Texty: AS 2003, č. 6, s. 12 - 16, Milan Schejbal.

 
  Blýská se na lepší časy?

Stalo se už evergreenem žehrat na úroveň amatérského činoherního divadla pro děti. Není divu, neboť – ruku na srdce – mnohdy se tato tvůrčí činnost nesmyslně podceňuje a odbývá se slovy: „Vždyť je to jen pro děti.“ Jakoby se chtělo dodat: „Ony unesou vše.“ Každý rozumný a přemýšlející divadelník velmi dobře ví, že opak je pravdou. Děti moc dobře odhalí, hraje-li se s nimi čistá hra, nebo vodí-li je někdo za nos. Rozpoznáme to poměrně přesně, dostaneme-li se ovšem dál než za povrchní a obligátní otázku: „Jak se vám to líbilo, děti ?“ Na takto formulovanou otázku existuje v dětském světě v drtivé většině předem odhadnutelná odpověď. Je to dáno mimo jiné tím, že děti si a priori cení už samotné skutečnosti, že dospělí pro ně hrají (nebo si s nimi hrají) divadlo. Jsem rád, že se na letošní Popelce Rakovník hrála vesměs s dětmi hra upřímná a čistá. A nejen to. Popelka byla v letošním roce, dle mého názoru a názoru ostatních členů odborné poroty, svou kvalitativní úrovní nejlepší za minimálně tři poslední roky. Jedním dechem však musíme dodat, že loňský a předloňský ročník patřily k nejméně úrodným v historii rakovnické přehlídky. I v tomto světle však můžeme letos bez nadsázky hovořit o úspěchu.
XXII. ročník národní přehlídky amatérského činoherního divadla pro děti POPELKA se odehrál tradičně v Rakovníku ve dnech 12. - 16. listopadu 2003 a zúčastnilo se ho celkem 9 soutěžních inscenací. Mimo soutěžní klání jsme mohli zhlédnout ještě 3 inscenace inspirativní a jedno představení tzv. hosta přehlídky. Prakticky vždy plné hlediště při všech vystoupeních pohladilo jistě nejen hrající soubory, ale i pořadatele, kterými byli IPOS-ARTAMA Praha a Královské město Rakovník, z pověření a za finančního přispění Ministerstva kultury ČR, ve spolupráci s Divadelním spolkem Tyl Rakovník.
A nyní k samotné obsahové části přehlídky. Jak již bylo řečeno, patřila letos k nejlepším za posledních několik let. Neznamená to ovšem ani zdaleka, že vše viděné neslo vysokou známku kvality nebo bylo bez problémů. Těch zůstává na tomto poli amatérského divadla stále dost a dost. Stará divadelní pravda říká, že vše začíná u dramaturgie. Není tomu jinak ani v divadle pro děti. Ba přímo naopak. Není žádným tajemstvím, že snad devadesát procent produkce napsaných divadelních textů určených pro děti nesnese ani ta minimální měřítka kvality a poměrně často vykazuje symptomy grafomanství. Má to mnoho příčin, mimo jiné již naznačené neomluvitelné podceňování dětí, ale v neposlední řadě např. ekonomické zhodnocení takových děl (zvláště dnes při absenci činoherního profesionálního divadla, věnujícího se ve své hlavní činnosti systematicky této tvorbě). Někteří autoři se vrhnou na psaní pro děti poté, když neuspějí v tvorbě pro dospělé, a to v bláhové naději, že zde je to snažší. Výsledný produkt bývá v takových případech tristní. Je více než potěšitelné, že jsme se – až na jednu výjimku – s takovýmto typem dramatiky na Popelce 2003 nesetkali. Ve čtyřech případech, tedy takřka u poloviny vystupujících soutěžních souborů, dokonce vznikla textová předloha přímo pro potřeby té které konkrétní inscenace a je s ní bytostně svázána. Je to příklad textů Markéty Ketnerové a Martina Koláře Modrej drahokamen anóbrž Zelená Gizela a mrkvajzníci, Kateřiny Mančalové a Ivany Bendové Modrý hrnec, Petra Žáka podle Boženy Němcové