské se zámkem Kozel získal jako dědictví roku 1816 Arnošt Filip z Valdštejna (1764 - 1732). Patrně ještě za jeho života se zdejšího panství ujímá jeho syn, Kristián Vincenc Arnošt z Valdštejna (1794 - 1858). Z původního venkovského zámečku se za hraběte Kristiána stalo poměrně frekventované sídlo, čemuž odpovídá řada zateplovacích úprav budovy39. V roce 1830 došlo na popud hraběte k přeměně bývalé stáje pro nejoblíbenějšího koně předchozího majitele, umístěné v severním vstupním křídle zámku, na malé rodinné divadélko40. Na poměrně nevelkém prostoru tak vznikla komorní scéna s výtvarnými prvky pozdního klasicismu.

Zejména ve druhé polovině století se zámeček Kozel stal oblíbeným místem pobytu rozvětvené rodiny Valdštejnů. Téměř na samotě, ve volné přírodě, stranou měst a tedy i politického života, byl zámek ideálním místem pro klidný rodinný život. Vzhledem k těmto skutečnostem předpokládáme, že zdejší scénka také v průběhu druhé poloviny století ožívala při různých příležitostech. O těchto divadelních aktivitách však již nemáme žádných zpráv. Je pravděpodobné, že se charakter těchto divadelních produkcí omezil spíše na dětské besídky a představení v úzce rodinném kruhu.

Architektonický popis divadelního sálu

Zámecké divadlo je umístěno v prostorách bývalé stáje. Sál je obdélníkového půdorysu o rozměrech cca 900 x 700 cm, zaklenutý valenou klenbou, z toho dvě třetiny prostoru zabírá hlediště. Zadní stěna hlediště a protilehlá zadní stěna jeviště nejsou zcela svislé a směrem ke stropu se mírně zaklápějí.

Vnitřní architektura sálu postrádá jakékoliv plastické dekorativní prvky, hladké stěny jsou členěny pouze půlkruhovitě zaklenutými okny, a to třemi na severní straně, dvěma okny a vstupními dveřmi na jižní straně sálu. Další dveře jsou pak umístěny v pravém zadním rohu jeviště pro možnost odchodu a příchodu herců na jeviště.

Popis hlediště, orchestřiště a jeviště

Hledištní část je 500 cm dlouhá a 700 cm široká. Divákům byly určeny pouze dvě řady dřevěných lavic s opěradly, přistavených k zadní stěně hlediště, na dvou dřevěných vyvýšených stupních o výšce 17 a 32 cm.

Orchestřiště je bez přesného architektonického vymezení umístěno na přechodu mezi hledištěm a jevištěm. Na obloukovitě vybíhající rampě je připevněn téměř 300 cm dlouhý notový pult, před oběma portálovými stěnami vždy jeden malý, o délce 43 cm. Před nimi je umístěna taktéž obloukovitě vytvarovaná dřevěná lavice pro hudebníky.

Jeviště je zvýšeno nad úroveň podlahy o 86 cm. Jeho hloubka je 400 cm, s obloukovitě vybíhající rampou pak 470 cm, šířka mezi bočními stěnami je 700 cm, od portálu k portálu pak 477 cm, výška jeviště od pódia k portálu 270 cm.

Portálová stěna je zhotovena z dřevěné konstrukce potažené pomalovaným plátnem. Na bočních stěnách portálu je iluzivní malbou znázorněn vždy jeden pár štíhlých kanelovaných sloupů pískové barvy, s totožnou čtverhrannou patkou i hlavicí, na fialovém pozadí. Pilastry jsou umístěny na malovaném zděném soklu, který opticky vystupuje nad úroveň jeviště. Dvojice sloupů nese obloukovitě zaklenutý architráv, lemovaný jednoduchými návojovými římsami, jehož kladí je zdobeno jemným vzorem listovce. Architráv vyplňuje zbylou výšku ke stropu, kopíruje tvar klenutí, takže zcela zakrývá pohled do provaziště. Plocha architrávu šedé barvy je malbou rozčleněna na dva boční segmenty a středové pole. Segmenty jsou taktéž lemovány listovcovým vzorem, v jejich středu je na fialovém podkladě bílošedou barvou namalován motiv dvou zkřížených ratolestí. Středové pole architrávu vyplňuje valdštejnský znak, olemovaný vavřínovým věncem. Horní i boční stěny portálu jsou ve směru do jeviště rozšířeny připevněným pomalovaným papírem, s iluzivní malbou draperiovitě rozhrnuté opony.

