Texty: EXNAROVÁ, Alena: Rozhovor s M. Císařovou. Hromada 2005, léto.

Mirka Císařová (*19. 4. 1940) a Naďa Gregarová (*29. 4. 1955)
Tak tyhle dvě první dámy metodicko-organizačních aktivit východočeského amatérského divadelnictví oslavily letos významná jubilea. A protože při redakční radě Hromady striktně odmítly jakékoliv oslavné pajány a dalekosáhlé písemné gratulace, vymysleli jsme rozhovor, při kterém jim budou položeny stejné otázky. Pepa Tejkl coby pokladatel a glosátor se vykroutil a tak jsem se tohoto úkolu ráda ujala, protože Mirku i Naďu považuji za své kamarádky. To ovšem ani jedna z nás netušila, jak se s tím budeme trápit, přepisovat zkracovat…(a profesor mě „sprdnul“, že jsem vymyslela složité otázky). Ale myslím si, že odpovědi na ně budou zajímat všechny divadelníky, kteří kdy s Mirkou a Naďou spolupracovali a spolupracují. Takže tady jsou – a děvčata, všechno nejlepší!
Alena Exnarová

Mirka
1. S jakými zkušenostmi a očekáváním jsi vstupovala do funkce metodičky pro divadlo a v čem jsi musela svá očekávání poopravit nebo měnit?
V kultuře jsem chtěla dělat vždycky. Asi i proto jsem šla po „gymplu“ na „osvětovku“ do Prahy. Myslím si, že mi ta škola dala dokonce pro mou budoucí práci docela slušný základ. Další kus práce vykonala Praha. Absolvovala jsem za studií kdeco, od výstav, koncertů samozřejmě až po divadlo. Byla to léta kulturně-obžerská. Další zkušenosti jsem získala, když jsem nastoupila do svého prvního zaměstnání, do Osvětového domu v Náchodě a shodou okolností do funkce organizační pracovnice pro jubilejní 30.Jiráskův Hronov. To byl také podstatný náraz a dokonce na nejvyšší úrovni. V Náchodě jsem pak pracovala dál jako metodička a vystřídala jsem i výtvarné obory. S Mirkem Houšťkem jsme tam tehdy založili na svou dobu unikátní Divadelní studio mladých. Kde že ještě byli pozdější hronovské Kluby mladých! Taky jsem tam zažila krátké období práce v hronovském divadelním souboru. Později jsem se vlastně už na jeviště mimo konferování nějakých pořadů nevrátila. Vdala jsem se do Hradce Králové a nastala nová etapa. Prožila jsem nádherných deset let v KDDM (nebo KDPM, název se měnil podle společenské situace, doba byla politicky třaskavá). Na oddělení společenských věd, kde jsem pro středoškoláky z kraje organizovala vzdělávací cykly z filosofie, psychologie, sociologie, dějin umění atd. Sjížděli se tam mladí lidé z celého kraje. Vlastně to byla jakási obdoba lidové konzervatoře, jen v jiných oborech. Tahle komunita žila velmi intenzivně. Dělali jsem text-appealy, koncerty, točil se film, dokonce i hrálo divadlo, trávili jsme společné prázdniny na odborně zaměřených táborech. Bylo to nejen o vzdělávání, ale i ideálech, kamarádství, odpovědnosti, o životě naplněném. Mnohé z toho se stalo později i součástí mé další práce v kultuře. Přišel rok 1968, všechno skončilo. V KDPM jsem zůstat nemohla. Řízením osudu jsem ale nastoupila v Krajském kulturním středisku a to už všichni znáte. Stejně si ale myslím, že základní ovlivnění mého života je v dětství, protože jsem žila do 12 let v divadelní Úpici, oba rodiče byli činní v místním souboru a já tam prvně k divadlu přičichla a to i na jevišti. Přičichla doslova, protože divadlo tehdy opravdu vonělo šminkami.
Alenko, úvod dlouhý, protože život už dlouhý a otázky složité.
Takže do funkce metodičky jsem nastupovala s ideály a s přesvědčením, že mohu pro amatérskou obec něco prospěšného udělat. Věděla jsem, že budu dělat všechno pro to, aby se lidé této obce mohli scházet, dál vzdělávat, komunikovat a sdílet, aby měli možnost konfrontovat výsledky své práce atd. atd. Ty ideály mně zůstaly, snažila jsem se opravdu ze všech sil a sama jsem v tom byla šťastná i když to byla práce docela náročná. Omezení byla dána samozřejmě dobou totalitní, byť nemohu říci, že bych já sama zažívala nějaké přímé zásahy; těch bylo kupodivu málo. Nejhorší asi byla tehdy autocenzura, ale vlastně to teď neumím přesně posoudit, co všechno to s námi udělalo. Omezením asi nejkonkrétnějším byly vlastní fyzické možnosti. Nikdy jsem nestačila všechno, co jsem si vymyslela.