Babička aneb Obrazy z venkovského života a Ireny Kozákové na motivy Josefa Lady O nezbedné princezně – i když zde se ona provázanost s konkrétní jevištní realizací projevila nejméně. K takto koncipované textové podobě se ještě přiblížila adaptace Zlaté přadleny Boženy Němcové autorů Jaroslavy Bílkové a Jiřího Matějčka. Další dva texty – Iva Peřinová Tři zlaté vlasy Děda Vševěda a Dagmar a Václav Martincovi Kniha džungle aneb Všichni jsme jedné krve – pocházejí z dílny současných renomovaných divadelníků, byť v případě Ivy Peřinové jde o autorku píšící především pro divadlo loutkové. Předloha Saši Lichého Kouzelná lampa Aladinova nese řadu nedostatků, souvisejících s dobou svého vzniku (zbytečně dopodrobna psychologicky motivované, mnohdy až popisné, jednání postav, dovysvětlování motivů atd.), přesto má jasně a srozumitelně vystavěný příběh i charaktery.
Jedinou pověstnou výjimkou se tak stala pohádka Jana Jílka Sůl nad zlato. Autor, profesí herec, ji napsal v období hluboké normalizace 70. let minulého století a svou tematickou roztříštěností, umělým jazykem, významovými nelogičnostmi a ideologickou služebností se – na rozdíl od některých Jílkových daleko úspěšnějších děl - zařadila mezi těžko jevištně realizovatelné. Režisér Divadelní společnosti Jitřenka Ostrava-Poruba Dušan Zakopal se pokusil vyložit nevyložitelné. Text razantně upravil, čímž sice zrychlil spád děje, ale oslabil a znejasnil funkci postavy Kořenářky, která mohla zmiňovanou tematickou roztříštěnost alespoň trochu propojit. V zásadě však textu uvěřil a pouze jej na jevišti ilustroval. Herci pak, byť prokazatelně talentovaní, neměli co hrát a jejich výkony, stejně jako celá inscenace, nesly známky rozpačitosti.
Převést prozaický svébytný jazyk Josefa Lady do jazyka divadelního je velkým oříškem. Jistě se o tom přesvědčila také Irena Kozáková, která se pokusila zdramatizovat a zrežírovat pro svůj divadelní soubor J.K. Tyl při MKS Meziměstí pohádku O nezbedné princezně. A skutečně zůstalo jen u pokusu, byť velmi sympatického, neboť přesto, že byl příběh na jevišti srozumitelně převyprávěn, zůstalo právě jen u pouhého převyprávění, bez dalších divadelních ambicí a kvalit. Až příliš často jsme byli svědky konstatování výsledku jednání postav, místo abychom si s nimi mohli „prožít“ proces jednání v konkrétních dramatických situacích. Absentovalo tak tolik potřebné jevištní napětí. Přesto jsme měli možnost pár pokusů o skutečné jevištní jednání v situacích zaznamenat, a to zejména u Niny Dlouhé (Princezna Anka) či Bronislavy Machové (Bábi Kazimůra).
Divadelní spolek DK Žďár nad Sázavou si vybral pro svou realizaci Kouzelnou lampu Aladinovu Saši Lichého, která přes silný příběh, okořeněný typickou orientální moudrostí, trpí mimo jiné mnohomluvností a rozsáhlými popisnými pasážemi, což je dáno zejména dobou, kdy hra vznikla, tedy zabydleného socialistického realismu, kdy dominantní roli v divadle hrálo slovo. Bohužel, s tímto problémem se inscenátoři nevyrovnali. Absentuje dramaturgicko-režijní koncepce vycházející ze současného pocitu. Režisér Jiří Vobecký udělal sice drobné škrty, ale zásahy do textu mohly být podstatně razantnější. Samotné inscenaci by především prospělo, kdyby slovní vyjádření bylo převedeno do jevištní akce. Z nadprůměrně vyrovnaného a kultivovaného hereckého kolektivu zaujali Veronika Rosecká jako Princezna Badr-Al-Badúra, a především Pavel Musil jako Fakír Haršahin.