Ve střední části vybíhající rampy je umístěna dřevěná budka o rozměrech 67 x 69 cm, vysoká 55 cm, určená pravděpodobně pro nápovědu, nebo i technickou obsluhu rampového osvětlení.

Podjevištní prostor je prázdný, patrně nebyl ani k divadelním účelům využíván. Přístup pod jeviště je možný jednak z místa pro nápovědu a dále prostřednictvím malého poklopu, o rozměrech 58 x 52 cm, skrytého za levou portálovou stěnou, určeného tudíž jen k technickým účelům, nikoli k divadelním efektům. Žádný další poklop nebo propadlo v podlaze jeviště není.

Celá divadelní konstrukce, dřevěná kostra jeviště, portál a provaziště, je rozepřena mezi zděné stěny místnosti a zakotvena v podlaze jeviště. Také zde se, podobně jako v případě divadla v Mnichově Hradišti, setkáváme s poměrně nedbalým zpracováním základní konstrukce, v porovnání s precizností důležitých technických částí scény.

Jevištní mašinerie

Současný stav divadelní konstrukce naznačuje původní princip mašinerie. Změť provazů, kladek a vodících kroužků v provazišti a chybějící dřevěné části působí na oko dnešního pozorovatele naprosto chaotickým dojmem. Některé konstrukční principy lze dosud odvodit, jiné pouze předpokládat. Následující popis si proto nikterak nečiní nárok na přesnost.

Základní scéna zdejšího divadla byla tvořena pouhými třemi páry bočních kulis, třemi řadami sufit a zadním prospektem.

Boční kulisy, opatřené na spodní straně dvěma malými kolečky, byly vždy po třech posunovány v dřevěných kolejnicích, připevněných na podlaze a v provazišti, šikmo k zadní stěně jeviště. Délka kolejnic je 95 cm, jejich vzdálenost za sebou je 100 cm. Kolejnice se k sobě směrem k horizontu přibližují a jejich sklon se více zešikmuje, což opticky navozuje dojem hlubokého jeviště. Tento konstrukční trik se o tři roky později opakuje i na scéně mnichovohradišťského zámeckého divadla. Bočnice byly s největší pravděpodobností ovládané jednotlivými mašinisty u každé trojice kolejnic, neboť na kulisových rámech nebyly nalezeny žádné kroužky či háčky, které by umožňovaly jejich hromadný posun.

Sufity byly napnuty na dřevěné latě, upevněné v provazišti, v úrovni bočních kolejnic. Současné chatrné zavěšení sufit na slabém provázku o jednom uzlu patrně neodpovídá původnímu stavu. Nevíme, jestli tyto sufity byly jediné, jiné se nedochovaly, avšak je velmi nepravděpodobné, že by se na této skutečně velmi malé divadelní scéně střídalo více sufit. Tomu odpovídá i jejich neutrální barva, vhodná téměř k jakémukoliv scénickému obrazu. Proto můžeme usoudit, že sufity byly v provazišti uchyceny napevno a nebylo tedy třeba žádného mašinisty, který by řídil jejich pohyb a výměnu.

Jeviště pohledově uzavíral prospekt. Plátna prospektů byla upevněna mezi dvě pevné latě, přičemž horní lať byla zavěšena v provazišti. Spodní lať prospektu byla spouštěna a opět navíjena systémem dvou tažných lan. Plátna prospektů tak byla rozvinována a opět svinována na spodní lati. Každý prospekt byl ovládán jedním mašinistou z pravé strany zákulisí. Nevíme, kolik prospektů bylo přesně v provazišti současně zavěšeno, dle dochovaných vodících kroužků můžeme předpokládat, že v provazišti bylo místo celkem pro tři až čtyři zadní prospekty. Vzhledem k současnému množství dochovaných dekorací (pouhé tři scény) se domníváme, že počet dochovaných kroužků, umožňující použití celkem tří až čtyř možných zadních pláten, odpovídá původnímu stavu provaziště.

V pravé zadní části jeviště jsou k podlaze a ke stěně napevno přibité dvě svislé a jedna vodorovná lať s řadou háčků a oček, sloužících patrně k upevnění lan jednotlivých dekorací. Počet ok koresponduje s počtem vodících kroužků prospektů. Štítky s nápisy ani případné značky však na latích nejsou.