2. Jaké vlastnosti a schopnosti by měla dobrá metodička mít?
Vlastně si myslím, že tahle otázka už je minulostí.Myslíš si, že ještě existuje profese metodičky pro amatérské divadlo? Kdo by dnes mohl ze své profese soustavně sledovat obor v určitém nadhledu a celistvosti, kdo by na základě konkrétních znalostí mohl realizovat nabídku a organizačně a finančně zajišťovat to, co v té které chvíli bude nejpotřebnější? Zařízení, v nichž takoví pracovníci pracovali, jsou zrušena. Nová zatím nevznikají. Shodou mnoha šťastných okolností existuje Impuls, takže může existovat i metodička Naďa. A pak má šance samozřejmě ARTAMA. Já bych ti mohla jedině říci, jaké by podle mého názoru měl mít metodik vlastnosti v minulosti a jaké by mohl mít případně ten budoucí. Tak taková metodička (metodik pochopitelně taky) by měla především mít o tu práci zájem, protože by ji nikdy nemohla dělat pouze jako zaměstnání, ale jako poslání. Měla by mít potřebný rozhled v oboru, jejž by musela neustále aktualizovat. Měla by mít úctu k druhým lidem a k jejich práci a měla by je mít ráda. Měla by být komunikativní a schopná sdílet i naslouchat. Měla by mít schopnost vyhledávat kvalitní spolupracovníky a získávat je k trvalé spolupráci. Měla by mít schopnost koncepčních, jak se dnes říká, systémových řešení. Měla by mít vynikající organizační schopnosti. Měla by být pracovitá a ta práce by ji měla přinášet uspokojení.Měla by umět pracovat v kolektivu a s kolektivem. Měla by mít – jak se také dnes říká – charisma.
To jsou ideály, Alenko, co?

3. Kterých svých pracovních výsledků či nápadů si nejvíce ceníš?
1. Vybudování Lidové konzervatoře Východočeského kraje a celého dalšího systému vzdělávání.
2. Založení mezidruhové přehlídky Inspirace, která umožnila setkávání oborů, které se dosud nepotkávaly a to v době, kdy to ještě nebylo běžné.
3. Vydání řady textů předních odborníků pro amatéry (Císař, Štěpánek, Vinař). Na jejich vydání jsem spolupracovala s ARTAMOU.
4. Výstavy k Roku českého divadla, které jsme dělali v potu tváře a na koleně se Zdeňkem Zahradníkem z královéhradeckého muzea. Mimo jiné to byla vynikající možnost nahlédnout do vzrušujících dokumentů z archivů amatérského divadla.
5. Toho, že na vzdory totalitnímu režimu bylo KKS za mého působení přirozeným centrem dost velké části východočeských amatérských divadelníků.
6. Toho, že jsem iniciovala vznik VSVD, časopisu Hromada a převedla bez pohromy po revoluci obor do nových podmínek a do přívětivé náruče Impulsu.
Ale hodnotit by měli jiní, nevím, jestli není moje vidění neskromné.

