Texty: RICHTER, Luděk, 50 Loutkářských Chrudimí. Praha 2001, str. 94 + foto

Karel ŠEFRNA
* 6. 9. 1939 v Boskovicích. Absolvent lékařské fakulty v Brně, zubní lékař.
S LD začal roku 1949 v DĚTSKÉM ŠKOLNÍM SOUBORU, během středoškolských studií pak v svitavské JITŘENCE (s ní jako herec 1962 poprvé na LCH), přejmenované později na MALÉ DIVADLO. Roku 1970 spoluzaložil soubor C, jehož klíčovou postavou je dodnes. Léta spolupracoval se svitavským MaKem, režijně spolupracuje s DRAMATICKOU ŠKOLIČKOU, napsal hudbu pro řadu přátel.
Absolvoval několik loutkářských školení organizovaných tehdejším ÚDLUT, konzervatoře s Janem Dvořákem (vedl je s ním 3x) a VČ školení organizovaná Janem Mertou. Za báječná školení považuje všechna /S/hledání (1980-85) a pozdější Posedy, jakož i všechny diskuse na LCH, ŠP, Femadech, WP a JH. Sám vedl řadu seminářů a objevuje se i v různých porotách. Deset let byl členem předsednictva České sekce/střediska UNIMA. Kultuře a jmenovitě divadlu významně pomáhá posledních 11 let i ve své funkci člena zastupitelstva Svitav (roku 1999 zde např. otevřeli divadélko Trám, vznikla zde městem vydržovaná Dramatická školička apod.). R. 2001 se právem stal 1. nositelem ceny ministerstva kultury ČR za neprofesionální divadelní a slovesné obory.
Je podepsán pod všemi 24 inscenacemi, s nimiž Céčko za posledních 30 let vystoupilo na 26 LCH. Vypisovat 15 individuálních (vesměs za režii, hudbu a herectví) a 11 kolektivních cen, které obdržel, by zabralo příliš místa. V Céčku nejen hraje, ale určuje jeho poetiku jako skladatel jevištní hudby, scénárista a režisér. Jeho hudba má dva základní zdroje: národní písně a moderní písňovou tvorbu Osvobozeného divadla a Semaforu. Textově jsou písně vesměs volným komentářem a rozvedením dějových či myšlenkových momentů inscenace. Jako režisér uplatňuje svou bohatou metaforickou představivost, založenou na asociačních spojitostech mnohdy nečekaného rázu. Jeho razantní, byť jakoby stažené, nedoslovené herectví náznaku je neoddělitelné od hudebního, pěveckého a multiinstrumentalistického projevu. Poetika nápovědy, náznaku, nedoslovení je vůbec pro něj a skrze něj pro Céčko stejně typická jako jeho inteligentní humor, lidský rozměr inscenací, prolínání hudby a hudebnosti do inscenací či promyšlená významotvorná práce se světlem a tmou.