Texty: AS 2000, č. 4. Vladimír Zajíc

ŽLUTICKÉ DIVADELNÍ LÉTO v roce 2000
Programová rada: Vlastimil Ondráček, Alena Svobodová, Hana Šiková, Ivana Bradáčová, Vladimíra Morávková
Lektoři jury: Máša Caltová, Vladimír Dědek, Vladimír Zajíc

Pátek 2. června 14,15 hodin. Volant po 579 ujetých kilometrech prokluzuje v dlaních. Vedro & parno & ulepenost kulminuje. U žlutického internátu brzdím s neodbytným pocitem, že z auta místo masa a kostí ven mlaskavě vyžuchne protoplazma.
Šmátrám po klice internátu a ... Achiouvejtosnadneonojezavřeno!
Vysílám střelnou modlitbičku a zvoním. Za dveřmi se mihne stín. Paní Jiřinka, spása lidstva, odmyká. Paní Jiřinka, ať ji Bůh při zdraví a humoru zachová, pokrčí otázkou obočí nad hlubokýma očima. Když však uzří splavenou protoplazmu, je jí vše jasné. Následuje vřelá silná káva, teplá sprcha, chladivá postel - přesně v tomto pořadí - na které se propadnu do posilujícího spánku, spíše však koma. Jo, a ještě něco. Paní Jiřinka mě odlifrovala na pokoj číslo 39, kde podle vizitky přes týden bydlí pánové: Plešák, Šrámek, Macháček. Po vyspání jsem jména zkontroloval, a přísahám při distingované jezevčici Máši Caltové, že tomu tak opravdu je. A pak, že se v Čechách nedějí divadelní zázraky. Tedy aspoň na primární magické bázi.
Osvěžen na těle šel jsem pak osvěžit duši, neboť DS ŽLUTIČAN Žlutice zahajoval DIVADELNÍ KOMEDII Bengta Ahlforse. Text je divadelní výpovědí o divadle, o trápení se s divadlem, o prostupování světa skutečného do světa umělého, a co všechno a jak se vespolně projevuje a ovlivňuje. Svěže napsaný, řádně kořeněný a přidrzlý text pak v druhém plánu otevírá závažné otázky etické. Jak běžné životní, tak vztahující se k tvůrčí činnosti. Díky komediální nadsázce jsou tyto závažnosti přijímány přes smích, přičemž se drápkem - jak to má být - uchytí v duši. Tak o tomhle všem mohl Žlutičan hrát. Tohle všechno nám však převážně sdělil jako slovní informaci, takže příběh byl jasný, směšnost lidského počínání též, ale popravdě řečeno výklad celku, postoj interpretů k obsahu, byl velice úsporný. Tak se stalo, že význam a smysl DIVADELNÍ KOMEDIE byl atomizován do jednotlivostí. Při jisté rezignaci na prostorový výklad situací, a na situační fyzickou komiku jako takovou, bylo úsilí napřeno směrem k slovnímu jednání. Podle individuálních dispozic, či podle počtu zkoušek, jsme měli možnost prožít některé dramatické osoby jako kompaktní celek s vnitřním životem a s vazbou na volně nahozený inscenační oblouk, a dramatické osoby, které vnitřní život měly oslabený. Ovšem vzhledem k tomu, že festivalové představení bylo zároveň premiérou, mnohé splatilo daň nervozitě, a pokud bude soubor dál trochu zkoušet, mohla by vyrůst komedie, která vůkol potěší kraj širý.