4. Jak se liší Tvoje práce před rokem 1989 a po něm, jak se vyvinula a proměnila?
Před revolucí:
1. Existoval systém profesionálních zařízení s profesionálními pracovníky. Samozřejmě záleželo na tom, jaký kde byl a čemu sloužil. Ale tam, kde byl ve své podstatě odpovídající potřebám toho kterého oboru, měl šanci a také v řadě případu podle mého názoru přinášel i pozitivní výsledky. Kromě toho umožňoval na př. koncipovat práci v dlouhodobější perspektivě, což pokládám za důležité.
2. V podstatě nebyl problémy s financemi; šikovně formulované požadavky byly většinou splněny. Je skoro s podivem, že vládnoucí mechanismus investoval peníze tam, kde se často revoltovalo i proti němu.
3. Vzhledem k jistému „zvrácenému“ doceňování společenské prospěšnosti této práce nebyly problémy s uvolňováním lidí na různé druhy setkání. Dokonce byli oceňováni i lidé, kteří by při podrobnějším zkoumání tehdy jistě „neprošli“. Ale byli i ti zatracovaní a to pak byly situace nejen paradoxní, ale i bezvýchodné.
4. Amatérské divadlo se ve své většině mělo vůči čemu vymezovat. Bylo jasné kdo, proč, proti čemu, pro co divadlo dělá. Divadlo bylo součástí naplnění života i přežití.Ve svých špičkách přinášelo významné podněty celé naší divadelní kultuře.Mimo systém metodické péče existovalo i divadlo zakotvené zejména v místní kultuře, které si tak velké cíle nekladlo. Rozhodně však amatérské divadlo vytvářelo jistou lidskou komunitu, která svým členům umožňovala život zajímavější, opravdovější, smysluplnější.Pokud byl příslušný profesionální pracovník i součástí této komunity, přinášela celá práce totéž i jemu. I proto mohla být ta práce v tomto období i uspokojující.
Celé je to, Alenko, ovšem mnohem složitější, to je na samostatný článek, ne-li studii z rukou odpovědnějších.
Období těsně porevoluční:
Tohle období po zrušení profesionálních zařízení bylo pro mne snad nejtěžší a nejnáročnější. Protože byl Impuls, byla i šance zachovat co bylo k zachování. A v našem kraji toho, myslím, bylo dost. Protože jsem paličatá, ale i s vědomím, že divadelníci sami si to přejí, musela jsem hledat nové způsoby na příklad organizace přehlídek, ale i jejich financování. Bylo to i období budování VSVD a počátky Hromady. Byl to však i boj o možnost působit v celém východočeském regiónu, což nebylo vůbec jednoduché, protože Impuls byl okresním zařízením. Bylo velkým štěstím, že tehdy v našem okrese bylo několik hlav osvícených a pomazaných, bez nichž by se to nepodařilo. Musím tu vzpomenout alespoň – nebo především – Honzy Dvořáka.
A co dnes:
Zachováním Artamy se udržela i určitá kontinuita péče. Její vrcholová osamocenost ve zrušeném systému však nese sebou i řadu problémů, protože je jakousi nadstavbou bez opěrné základny. Existující mezeru podle mého názoru nemohou zatím adekvátně vyplnit ani sílící dobrovolné amatérské organizace, se kterými se snaží spolupracovat. Myslím si, že celý ten systém je ještě v pohybu, že se hledají cesty a na mnohém bude ještě hodně záležet. Samozřejmě, kdyby existovalo více takových Impulsů, situace by byla přehlednější. Východočeský region má postavení opět dost výjimečné. Výjimečná je i symbióza VSVD a Impulsu jako dobrovolného sdružení a státního zařízení. Jsem přesvědčená, že VSVD by zdaleka nemohlo mít tu sílu bez profesionálních služeb Impulsu. Ale na druhé straně: kde by vzal Impuls tak dělný tým, jakým je třicetičlenná Rada VSVD, jež přináší podněty, informace, usnadňuje orientaci v terénu a má i své pravomoce a pomáhá řešit i problémy finanční. Navíc takový předseda v čele, jakým je Saša Gregar, to je další poloviční profesionální síla. U nás v kraji vypadá tenhle model ideálně, ale nejsem si stoprocentně jistá, jestli je tak docela přenosný. Rozhodně je vyhovující právě pro tuto současnost. A je i jakýmsi základním rysem celé práce. Myslím si, že to je tou jistou proměnou, na niž se ptáš. I když jisté paralely s poradními sbory z doby totalitní by se také našly.
Do toho, jak se proměnilo samo amatérské divadlo, se nechci pouštět. Určitě je daleko více diferencované, má více podob a je i více důvodů, proč se dělá. Od toho se potom odvíjí i to, co pro kterou skupinu dělat a jak; to se mně zdá v současné době složitější. Taky je zřejmě složitější celé financování. Zatím se potřebné peníze vždycky našly, ale zdá se mně náročná celá grantová praxe a celé to neustálé nové hledání zdrojů a s tím i související nejistota. Možná se mně to zdá složitější proto, že to nemusím sama dělat. Naopak jsem zcela přesvědčená, že celou práci strašně usnadňuje počítač. Dělat na př.Hromadu bez počítače, zejména v celém tom rozsahu, si vůbec nedovedu představit. Přes počítač je také rychlejší komunikace a může to být komunikace četná a živá. Dokonce může dávat i pocit jisté důvěrnosti. „Za mne“ bylo vše postaveno na konkrétním osobním kontaktu, omezené možnosti korespondence a setkáních na společných akcích. Ale vcelku – pokud to mohu sledovat zejména na úrovni našeho kraje – je základ té práce pořád stejný. Mění se jen prostředky, jak docházet k výsledkům.