Základní scénu bylo možno doplnit několika přenosnými dekoracemi, tzv. stojkami.

Osvětlení

K hlavnímu osvětlení scény sloužily olejové lampy, umístěné na jevišti po obou stranách nápovědní budky, v úrovni portálové stěny. Každá lampa byla opatřená vlastním plechovým stínítkem, jež usměrňovalo světelný tok směrem do jeviště a zamezovalo tak přílišné oslnění hudebníků, sedících v bezprostřední blízkosti rampy. Obě řady lamp byly navíc doplněny dvěma otočnými plechovými stínidly, o rozměrech 156 x 20 cm, zapuštěnými do podlahy vybíhající rampy. Stínidla, fungující na principu kladky a táhel, byla pravděpodobně ovládána z prostoru pro nápovědu. V základní poloze tvoří stínidla vodorovnou linii spolu s úrovní podlahy jeviště, tahem se zaklápějí směrem do jeviště, tedy opačným směrem než na scéně v Mnichově Hradišti.

Stínidla svými rozměry zabírají většinu prostoru obloukovité rampy, což jistě omezovalo pohyb herců natolik, že rampa nebyla pro herecké účely vůbec využívána.

Boční osvětlení scény zajišťovaly lampy, připevněné vždy po dvou na svislých latích za každou sadou bočnic. Lampy, opatřené zhruba 30 cm vysokými půlkruhovými plechovými stínidly, byly umístěny ve výšce 90 a 155 cm od podlahy jeviště, o čemž svědčí prázdné otvory po hřebících. Do dnešní doby se z původních 12 stínidel dochovalo pouze jediné.

Všechny latě byly otočné, uváděné do chodu pomocí dřevěné příčky, připevněné v horní části latě. V základní pozici latí se světlo z takto odstíněných lamp šířilo směrem k následující boční kulise a zároveň k horní sufitě, otočením latě mohl být proud světla namířen jednak přímo na jeviště, anebo zcela odkloněn ven ze scény. Latě byly patrně ovládané naráz, prostřednictvím systému kladek a táhel, jehož neurčité zbytky dosud nalézáme v provazišti.

Soubor dekorací

Soubor dekorací zámeckého divadla na Kozlu je dnes již v torzovitém stavu. Skládá se z pouhých dvou prospektů, šestnácti bočních kulis, tří sufit, čtyř různých samostatných dveří, tří stojek a několika doplňujících kulis. Jednotlivé scény představovaly Lesní krajinu se zříceninou hradu Radyně, Modrý pokoj, Šedý pokoj. Názvy scén jsou převzaty z identifikačních karet památkového ústavu. O případných dalších nedochovaných scénách nevíme nic.

Všechny kulisy jsou vytvořeny z dřevěné konstrukce, potažené pomalovaným plátnem, některé bočnice a stojky jsou pak rozšířeny přilepeným, pomalovaným tvrdým papírem. Rozměry zadních prospektů jsou 390 x 300 cm. Rozměry bočních kulis se pohybují okolo 62-70 x 310-320 cm. Spodní část rámu je v rozích opatřena dvěma dřevěnými nástavci s kolečky pro snazší posunování bočnic v kolejnicích. Rozměry sufit jsou cca 570 x 50 cm.

LITOMYŠL

Zámecké divadlo v Litomyšli

Divadelní historie litomyšlského zámku sahá již na počátek 18. století. Nejstarší doklady o provozu divadla na zdejším zámku pocházejí z roku 1729, kdy litomyšlské panství vlastnil rod Trauttmannsdorfů41.

V polovině století se majiteli zámku stávají Valdštejnové. První valdštejnské divadlo bylo zřízeno v roce 1767 ve druhém poschodí zámku z popudu hraběte Jiřího Kristiána Antonína z Valdštejna (1743 - 1791), avšak ještě před svým dokončením podlehlo požáru. Následné snahy o novou výstavbu divadla patrně nebyly příliš úspěšné. Dochované účetní záznamy hovoří pouze o drobných doplňcích, pořízených pro divadlo42.

Po smrti Jiřího Kristiána došlo k rozsáhlé rekonstrukci zámku, která zasáhla i samotné zámecké divadlo. Podnět k této rekonstrukci dal jeho starší syn, hrabě Jan Jiří Josef z Valdštejna (1768 - 1825). Nové zámecké divadlo vzniklo v přízemí západního křídla zámku mezi léty 1796 - 9743.

