Texty: AS 2001, č. 2, s. 36, Jiřina Lhotská.

Regionální přehlídka Wolkrův Prostějov v Mělníce

V kategorii recitačních souborů v regionálním kole soutěžní přehlídky Wolkrův Prostějov se v mělnickém Domě dětí setkaly čtyři soubory. Ambiciózní soubor Divadlo poezie z Mladé Boleslavi vedený zkušenou a invenční Jaroslavou Jenčíkovou , komorní studio ÁČKO z Benešova a dva studentské gymnaziální soubory z Benešova a Mělníka. Začínající nezkušený mělnický soubor si vybral jako předlohu část divadelní hry z dílny Divadla Járy Cimrmana Dlouhý, Široký a Krátkozraký. Klasik Cimrman stále přitahuje svým inteligentním humorem a celé pasáže se citují a předávají z generace na generaci. Další a další interpretace klasika však ztroskotávají na tomtéž. Na obtížné převoditelnosti autorského rukopisu, textu psaného pro soubor s vyhraněnou poetikou. Na inteligentním slovním a situačním humoru, který je postaven na „civilním“ „naivním“ herectví. Jenže pokud se „kopíruje“ civilně a naivně stává se pouze nedokonalou kopií, která vystačí pouze pro první dvě tři repliky, ve kterých se diváci rádi setkávají se svým „známým“ v novém prostředí. Pak už nevidí nic než marnou snahu o utkání se s textem. Podobně nezkušený soubor z benešovského gymnázia šel svojí cestou. Podle autorské předlohy Jana Kratzera (studenta gymnázia) připravil představení Romeo a Julie pro královničku. Autor, režisér a hlavní protagonista chtěl kromě radosti ze samotné práce na představení přiblížit divákům dobu alžbetínského divadla, leč zůstalo pouze při pokusu. Děj jednoduchého příběhu postrádá jakoukoli zápletku, představení nemá vystavěné situace, ze samotné hry Romeo a Julie slyšíme jeden monolog a o Shakespearovi, divadle a alžbětínské době se dozvíme pramálo. I tak je autorský i režijní počin mladého studenta sympatický. Hledá svoji cestu k divadelnímu vyjádření a je na začátku. Další benešovský soubor, Komorní studio ÁČKO, si jako inspiraci vzal semaforskou Kytici. Představení se jmenovalo Promiňte, pane Erbene, aneb neděle 2000 a soubor jej inscenoval jako divadlo na divadle. Ale už samotné nastolení tohoto principu se ukázalo jako nefunkční. Skupina dívek a chlapců se schází v rockovém klubu, kde zůstávají rekvizity a texty semaforského představení, které se tam předtím hrálo. Pro rozehrání Svatební kytice pak stačí nápad zkusit si taky zahrát divadlo a těžkopádný motiv, pokusit se vyvolat ducha zemřelého chlapce jedné z dívek (umrlec). Představení zůstává zcela neuzavřené, soubor se domníval, že jejich vystoupení je omezené časovým limitem a tak druhou část, Vodníka, diváci neviděli. Přes všechny nedostatky prokázal soubor jistou míru invence a odvezl si čestné uznání. Inscenovaná povídka Jaroslava Haška Uši svatého Martina z Ildefonsu v podání Divadla poezie z Mladé Boleslavi patřila rozhodně k těm představením, které mají atributy dobré podívané: kvalitní předlohu s aktuálním tématem moci, korupce a manipulace, přehledný a sdělný jevištní přepis povídky (J. Jenčíková) do divadelního scénáře (postavený na vyprávěčském principu a rozehrávání jednotlivých klíčových dramatických situací), kvalitní zkušený soubor s výraznými hereckými individualitami, jasný režijní záměr, humor a nadsázku. Představení je čerstvé, potřebuje trochu usadit a vyčistit a vyvážit obě tematické roviny - humor, nadsázku a karikaturu moci na jedné straně a samotný drsný obsah předlohy (některé samy o sobě vtipné komické sekvence působí samoúčelně a narušují temporytmus celého představení ). Inscenace mladoboleslavských získala cenu a postup na Wolkrův Prostějov a patří k těm, které stojí za to vidět.
Jiřina Lhotská