5. Co považuješ v současnosti pro amatérské divadlo za důležité?
Myslím si, že je třeba, aby zůstala zachována možnost setkání, vzdělávání a konfrontace, alespoň pro ty, kteří si to přejí. Pro ty, kteří zatím ne, bych neskromně uvítala možnost provokování tohoto zájmu, nabídku a iniciaci. Pro všechny skupiny pak finančně únosné podmínky pro práci a možnosti pro zkoušení. Důležitější ale je, aby amatérské divadlo zůstalo věrné samo sobě. Své specifice vyplývající mimo jiné i z toho, že pohled lidí, kteří to divadlo aktivně tvoří, ale nejsou profesionálové a pohybují se v životě ještě v jiném prostředí, může a také často přináší zejména ve svých špičkách osobitý pohled na svět. Není asi bez důvodu, že na př.v současnosti vzniká řada zajímavých textů právě na amatérské půdě. Včetně textů Pepíka Tejkla. Současně se obdivuji té široké diferenciaci amatérského divadla, která sahá od zábavných titulů zakotvených především v místní kultuře až po pokusy o náročnou výpověď nebo exaltované výkřiky „zmučených“ duší mladých. Hlavně, aby se amatérské divadlo vyhnulo komerci, aby své možnosti nezačalo zpeněžovat a nepřivydělávalo si v pendlujících skupinkách po vzoru některých profesionálů. Byla bych moc ráda, kdyby i nadále amatérské divadlo alespoň v té části, která mne nejvíce zajímá, lidi obohacovalo. Jak ty, kteří je tvoří tak ty, kteří se ně dívají.

6. Jaké jsou Tvé zkušenosti ze spolupráce s týmy odborníků, s profesionály i amatéry, v čem je jejich spolupráce přínosem?
Každá spolupráce s inspirujícím týmem je důležitá. Stejně jsem si vážila všech iniciací vycházejících z naslouchání svým poradním sborům v době totalitní, jako vysoce fundovaných odborných týmů lektorů konzervatoře, nebo týmů porotcovských. Záleží samozřejmě na jejich kvalitě a člověk si pak v celé té škále názorů musí vybrat. Vždycky jsem ve svém životě, ale i v práci hledala lidi chytřejší, než jsem já sama. A vždycky se mně to vyplatilo. Díky tomu jsem se ledacos naučila. Myslím, že se to vyplatilo i amatérům východočeského regiónu. U těch profesionálů je to ale otázka složitější o to, že ne každý i dobrý nebo výborný profesionál je pro spolupráci s amatéry vhodný. Musí to být člověk, jenž i sám v té spolupráci vidí jistý přínos. Musí ho to zajímat. Ale i když ho to zajímá, musí ještě najít cestu jak komunikovat, musí najít metodu jak amatérům sdělovat své zkušenosti a názory, musí být nejen pedagog, ale i psycholog. A musí si těch, kterým něco přináší, vážit. Bez úcty k amatérské práci to nejde. Dlouhodobě obstojí jen ti, kteří tyto i jiné další vlastnosti mají. Profesionálové se v amatérské práci mohou uplatňovat v mnoha rovinách.Ta jedna je oblast vzdělávání a porotování, tam jsou nezastupitelní. Jistá úskalí, ale i vynikající výsledky může přinášet spolupráce profesionálů přímo na inscenační činnosti konkrétního souboru; nejlepší je v tomto směru dlouhodobá spolupráce. Tím úskalím myslím to, že pokud takový člověk pak odejde, soubor většinou jen těžko hledá náhradu ve vlastních řadách a často už předešlých vynikajících výsledků nedosahuje. A pak bývají setkání zázračná jako je to, jehož výsledky jsme viděli letos v Karolince. Téma je pro amatéry i profesionála společné a stejně nutkavé, inscenace vzniká na společně se rodícím textu, všem jde o výpověď a všichni jsou ještě k tomu hráči. Profesionální ruka to citlivě, ale ve smyslu společného názoru koriguje. Ano, myslím si, že spolupráce s profesionály je pro amatéry přínosná. I když jsou skupiny, které pracují jiným způsobem a mohla by být pro ně i rušivá. A i když jsou také soubory, které ji asi nikdy hledat nebudou. A rovněž budou soubory, které ji hledat budou, ale nedostane se jí jim a mohou být také soubory, kterým se dostane, ale soubor ji neunese. Je to zkrátka všechno složité. Komplikovaná je ještě spolupráce profesionálů v rámci soutěží jako porotců. Je to téma na samostatný článek, protože to je asi v současné době záležitost nejsložitější a řekla bych, že má spoustu svých dokonce porevolučních problémů.
Tak mně Alenko dovol, abych se do něj pro tentokrát nepouštěla.