Z úplně jiného divadelního ranku je inscenace Divadla BLIC z Ostrožské Nové Vsi Modrý hrnec. Zde text (inspirován pohádkou Miloše Macourka), pod kterým jsou podepsány Kateřina Mančalová a Ivana Bendová (ta je rovněž režisérkou), tvoří jen jakýsi odrazový můstek k řadě asociací, rozvíjejících tvořivě fantazii a divadelní imaginaci. Při takto koncipované základní struktuře inscenace je nezbytně nutné počítat s dětským divákem jako partnerem, který je do hry zatažen a spoluvytváří ji „teď a tady“. Toho si je soubor velmi dobře vědom a důsledně tuto komunikaci (až na výjimky) buduje. Hrají si herci i diváci, a to jak s motivy příběhu, tak se scénou, kostýmy, rekvizitami či například se zvuky. V hereckém projevu mladého kolektivu je nejčastěji přítomna nadsázka, kterou soubor v zásadě zvládá, i když rozdíly jsou patrné, což může být dáno dispozicemi či malou zkušeností – např. Petra Fojtová zvládá tento výrazový prostředek v ústřední dvojici Zajíčkových rozhodně přesvědčivěji než její partner Tomáš Glac.
Jednou z možností divadelní výpovědi je způsob, který označujeme jako inzitní, naivistický, což je pojem veskrze pozitivistický a asi nejpřesnější pro inscenaci Zlatá přadlena podle Boženy Němcové DS Václav KD Zábřeh - Václavov. Devizou této inscenace je vedle stylové jednoty a čistoty (režie RNDr. Jiří Matějček) bezesporu ukázněná herecká práce. Interpreti se na jevišti skutečně poslouchají a přirozeně reagují na partnery, srozumitelně nám sdělují své motivy proč to či ono konají a tak realizují vztahy, kterým rozumíme, a srozumitelným se stává i základní téma příběhu, téma lásky v několika podobách. Celkovému naivistickému pojetí (a není podstatné, zdali záměrnému či nahodilému) velkou měrou prospělo použití stylizovaných výrazových prostředků, které jsou bližší operetě než činohře a které inscenaci pomohly hlavně v situacích, jež samy o sobě mohly sklouznout do trapnosti. Záviděníhodná je hudební a pěvecká složka, včetně pěveckých dispozic interpretů.
Kniha džungle aneb Všichni jsme jedné krve autorů Dagmar a Václava Martincových v podání Divadla Dostavník Přerov je již ověnčena řadou ocenění z jiných přehlídek, včetně účasti na letošním Jiráskově Hronově. O hereckých, pěveckých a pohybových schopnostech všech členů souboru nemůže být pochyb. Stejně tak zaujatost a nasazení, se kterými je nám příběh člověka Mauglího v džungli z jeviště traktován, je obdivuhodný. Vznikla bezpochyby kompaktní, temporytmicky pregnantně vypracovaná inscenace s výraznými hereckými výkony. Je jen škoda, že nemůžeme sledovat vývoj, zrání a s tím spojené nabývání zkušeností a znalostí hlavní postavy. Mauglí totiž dozraje v muže nejen díky své inteligenci, zvídavosti a citlivému vedení svých zvířecích učitelů, ale i díky bolestným omylům. V inscenaci režisérky Vlasty Hartlové je nám však Mauglí od počátku představen více jako hrdina než postupně dozrávající člověk. Jeho závěrečné sebepoznání je tím podstatně oslabeno. Výraznou dominantou inscenace je vedle zmíněného i hudební a zvuková rovina.
