Texty: AS 2005, č. 2, s. 32-34. Jan Šotkovský.

VALAŠSKÉ KŘOVÍ SLAVIČÍN 2005

ÚVOD VE STYLU SPOLEČENSKÝCH RUBRIK
Bez jakéhokoli vlichocování se pořadatelům konstatuji, že letošní Valašské křoví se skutečně vydařilo, a to po všech stránkách. Jednak precizní organizace, jejíž zásluhou šlo vše jak na drátkách, vše bylo tam, kde má být, atmosféra velmi příjemná a péče o porotu byla více než stoprocentní. Také divácká účast byla velmi slušná (některá představení byla až přeprodána) a na atmosféru v sále si ani jeden ze souborů rozhodně stěžovat nemohl. A konečně a především – porota ve složení Mgr. Milan Schejbal (předseda poroty), PhDr. Milan Strotzer, MgA. Vladimír Fekar, MgA. Jan Štěpánek a má maličkost mohla uznale konstatovat, že se letos na Valašsku skutečně urodilo, a těžení z matérie viděného se tak pro ni stávalo potěšující aktivitou, o čemž svědčí i poměrně vysoký počet nominací a doporučení na národní přehlídky. Ale pěkně popořádku a začněme u toho problematičtějšího ze „startovního pole“ jedenácti soutěžních inscenací.
KDE TO VÁZLO
O poměrně vysoké úrovni přehlídky svědčí i fakt, že se na ní objevily pouze dvě inscenace, které bychom mohli označit za značně problematické. Divadlo SCHOD z Valašského Meziříčí nabídlo text svého dvorního autora Josefa Fabiána Smrt Caesarova, kabaretní text předvádějící osvědčenou polohu „zobrazení velikánů v nedbalkách“, nabízející souboru příležitost k vcelku nezávaznému improvizačnímu rozvíjení špílci na témata politická, sexuální, problémů důchodového věku atd. Kabaretní tvar však působil notně unaveným dojmem, poetika nezávazného forbínového „pokecu“ spíše ubíjela v textu naznačené vtipy jejich ledabylým podáním a kýženého „spolubytí“ publika a herců, které neaspiruje na zřetelnější tvar, jsme se tak svědky nestali. V inscenaci souboru Opona Zlín Pohádky paní Hromdosmetákové aneb Vlk a kůzlátka (Jiří Javorek) jsme pak byli svědky tolika jevištních náhodností, libovolností a alogičností (zejména ve „školním“ rámci, kdy školáci hrají pohádku, kterým byl příběh o vlkovi a kůzlátkách oblepen) a tak okázalé ignorace zásad budování divadelní pohádky, že se dalo hovořit o tvaru téměř až paskvilním.
SLIBNÉ NÁBĚHY
Inscenace pořádajícího souboru SemTamFór Slavičín – Před oponou, za oponou (Michael Frayn) a inscenace Divadla BROD z Uherského Brodu – Markéta Lazarová (Vladislav Vančura) měly přes všechny žánrové odlišnosti mnoho společného – oba soubory si zvolily texty mimořádně náročné. Fraynova hra klade mimořádný důraz na suverénní zvládnutí technologie frašky, Vančurova próza je pak jednou z nejobtížněji dramatizovatelných próz vůbec – soubor si zde navíc zkomplikoval cestu volbou dramatizace Marka Horoščáka, která výrazným posílením lyrických a zcizujících prvků znatelně oslabila dramatický spád textu a sváděla tím často herce k monotónně křečovitému projevu, oba soubory utrpěly na své obtížné cestě mnoho šrámů, u obou se dá hovořit o pouze relativních výsledných úspěších, obě inscenace však alespoň v některých svých složkách dokázaly, že zde existovalo zřetelné povědomí o tom, kudy a kam práci směřovat, a příště by už... (Před oponou, za oponou – cena Janu Nejedlému za scénografii a čestné uznání Josefu Svitákovi za roli Selsdona, Markéta Lazarová – cena Bohuslavu Křivdovi za roli Lazara, cena za zvukovou složku inscenace a čestné uznání Marii Nešporové za roli Kateřiny). Do kategorie slibných náběhů lze zařadit i představení druhého slavičínského souboru Pařez s hrou jejich uměleckého vedoucího Járy Pinďáka Sláva a Múza. Kabaretní pásmo několika epizod „ze života těchto nadčasových bytostí“ disponovalo sice nepochybným jevištním půvabem téměř všech účinkujících a řadou příjemných gagů, postrádalo však v textové i režijní složce zřetelnější „vůli k tvaru“ a vyústilo do až příliš prvoplánově moralistního poselství. Přesto však byla schůzka se Slávou a Múzou zážitkem vcelku příjemným – zejména pro svou přiznanou, laskavou insitnost (cena Járovi Pinďákovi za směřování souboru k autorskému divadlu).