V archivních listinách se dochovala řada přesných údajů o jednotlivých umělcích a řemeslnících, podílejících se na stavbě zdejšího divadla44. Je znám autor jevištní mašinerie, autor výmalby hledištního prostoru a především je znám malíř divadelních dekorací. Byl jím Josef Platzer, syn známého sochaře Ignáce Františka Platzera.

Aktivní život na této scéně probíhal zejména v prvním desetiletí 19. století. Hrabě Jiří Josef se velmi čile podílel na chodu svého divadla nejenom jako herec, ale také jako režisér a dramaturg. Na sklonku jeho života nastává krátká stagnace divadelního provozu. S nástupem hraběte Antonína z Valdštejna (1793 - 1848) se na litomyšlské scéně začíná opět hrát. Až do poloviny čtyřicátých let 19. století měla zdejší scéna takřka pravidelný chod, zejména zásluhou hraběnky Kajetány. Z pamětní knihy, vedené samotnou hraběnkou, se dozvídáme o každoročních představeních, hraných členy rodiny a jejích přátel45.

Útlum společenského života a pozvolná ekonomická tíseň zastavily provoz této zámecké scény. Během následného střídání majitelů naštěstí nedošlo k vážnějšímu poškození divadla, které se jako jedno z mála dochovalo s téměř kompletním jevištním zařízením, dekoračním souborem, fondem kostýmů a rekvizit.

Architektonický popis divadelního sálu

Divadelní sál je umístěn v přízemí západního křídla zámku. Má obdélný půdorys o rozměrech cca 1000 x 2000 cm. Sál je zaklenutý valenou klenbou s výsečemi. Z arkádového nádvoří vedou do divadla celkem troje dveře. Střední do zadního parteru, boční pak do chodbiček ke schodištím na balkon. S takto výjimečným řešením komunikačních prostor pro diváky se v prostředí šlechtických zámeckých divadel setkáváme pouze výjimečně. Další dvoje dveře vedou do divadla z chodby, jež k němu přiléhá. Jedny dveře vedou do přední části hlediště, druhé do zákulisních prostor. Stěny sálu jsou hladké, pokryté iluzivní malbou, představující klasicistní dekor.

Popis hlediště, orchestřiště a jeviště

Zámecké divadlo v Litomyšli je taktéž divadlem klasického kukátkového typu. Celá divadelní vestavba, orchestřiště a galerie v hledištním sále, je dřevěná.

Hlediště je čtvercové, zabírá zhruba polovinu prostoru divadelního sálu, orchestřiště je jeho součástí. Podlaha hlediště je dřevěná a směrem od jeviště se mírně zvyšuje. Do prostoru hlediště je vestavěna dřevěná konstrukce galerie podkovovitého tvaru. Konstrukce je nesená hranolovými pilastry s iónskými hlavicemi, které (krom čtyř pilastrů nesoucích hlavní lóži) pokračují i na galerii a symbolicky tak oddělují jednotlivé lóže. Pouze hlavní lóže je od ostatních oddělená tenkou dřevěnou přepážkou a má vlastní vstup.

Čelní stěna galerie je pokryta malbou drobného rostlinného dekoru v obdélníkových polích. Na parapetu lóží je namalována iluzivní draperie z červeného sametu, orámovaná lemem zlaté barvy. Horní část lóží zdobí červená draperie, taktéž se zlatým lemem. Nejvíce zdobená je hraběcí lóže, umístěna ve středové ose galerie. Lóži korunuje bohatá draperie, tvořící několik řad za sebou. Všechny draperie jsou malovány na dřevě a lemy a třásně jsou z vyztuženého papíru. Nad hraběcí lóží je umístěn znak Jiřího Josefa z Valdštejna a jeho ženy Marie Františky, rozené z Hohenfeldu. Stěny lóže zdobí čtyři olejomalby s tančícími postavami v klasicistních kostýmech.

Pilastry galerie jsou hladké, s namalovaným iluzivním kanelováním, hlavice je odsazená jednoduchou římsou. Pilastr obtáčí malovaná vavřínová ratolest, mezi volutami hlavic je namalován zavěšený vavřínový feston.

Hlediště dekorativně sjednocuje mohutná malovaná římsa, rámující celý prostor hlediště a navazující na portálové zrcadlo. Ve výmalbě hlediště převažují barvy světle zelená, šedá a růžová.