Už sám fakt uvést na jeviště jedno z nejklasičtějších děl české literatury – Babičku Boženy Němcové – je hoden označení divadelní počin, zvláště, jedná-li se o divadlo pro děti. Toto označení právem patří Divadelnímu spolku Zmatkaři Dobronín, který toto klasické dílo inscenoval v dramatizaci a režii Petra Žáka pod názvem Babička aneb Obrazy z venkovského života. Předloha a potažmo režie v první polovině inscenace divadelními prostředky zhušťuje děj a vybírá klíčové scény románu. Vše je však nazíráno z úhlu pohledu psů Sultána a Tyrla, což v případě dobronínských není žádná samoúčelná schválnost, ale originální a divadelně velmi nosný nápad, neboť dovoluje na jevišti jistý nadhled, zkratku a účinný paradox. Toto všechno se skvěle dařilo v první polovině přehlídkového představení, kdy o to s větší naléhavostí zazněly i vážnější tóny příběhu. Škoda, že se toto základní uchopení vytratilo v druhé polovině představení, která sklouzla k pouhé ilustraci a žánrovým obrázkům a ztratila své divadelní kouzlo. Žel, ani tragický příběh Viktorky, ani závěrečná vánoční sekvence, do níž prolíná zpráva o smrti babičky, nedosahuje myšlenkové ani emocionální přesvědčivosti. Opakuji – třikrát škoda!
Podividlo ažažAš mělo šťastnou ruku při volbě adaptace jednoho z nejfrekventovanějších titulů oblasti divadla pro děti – Tři zlaté vlasy děda Vševěda. Autorka Iva Peřinová se úsporně, přitom přesně, soustředila na základní příběh a zejména pro divadlo únosně zhustila a zkrátila cestu Plaváčka k dědovi Vševědovi a zpět. Peřinová však napsala svého „Plaváčka“ evidentně pro loutkové divadlo a s postupy tohoto typu divadla počítá při samotné jevištní realizaci. S tímto faktem se soubor z Aše, respektive inscenátoři (režie Petr Vojkůvka a Vratislav Mikan st.) při převodu do systému činoherního divadla vyrovnali jen z části. Nejasný je především jejich úhel pohledu na příběh, který Peřinové předloha nabízí tím, že jej vypráví sudičky, které pak ovlivňují i samotné dění na scéně. V podání Podividla nám byl však předveden poněkud zmatený prolog se střetem herců a hereček o spánek Plaváčka, jenž vyústil významově do polohy tzv. „divadla na divadle“, v němž nám herecký kolektiv bude předvádět příběh. Zmíněná moc sudiček nad osudem všech tím vymizela, resp. byla velmi omezena. Podobné problémy nastaly ještě na několika místech. Tam, kde se inscenátoři spolehli na sílu divadelní představivosti a imaginace, působila inscenace nejsilněji, kde si vypomáhali zbytečnou popisností (zámek děda Vševěda) či přehnanou stylizací (město dědoušků), tam vyznívala rozpačitěji. Z nadaného hereckého kolektivu nutno vyzdvihnout Jakuba Lomnického (Plaváček, Uhlíř) a Vratislava Mikana st. (Král). Přesto, že je možné najít nepřesnosti i v některých dalších složkách, jako např. v práci s divadelním znakem, je nutné ocenit zejména základní režijně-scénografické uchopení předlohy a snahu ašských vyjádřit příběh přes jasný a srozumitelný divadelní názor.
