Texty: AS 2004, č. 2, s. 475. Milan Strotzer.

Někdejší šéfredaktor Amatérské scény Jiří Beneš napsal: „Když žižkovský studentík Beneš začal dělat s partou osmnáctiletých divadlo, byl Šindelář už pan režisér. Žižkovský spolek Tyl patříval za okupace k elitě českého ochotnictva a mezi jeho režiséry hrál Šindelář prim. Na tu dobu nevídaně náročný způsob práce přitahoval k němu nejambicióznější ochotníky stejně spolehlivě, jako silný magnet posbírá po stole rozházené špendlíky. Maughamův Posvátný plamen a Kožíkovo Přátelství byly první inscenace, které jsem v jeho režii zhlédl. A co – zhlédl – stál jsem s pusou údivem pootevřenou a překvapeně mrkal, jak se dá udělat aranžmá, co znamená režisérův špílec pro herce a jaký efekt mohou mít finesy v kontrastním měnění tempa a rytmu. /…/ Ponořoval se do neopakovatelného náladového rozpoložení svých herců, hýřil nápady jako by právě teď narozenými a zkoušejícími herci inspirovanými, měl neselhávající cit pro atmosféru každého výstupu. Týral herce znovu a znovu, nakládal na ně stále větší závaží, jako by zkoušel, kolik ještě unesou, na talentovanější víc – s netalentovanými nedělal. Milovali ho všichni a nesmírně mu věřili.“ Touto vypůjčenou glosou připomínáme výročí narození Jaroslava Šindeláře, kdysi též pracovníka divadelního oddělení ÚDLUT, pak jeho vedoucího, později ředitele téže instituce a posléze náměstka ředitele ÚKVČ etc. Kdyby tu byl s námi, slavil by 3. května devadesátiny. (MS)