Původní lavice v přízemí a další v celkem sedmi horních lóžích (dvě protilehlé lóže nad orchestřištěm jsou tzv. herecké a tudíž diváky neobsazované) mohly pojmout 100 až 130 diváků.

Orchestřiště je od hlediště odděleno jednoduchou dřevenou přepážkou, nahoře opatřenou čalouněním. Jeho šířka je zhruba 180 cm. Orchestřiště bylo původně vybaveno notovými stojany zhruba pro dvacet hudebníků. Podlaha orchestřiště je rovná, koresponduje s úrovní podjevištního prostoru.

Jevištní část je co do šířky prostoru téměř neznatelně oddělená od hlediště, výrazný je pouze horní obloukový překlad portálu. Portál má podobu protilehlých zdvojených pilastrů na nízkém soklu, s širokou iónskou hlavicí. Na reliéfně vystupujících soklech jsou vyobrazeny skupiny puttů. Na pilastrech s plastickou kanelurou je opět namalována vavřínová ratolest. Vystupující hlavice nesou mohutnou římsu s obloukovým překladem. Ve středu půloblouku je umístěn reliéfní rodový valdštejnský znak ze zlaceného dřeva. Barevnost portálu navazuje na hledištní výmalbu. Portálové zrcadlo pohledově dotváří plochá nepředsunutá rampa se středovou nápovědní budkou.

Jeviště je 1000 cm hluboké, 1000 cm široké. Hloubka k zadnímu prospektu je 8750 cm, šířka portálu je 600 cm. Výška od pódia ke stropu je cca 450 cm. Pódium je zvýšeno nad úroveň podlahy o cca 90 cm. Podlaha jeviště je nesena dřevěnými trámovými sloupky.

V podjevištním prostoru je umístěna základní mašinerie. Přístup do podjevištního prostoru umožňují jednak dvoje menší padací dvířka v podlaze jeviště po stranách portálu, a dále dvířka u zadního vstupu na jeviště.

Jevištní mašinerie

Výměnu dekorací obstarávalo poměrně složitější technické zařízení (vzhledem k výše popsaným valdštejnským zámeckým divadlům), umístěné a dodnes dochované v podjevištním prostoru.

Plátna zadních prospektů byla spouštěna a opět vytahována ručně, provazy procházejícími soustavou vodících kroužků jako v případě divadélka na Kozlu. Zdejší plátna ovšem nebyla opětovně navíjena na dřevěnou lať, ale vyhrnována na způsob “harmoniky”. Tímto způsobem manipulace byla plátna při větším provozu divadla poměrně značně namáhána. Provazy od prospektů byly ukotvovány do háčků na stěnách či v podlaze na levé straně jeviště. Stejným způsobem byla vytahována i plátna obou dochovaných opon. Prospekty a oponu patrně ovládali najednou nejméně dva mašinisté, každý pro pohyb jednoho plátna.

Boční kulisy byly umísťovány do dřevěných rámů s kolečky a posunovány po kolejnicích v podjevištním prostoru. Volný pohyb bočnic zajišťovaly drážky v podlaze jeviště. Na rozdíl od výše popsaných divadel nebyly ve zdejším divadle boční kulisy ve trojicích, nýbrž jen v párech. Párů je celkem šest. Dvojice rámů byly navzájem pospojovány provazy, každý samostatný rám byl spojen provazem s centrální otočnou hřídelí, uváděnou do chodu pomocí velkého otočného bubnu, v zadní části podjevištního prostoru. K výměně bočních kulis tedy bylo třeba pouze jednoho mašinisty.

Výměnu sufit obstarávalo podobné zařízení, jako výměnu bočních kulis. V provazišti, po obou stranách jeviště, je umístěna vždy jedna hřídel se dvěma otočnými bubny v zadní části. Systémem provazů a kladek pak docházelo ke shrnování a vytahování a opětovnému rozvinování a spouštění pláten sufit. Výměnu sufit zajišťovali tedy pravděpodobně dva mašinisté. Také v tomto případě se litomyšlské divadlo odlišuje od předchozích. V žádném jiném valdštejnském divadle nedocházelo k výměně sufit, napevno umístěná plátna nevýrazné barvy vyhovovala všem scénickým výjevům.

K zajímavému doplňku mašinerie patří též tzv. “prška”, zařízení na vytvoření zvuku deště. Jedná se o podlouhlou skříň, zavěšenou pod stropem u zadní stěny jeviště. Prška byla naplněna sypkým materiálem (písek, hrách), který při rozkývání skříně vydával zvuk deště.