KOPIE JAKO CESTA?
Pozoruhodným fenoménem letošního Valašského křoví se staly dvě inscenace, které byly v podstatě kopiemi inscenací už existujících. Relativně méně problematickým byl tento fakt ještě u Divadla nahodilých ochotníků Vizovice, které uvedlo na přehlídce hru Ladislava Smoljaka a Zdeňka Svěráka Dlouhý, Široký a Krátkozraký. Smoljakovy a Svěrákovy hry jsou se svou inscenační podobou v Divadle Járy Cimrmana svázány natolik, že snad každá jejich další inscenace je odsouzena k větší či menší míře napodobování původního tvaru. Těžko si představit inscenaci nakládající s těmito texty výrazně odlišným způsobem. U vizovických se pak jedná o napodobování přiznané a u amatérských souborů poměrně běžné, představující asi jistou „osvětu“ v oblasti, kde možnost zhlédnout originál není příliš vysoká. Oproti Švestce týchž autorů, kterou vizovičtí představili na přehlídce vloni, byla ovšem letošní inscenace znatelně rozvolněnější a s menší mírou osobitého vkladu (čestné uznání Zdeňku Pluhařovi za roli Děda Vševěda).
Složitější případ představuje inscenace Foglarových Rychlých šípů v dramatizaci Roberta Bellana, uvedená Centrem volného času Hustopeče. Inscenace sklidila u publika velký ohlas a nepochybně by se ocitla minimálně mezi tituly doporučenými na národní přehlídku, kdyby se ovšem nejednalo o kopii úspěšné inscenace Slováckého divadla Uherské Hradiště – prakticky totožná scénografie, výběr hudby, mizanscénický rozvrh, stylizace postav atd. Byť soubor argumentoval použitím osvědčeného inscenačního modelu v zájmu rychlého zapojení nových herců i souhlasem původních tvůrců, porota se shodla, že jde o cestu pro amatérské divadlo v zásadě zcela nepřijatelnou, kterou srovnávat s ostatními soutěžními inscenacemi by bylo hluboce nespravedlivé. Přes prokazatelnou hereckou souhru souboru, který se zejména v postavách ústřední pětice prakticky dorovnal originálu, mu neudělila ani žádné ocenění. Je zjevné, že jde o případ mezní, protože tak úspěšných a relativně snadno přenosných inscenačních modelů, jakým je ten hradišťský, mnoho neexistuje. Tím spíše ovšem poukazuje na hlubší problém, s nímž se amatérské divadlo jako celek bude muset vyrovnat. Je totiž vůbec etické se s takovouto inscenací účastnit soutěžních přehlídek a uvádět v kolonce „režie“ jméno člena souboru, když skutečným režisérem byl v podstatě hradišťský Robert Bellan?
KDE TO ŠLO
Letos byla slavičínská přehlídka poprvé postupovou i ve směru na přehlídku divadla pro děti a mládež POPELKA Rakovník. Ze čtyř inscenací zaměřených tímto směrem upoutaly porotu zejména dvě. Dětskou knížku Jindřicha Plachty Pučálkovic Amina zdramatizoval a se souborem Malé scény Zlín zrežíroval Jakub Michálek. Inscenace se stala už dramaturgickou volbou příjemným osvěžením prostoru zaplňovaného takřka výhradně jen pohádkovou produkcí. Přes jistou nevyrovnanost hereckého obsazení, některé problémy dramatizace (v níž jednoduché Plachtovo vyprávění přece jen nezískalo zcela potřebný gradující tah) a rezervy v rozehrání jednotlivých mikrosituací (které občas nemají větší ambici než posunout děj o další epizodku kupředu) má inscenace svá výrazná pozitiva. (Nápadité scénografické řešení, kreativní začlenění hudební složky, citlivou práci s Plachtovým laskavým humorem, výkon Marka Mikláše v roli otce Pučálky.) Pro ně byla porotou doporučena k dalšímu jednání programové rady ohledně postupu do Rakovníku. Nominaci na Popelku si pak odnesla Kouzelná lampa Aladinova Saši Lichého, kterou nastudovala Eva Procházková s DS J. K. Tyl z Brodku u Přerova. Lichého adaptace sice nese pečeť doby svého vzniku v mnohomluvnosti a „televizní“ popisnosti textu, je však předlohou vcelku zdařilou a dramaticky zkušeně vystavěnou. Režisérce se sice nepovedlo problémy textu eliminovat, jistou porci škrtů by ještě zcela jistě snesl. Vytvořila však inscenaci jdoucí po příběhu, dobře vykládající situace, herecky přesvědčivou (cena Martinu Šmídovi za roli Aladina a Vlastimilu Krejčiříkovi za roli fakíra Háršahina) a úspěšně využívající i humoru předlohy. Její hlavní problém lze spatřovat v jakési „bytelnosti“, kdy má srozumitelnost inscenace svůj rub ve zbytečné jevištní doslovnosti a ve váznoucím temporytmu, kdy by pouhá eliminace divadelně „mrtvého“ času inscenaci viditelně zkrátila a zdynamizovala. To jsou však nedostatky, věřme, odstranitelné.