Vrcholem letošní přehlídky byla podle názoru celé odborné poroty inscenace Modrej drahokamen anóbrž Zelená Gizela a mrkvajzníci autorů Markéty Ketnerové a Martina Koláře v podání souboru De Facto Mimo Jihlava, která Popelku 2003 zahajovala. Jedná se o ryze autorský text (sami autoři v inscenaci také vystupují), který je úzce spjat s konkrétní jevištní realizací jihlavských. Pětice herců našla šťastnou míru hravosti, jež působila přesvědčivě a opravdově. Se značnou dávkou vtipu i suverenity dokázali herci oslovovat diváky, vést s nimi dialog a rozvíjet situace. Stejnou měrou zvládli práci s loutkou či rekvizitou nebo přechody k hudebním číslům. Přesto, že se ani jihlavští nevyhnuli v Rakovníku menším nedostatkům (např. nevýrazný akcent na zdůvodnění dlouhé cesty jednoho z mrkvajzníků za svým kamarádem a jejich následné shledání), můžeme jejich inscenaci považovat za výjimečně kvalitní ukázku divadla hraného dospělými herci pro dětské publikum.
Nedílnou součástí Popelky bývá setkání hrajících souborů s hostů s odbornou porotou. Všichni členové poroty, která letos pracovala ve složení Marie Caltová, Rudolf Felzmann, Pavel Purkrábek, Mgr.Vladimír Zajíc a Milan Schejbal, ocenili vstřícnost a konstruktivní přístup všech divadelních kolektivů k těmto setkáním. Jen tak, dle mého názoru, si lze totiž vyjasňovat vzájemná stanoviska a navzájem se obohacovat a inspirovat. Zvláštní upřímné poděkování patří Evě Kodešové, Pavlíně Morávkové, Marii Poesové a doktorce Marcele Škábové za úctyhodnou práci se skupinami dětí a za jejich zásadní přínos při reflexi zhlédnutých představení. Byť děti nedokázaly případné problémy té které inscenace přesně pojmenovat, bezpečně je většinou rozpoznaly. A děti jsou nakonec těmi hlavními, pro koho jsou inscenace na Popelce určeny.
Stalo se záslužnou tradicí, že v rámci přehlídkového klání mohou účastníci zhlédnout i tzv. inspirativní představení většinou svých profesionálních kolegů. Letos se nám v tomto bloku představili: Nejhodnější medvídci z Hradce Králové s inscenací Drak a flaška autorů Markéty Levínské a Kláry Doubkové, Divadlo Alfa Plzeň přivezlo pohádku Když se čerti rojili J.Š. Kubína (ze zdravotních důvodů se opět nekonalo představení Jeminkote, Psohlavci, které se stává pro amatérské přehlídky začarovaným) a Divadlo Drak z Hradce Králové, které přineslo asi nejvíce podnětů svou úspěšnou inscenací Všechno lítá, co peří má (J. Krofta). Rozpačitou tečku, bohužel, udělal za celou přehlídkou host – Divadlo Lampion Kladno svou adaptací Aškenazyho Ukradeného měsíce.
Všichni účastníci národních přehlídek amatérského divadla pro děti moc dobře vědí, že bez příslovečné vstřícnosti a ochoty členů DS Tyl v Rakovníku by tuto přehlídku prakticky nešlo zabezpečit. Děkujeme.
Ano, na letošní přehlídce se, dle mého názoru, v zásadě urodilo. Důkazem budiž fakt, že díky mnohaleté systematické mravenčí práci Artamy a všech zainteresovaných, se zde již jen zřídka objeví inscenace na základě textové předlohy, která hraničí s diletantismem - je však jasné, že toto úsilí není ani zdaleka u konce. Důkazem budiž také skutečnost, že zatím pomalu, celkově jen o krůček, vyrostla i kvalita jevištní realizace, tj. práce režijní. Jsem v tomto konstatování velmi opatrný, neboť teprve budoucnost ukáže, jedná-li se
o náhodu, či dlouhodobější trend. O herecký potenciál ve všech divadelních kolektivech strach nemám. Kéž se blýská na lepší časy!
Milan Schejbal
 
 

Související Ročníky přehlídek

 
  Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':