Osvětlení

K osvětlení přední části jeviště sloužila posuvná rampa, s lampami rozmístěnými po obou stranách nápovědní budky. Spouštění a vysunování rampy bylo ovládáno klikou z podjevištního prostoru.

Osvětlení bočních kulis zajišťovaly stojany na lampičky, umístěné za každou bočnicí. Jde o celkem 14 dochovaných otočných latí, na každé s dvanácti očky pro uchycení osvětlovacího tělesa. Otočné latě umožňovaly ztlumování a opětovné rozjasňování světla na scéně.

Původní osvětlení hlediště zajišťovaly plechové svícny, dodnes dochované na pilastrech mezi bočními lóžemi.

O ostatních svítidlech v hledišti zatím nevíme více. Svícny byly v roce 1956 elektrifikovány. K osvětlení chodeb a schodišť sloužily lampy nebo svícny, umísťované do výklenků ve zdech46.

Soubor dekorací

Litomyšlský dekorační soubor je velmi rozsáhlý, čítá na více než 200 kusů, dvě opony a řadu doplňků. Celkem je možno vytvořit 16 kompletních scén47. Autorem dekorací byl, jak již bylo výše uvedeno, Josef Platzer.

Josef Platzer se narodil roku 1751 v Praze. Kromě litomyšlského dekoračního souboru byl autorem dekorací pro zámecké divadlo Liechtenštejnů ve Valticích, pro Stavovské (Nosticovo) divadlo v Praze, pro vídeňské dvorní divadlo a tamní divadlo u Korutanské brány. Zemřel ve Vídni v roce 1806.

Podrobnější rozbor zdejší divadelní architektury, popis jednotlivých dekorací, soupis repertoáru a další historické údaje viz dlouholeté, zevrubné výzkumy a poměrně rozsáhlé dílo J. Hilmery, věnované tomuto zámeckému divadlu, a dále rozsáhlá dokumentace, provedená v nedávných letech J. Bláhou.

Valdštejnská zámecká divadla dnes

Nejtajemnější osud potkal divadlo na zámku v Třebíči. Víme, že zde zřízeno bylo, ale dnes již nikdo neví kde. Po této scéně se nám nedochovaly žádné stopy, historikové se rozcházejí i ve svých názorech na umístění divadla v prostorách třebíčského zámku. Nikdo netuší, která z místností sloužila původně jako divadelní sál. Žádné archivní dokumenty k tomuto tématu nebyly dosud nalezeny, nebo se nedochovaly. V interiérech třebíčského zámku dnes sídlí Muzeum Vysočiny. Po zámeckém divadle v Třebíči dnes již není ani památky.

O poznání blíže jsme v případě divadla na zámku v Duchcově. Známe divadelní sál, známe též několik archivních dokumentů, které o provozu divadla hovoří. Z jeho vybavení se však nedochovalo do dnešní doby vůbec nic. Nevíme, byly-li dekorace někomu darovány, spáleny či zda podlehly času, nevíme, co se stalo s rozsáhlou garderobou a objemným fondem divadelních rekvizit. Divadelní sál dnes slouží jako depozitář obrazů, avšak ze strany současného vedení zámku jsou patrné snahy po postupném možném znovuobnovení divadla. Otázkou zůstává co obnovovat, když po původním divadle nezůstaly žádné stopy, neznáme jeho podobu ani charakter vybavení. Vytvoření jakéhosi stylizovaného zařízení by bylo bezpochyby zajímavé, avšak historicky naprosto nepravdivé.

Výrazně shovívavější byl osud k zámeckému divadlu na Kozlu. Do dnešní doby se nám dochovala část divadelního vybavení s několika dekoracemi. Jediná kompletně dochovaná scéna je dnes instalována na jevišti a je součástí prohlídkové trasy zámku. Instalace scény však popírá některé divadelní principy. Vlivem neodborného zásahu v minulých letech došlo ke značnému poškození ostatních dochovaných bočnic. Původní chatrná kolečka na spodcích rámů byla zpevněna po obou stranách přilepenými kusy latí, takže umístění těchto bočnic do původního profilu kolejnic již není možné. Celé divadelní zařízení by potřebovalo odbornou péči restaurátorů, aby se, jako cenné svědectví o šlechtické divadelní kultuře, dochovalo dalším generacím. Celkově lze říci, že se však jedná o jedno z mála divadel, které nebylo postupně rozebráno, ani neskončilo jako skladiště.