7. Jak bys zhodnotila Nadino působení a čeho si na ní nejvíce ceníš?
Nadin příchod do Impulsu byl, myslím, nanejvýše šťastný. I když ona si v té době příliš nevěřila a měla z převzetí té práce velké obavy. Ukázalo se však dost brzo, že má pro ni řadu předpokladů, zejména povahových. Naďa má ráda život, lidi. Je komunikativní, umí lidem naslouchat, váží si jejich práce a umí jim dát pocit, že jsou důležití, že je ráda vidí, že se těší upřímně z jejich úspěchů, ale rozumí i jejich prohrám. Její velkou předností je přirozený organizační talent. Naďa vypadá, že vlastně nic není problém, že všechno jde lehce, s pohodou a úsměvem. Dokáže tím vytvořit přátelskou atmosféru i v nejvyšších stresech. Na druhé straně Naďa není zase žádný beránek. Své si dokáže prosadit. Myslím, že za tu dobu co je v Impulsu jako osobnost vyrostla, získala potřebné sebevědomí. Z ostýchavé úřednice se stává vyhraněnou osobitou metodičkou. Je především její zásluhou, že v kraji funguje velmi dobře celý přehlídkový systém. To samo o sobě je velká kláda. Snaží se postupně, aby odhadla i to, co je potřeba v oblasti vzdělávaní. Díky ní se rozrostla Hromada o řadu dopisovatelů a stala se jakýmsi základním informačním článkem v oblasti. Taky nesmím zapomenout na Open program při festivalu Divadlo evropských regionů v Hradci, který by bez jejího organizačního zajištění nejspíš nebyl. Se Sašou dotváří i složitý systém spolupráce VSVD a Impulsu. Je také její zásluhou, že amatéři vnímají Impuls jako zařízení potřebné a prospěšné. Pokud si neví rady, hledá spolupracovníky a konzultanty. I to se jí daří. Je už tak daleko, že názory přijímá, ale rozhoduje sama. Ale přehnat to nesmíme, viď Naďo, je třeba zakoušet i jiné stránky života. Nejen divadlo. I to je mně na Nadě sympatické.

8. V čem zůstala zachována kontinuita vaší práce a jak spolupracujete v současnosti?
Kontinuita zůstala zachována už tím, že se podařilo převést celou oblast KKS do Impulsu. K mé velké radosti přetrvává v podstatě i základní model té práce. Samozřejmě se všechno přizpůsobuje novým podmínkám. Nejvýraznější změnou je ale asi způsob spolupráce s VSVD. S Naďou se mně velice dobře spolupracovalo ještě v KKS. Odhadla jsem její kvality a postupně jsem převedla pod její křídla do Ústí na př. konzervatoř pro vedoucí dětských divadelních kolektivů i několik ročníků Inspirace. Snažím se to Nadě vracet, ostatně nemohu bez toho asi být. Takže se pokouším, abych byla pokud možno ještě něco platná radou, konzultací, námětem, názorem, slovem do diskuse, podílem na přípravě některých materiálů. A pracuji samozřejmě v Radě VSVD i v redakční radě Hromady. Ale nevím, jestli nejezdím do Hradce především za kamarády. To je pro mne velmi silná motivace.

9. Co tato přinesla práce přinesla tobě osobně?
Strašně moc. Jako největší hodnotu cítím to, že jsem mohla dělat práci, v níž jsem se realizovala, která mne těšila a o níž jsem byla přesvědčena, že má smysl. Pokládám za velké životní štěstí, když se toho člověku dostane. Ta práce pro mne měla vždycky jakousi vzrušivou svobodnou tvořivost navzdory době, v níž jsem ji dělala. To, že to mělo jistá omezení je už jiná věc. Díky téhle práci jsem poznala spoustu výborných a zajímavých lidí, jichž si dodnes vážím a kteří obohatili můj život. A je jedno, jestli to byli organizátoři, amatéři nebo jejich profesionálové. Viděla jsem nepřeberné množství krásných představení a vážila jsem si i těch, která k dokonalému výsledku nedošla. Získávala jsem vědomosti, které bych jinak neměla. Navštívila jsem řadu míst v kraji i mimo něj, kam bych se třeba bez divadla nedostala. Teď je znám jinak a nějak důvěrněji. No, a pak jsem se ještě díky tomu povolání seznámila se svým mužem a to je další velké štěstí mého života. Takže, i když jsem si tím intenzívním způsobem života asi trochu opotřebovala kolečka a teď to pociťuji, nic bych nebrala zpátky a klidně bych si to znovu zopakovala.