Vrcholem přehlídky se pak stala dvojice inscenací zcela odlišných – Gazdina roba Gabriely Preissové Kroužku divadelních ochotníků Hvozdná (režie Dušan Sitek) a Za kapku Mandragory Niccoly Macchiavelliho Malé scény Zlín (režie Magda Tomečková). Dušan Sitek si Preissové hru promyšleně upravil způsobem „šitým na míru“ hereckým možnostem hvozdenského souboru, způsobem, který sice zredukoval psychologii postav, dal však inscenaci výraznější apelativnost a nenásilně zesoučasnil jádro jejich konfliktu. Také prostá scéna (Josef Juřík, Jiří Křivánek – cena), jíž dominují prostor uzavírající bílé stěny, vyjádřila zřetelně režisérův výklad, v němž se tragický konflikt rozvíjí (řečeno zjednodušeně) z pýchy a egoismu hlavních postav, které si za svůj osud mohou samy, bez akcentu na společenský systém, v němž žijí. Vznikla tak inscenace jednoduché, leč působivé metaforiky (procházející děvčátko, jež stále upomíná na neúprosnou tragiku osudu Evy krajčířky) a suverénního rozehrání prostoru, vynalézavě pracující i s hudebním plánem. Výhrady lze mít k zřetelnějšímu poklesu napětí v třetím dějství, kde absentuje výraznější mizanscénické rozehrání situace právě v klíčovém výstupu s Baronem a Baronkou. Inscenaci dominují herecké výkony Aleny Balajkové (Eva krajčířka – cena), Pavla Gabrhelíka (Samko Jagoš – cena) a Terezie Hlaváčové, která zdánlivě epizodní postavu Eviny tetky povýšila na nenápadný symbol „přirozeného“ řádu, proti němuž se Eva bouří (čestné uznání).
Druhý vrchol přehlídky se pak odehrál v žánru zcela jiném. Macchiavelliho „učenou komedii“ režisérka Magda Tomečková (cena za režii) vydatně proškrtala a zlínský soubor ji sehrál v až zničujícím tempu commedie dell' arte, prošpikované množstvím lazzi (byť soubor občas míru inscenačního „drivu“ přelil, právě tato dynamičnost na úspěchu inscenace participovala zásadním způsobem). Rituální vítězství lásky a sexu chtivého mládí nad umrtvujícím stářím, pro komedii tak typické, realizovali Zlíňané na mimořádné herecké úrovni a představili se tak jako vyrovnaný a sehraný soubor, z něhož vynikli zejména Marek Mikláš v roli Kallimacha (cena) a Petr Hubík jako páter Timotej (cena), dále pak Jana Pluhařová vervním podáním v podstatě vedlejší role Sostraty (čestné uznání). Zlínská inscenace má „šmrnc“, lehkost a vtip, i v „lechtivějších“ pasážích či aktualizačních vtipech netlačí na pilu a uchovává si noblesu (náznak homosexuality u postavy Syra je podán velmi noblesně a uměřeně). Nebýt podivně historizující scény, která (na rozdíl od stylově přesných kostýmů) s předváděným dějem vůbec nekoresponduje, mohla by být spokojenost téměř maximální.
Tato dvě představení se stala jednoznačným vrcholem přehlídky (obě získala cenu za inscenaci). Vzhledem k faktu, že byla dle poroty na kvalitativně téměř stejné úrovni a obě by se měla v kontextu národní přehlídky objevit, bylo závěrečné rozhodování poměrně složité. Jeho výsledek byl tento – nominaci na FEMAD Poděbrady/ Divadelní Třebíč si odnesla inscenace Za kapku mandragory, doporučena byla Gazdina roba. Čímž svůj raport o slavičínské přehlídce slavnostně končím.
Jan Šotkovský