Zámecké divadlo v Litomyšli ožívalo občasnými ochotnickými představeními až do doby druhé světové války, kdy v zámku sídlila německá armáda. V roce 1956 byl proveden průzkum a bylo započato s opravou divadla. Od té doby se v divadle konají koncertní představení, ale bohužel i takové společenské události jako předávání maturitních vysvědčení apod. V roce 2001 vzniklo při zámeckém divadle občanské sdružení, spojující příznivce divadla, které si klade za cíl studovat, dokumentovat a propagovat zdejší zámeckou scénu. Po zevrubné dokumentaci, provedené v uplynulých letech, přicházejí postupně na řadu též restaurátorské práce.

Asi nejlepší osud potkal zámecké divadlo v Mnichově Hradišti. Ovšem to z roku 1833, neboť z původního barokního divadla se dochovalo pouze torzo několika dekorací, které jsou prozatím uloženy v prostorách bývalé zámecké kuchyně. Divadlo z roku 1833 se po letech nedůstojného využívání jako skladiště dočkalo s příchodem nových správců částečného zrestaurování. Prozatím jediná dokončená scéna je osazená na jevišti a okouzluje návštěvníky zámku svou komorní vznešeností. Restaurování jevištního zařízení však poměrně narušilo jeho původní komplexnost a logičnost celé mašinerie. Řada původních prvků, které se dochovaly v neúplném stavu, byla ze scény zcela odstraněna, nové provizorní osvětlení scény bylo provedeno dosti hrubě, bez návaznosti na původní charakter osvětlení. Předpokládejme, že tento stav není konečný.

Zámecké divadlo v Mnichově Hradišti je zároveň jediným valdštejnským divadlem, jehož scéna příležitostně ožívá barokními slavnostmi. Provoz divadla, omezený pouze na několik málo dnů v roce, umožňuje všem příznivcům barokní kultury prožít dnes poměrně výjimečné zážitky v atmosféře skutečného zámeckého divadla tak, jak tomu bylo v dobách, které takovýmto šlechtickým zábavám přály.



POZNÁMKY

1) Badatelské snahy vedly též k zámkům Doksy a Bělá pod Bezdězem, avšak kromě jediné zmínky o truchlohře uvedené v Doksech žádné další zprávy o soukromých divadelních produkcích na těchto valdštejnských sídlech objeveny nebyly. Půdorysné výkresy zámků nevykazují žádné známky divadelních prostor, zámecké inventáře nezmiňují žádné divadelní sály. Přestože je velký předpoklad, že i zde bylo divadlo provozováno, šlo patrně jen o příležitostné události rodinného charakteru.

2) Vlček, P.: Encyklopedie českých zámků, Praha 1994, s. 195.

3) Šimák, J. V.: Máti kapucínů, Sborník od pravěku k dnešku II., Praha 1930, s. 163-183.

4) Ústní zpráva E. Mikanové, červenec 2003.

5) Šimák, J. V.: Máti kapucínů, o. c., s. 164-5.

6) Ústní zpráva E. Mikanové, červenec 2003.

7) SOA Praha, RAV, inv. č. 2920 I-6/A 17.

8) Budil, V., Herout, J.: Mnichovo Hradiště, Státní zámek, město a památky v okolí, Praha 1960, s. 8; Horyna, M., Lancinger, L., Láska, V.: Mnichovo Hradiště, zámek, město, okolí, Praha 1984, s. 44.

9) SOA Praha, RAV, inv. č. 3932 VI-2, karton 115.

10) Tamtéž.

11) Mikanová, E.: Hudba na valdštejnských panstvích v 18. století, in: Studie muzea kroměřížska, 1991, Kroměříž 1991, s. 33.

12) Šimon, A.: Sněmování mocnářů v Mnichově Hradišti r. 1833, Od Ještěda k Troskám, roč. 8, č. 2-3, Turnov 1929, s. 52-68.

13) Tamtéž.

14) Více viz Kronika T. Hindla, in: kronika Kniha pamětí, SOA Praha, RAV, inv. č. 254 a statě A. Šimona Klášterské divadelní paměti, Od Ještěda k Troskám, roč. 13, č. 9-10, Turnov 1935, s. 151-156, Na Hradištsku za revolučních let 1848 a 1849, Od Ještěda k Troskám, roč. 10, č. 3-4, Turnov 1931, s. 61-78, Příspěvek k historii cukrovarnictví na Hradištsku, Od Ještěda k Troskám, roč. 6, č. 2, 3, 4, Turnov 1927, s. 81-82, Sněmování mocnářů v Mnichově Hradišti r. 1833, o. c., s. 52-68.

15) Vynálezcem tzv. argandové lampy byl švýcarský fyzik a chemik Jacques Aimé Argand (1755-1803) a tyto svítilny zhotovoval již od roku 1783 v Londýně. “...lampa s hořákem okrouhlým, tak že válcovým prostorem knotu vzduch prouditi může i dovnitř plamene, čímž plyny a páry z hořlavé látky naprosto se spalují. Místo knotů plných, které svítily špatně, kouříce a zapáchajíce při tom, užíval Argand knotů pletených.” Ottův slovník naučný, díl II., Praha 1889, s. 632, heslo Argand.

16) SOA Praha, RAV, inv. č. 2884 I-5/10; 2892 I-5/18.

17) Pömerl, J.: Divadlo na zámku v Mnichově Hradišti, Divadlo, č. 5, 1995, s. 10.

18) Šimon, A.: Sněmování mocnářů v Mnichově Hradišti, o. c., s. 52-68.

19) SÚA Praha, Zemský Stavovský výbor, inv. č. 4141 (1206).

20) Frenzel, H. A.: Thüringische Schlosstheater, Berlin 1965.

21) Tamtéž, s. 195.

22) Tamtéž, s. 275.

23) Cedule Stavovského divadla z let 1830-33, Divadelní oddělení Národního muzea v Praze.

24) Tamtéž.

25) Tamtéž.

26) Korespondence s A. Kappes (Bibliothek und Archiv) a s Ch. Hirschler (Schlossmuseum Sonderhausen), květen 2003.

27) SOA Praha, RAV, inv. č. 2964.

28) Vlček, P.: Encyklopedie českých zámků, o. c., s. 146.

29) Mikanová, E.: Hudba na valdštejnských panstvích v 18. století, o. c., s. 34.

30) Líbal, D. a kol.: Zámek Duchcov, Stavebně historický průzkum, Praha 1979, s. 10.

31) Tamtéž, s. 16-17.

32) Tamtéž, s. 20-22.

33) SOA Praha, RAV, inv. č. 3130 I-16/12.

34) Mikanová, E.: Hudba na valdštejnských panstvích v 18. století, o. c., s. 34.

35) SOA Praha, RAV, inv. č. 3519 III-4/1.

36) Mikanová 1991, s. 34. Vzhledem k převozu RAV z původního uložení na zámku v Mnichově Hradišti do SOA Praha došlo patrně k promíchání některých historických listin. Některé z již nalezených dokumentů nejsou pod uvedenou signaturou dohledatelné.

37) Tamtéž, s. 35.

38) Pömerl, J.: Divadlo na zámku v Mnichově Hradišti, o. c., s. 8.

39) Ústní zpráva p. Bobka, správa zámku Kozel.

40) Odlišné datum - rok 1832 - však uvádí P. Vlček v Encyklopedii českých zámků, o. c., s. 177.

41) Pömerl, J.: Zámecká divadla v Čechách a na Moravě, Divadelní revue, 1992, č. 4, s. 10 a 15.

42) Hilmera, J.: Zámecké divadlo v Litomyšli, Zprávy památkové péče XVII, 1957, s. 115.

43) Tamtéž, s. 115-117.

44) Tamtéž, s. 115-117.

45) Hilmera, J.: Zámecké divadlo v Litomyšli, o. c., s. 113-138 a týž: Divadelní život na litomyšlském zámku za Jiřího Josefa a Antonína z Valdštejna-Vartenberka, Časopis Národního muzea, CXXXIII, s. 97-106, Praha 1964.

46) Bláha, J.: Zámecké divadlo v Litomyšli - Dokumentace, rkp., Občanské sdružení Milislav, Litomyšl 2001.

47) Hilmera, J.: Zámecké divadlo v Litomyšli, o. c. a týž: Divadelní život na litomyšlském zámku za Jiřího Josefa a Antonína z Valdštejna-Vartenberka, o. c.
- - - k tomuto článku nejsou žádné názory - - -

Copyright © 1999-2000 DIVADLO.CZ (Připojeno se souhlasem autorky.)
Generováno12.9. 2005 11:07:43