Než se dostaneme k dalším inscenacím, dovolte jedno zobecnění. Leitmotivem sezóny 1999/2000, který se ve Žluticích projevil nemarkantněji, byla atomizace divadla jako druhu. Jde o to, že byť je divadlo - a amatérské vytvářené z libosti především - dílem společným, výsledkem vespolného jednání obecně lidského v souboru a dramatického mezi osobami na jevišti, paradoxně jsou ve výsledku inscenace, a potažmo pak představení, rozdrobeny. Není to proto, nebo jen proto, že možná tvůrci rezignovali na zásadní koncepci výkladu textu, že ve svém usilování neprošli všemi zákruty myšlení o divadle a myšlením divadlem (trocha slušné teorie přec nikoho nezabije), ale možná proto, že společenské milieu, politické podhoubí, k této atomizaci vede. Já vím, je to triviální politologické srovnání, spíše ozvěna, ale když se i druh umělecké komunikace stojící na bázi společného jednání rozpadá v lepším případě na individuality (které jednají za ostatní), a v horším případě na individua (která jednají jen sama za sebe), je cosi s dánským sýrem v nepořádku. Dalším prvkem, který v herecké práci přečasto absentuje, je komentář dramatické osoby k tomu co činí, jak se vidí, jak zhodnocuje své úsilí či úsilí ostatních. A zase, je jedno, zda dramatická osoba má býti komentována dramatickou osobou, nebo hercem, herečkou XYZ. Tato skutečnost je spíše na jevištích šafránem než solí a pepřem, takže se opět zdá, že milieu nepřeje sebereflexi - komentáři. Že ten kdo sebereflexi provádí se vystavuje nebezpečí, že bude vůči němu zneužita. Nebo, že sebereflexe a z ní nutně plynoucí potvrzení své osobnosti a instalování nových existenciálních duchovních prvků nejde pod nos politickým kormidelníkům a snaží se ji eliminovat. Možná přeháním, ale mnohé aspekty komunální politiky mi říkají, že ne, že volání po tom, aby vody byly stojaté a lidi nevyrušováni od čehokoli, tedy i od práce, a nikdo do ničeho raději nešťoural, a také ... vždyť to znáte, nebo si to ještě z časů ne zcela dávných pamatujete. Tento průmětnový oblouk aspektů společenského milieu do amatérského divadla je sice konstrukce z pěkně přepjaté myšlenky, ale už tím, že se mi neodbytně vtírá, nezbývá, než s ní vyrukovat na těchto stránkách. I kdyby to nebyla pravda (nebo zcela pravda) a popsaný leitmotiv by vedl pouze k doplnění a proměně hereckých prostředků, splnila by tato úvaha své poslání.
DS ŠTACE Kaznějov, Jiří Tibitanzl POHÁDKY Z KRAKONOŠOVY ZAHRÁDKY. Klady inscenace jsou dva. První, že Alena Svobodová je skvělá ženská, která dokáže pobláznit mladší generaci Kaznějova, že houfně strká prst do vrátek divadelních. Druhou pak je výtečná kapela, která je výsostně hudební, a současně divadelní. Sice s kapelou jevištními partnery zacházeno jako s dramatickým chórem i osobou, ale jaksi zatím ne zcela významově vědomě, neboť se zdá, že některé situace by bylo možno právě přes kapelu a kapelou vyřešit divadelněji, než použitým popisem. Vstupy kapely coby součást krajiny příběhu jsou hudebním a divadelním požitkem. Zvolený text je řídký a takovým zůstal i přes snahu Alenky jej upravit. Výklad se tudíž převážně ubíral snahou vysvětlit příběh jako takový, než aby se soustředil na přehledné rozdělení dobra a zla, které do příběhu, divadla, a tím i našeho života vstupuje přes ústřední postavy Honzy a Káči, přičemž velkým Bohem na Harley(i) je Krakonoš sám. Pokušení, kterým Honza podléhá, jejich vyřešení, a dále reflexe od partnerky, jsou zatím více přáním, než skutečností. Za úvahu též stojí přesnější zacházení s kouzelnými prvky pohádky jako je květina proměny, proutek přeměny, magie transmutace, etc. Jde tedy o nesouřadné jednotlivosti použitých prostředků vzhledem ke smyslu celku, a zbožné přání, aby hlídka na Harley(i) dovezla onačejší text, neboť potence je zřejmá.
Spolek divadelních ochotníků v Radnicích, Oldřich Daněk 3 x O CTI, LÁSCE & ZRADĚ aneb Příběhy český, flanderský, uherský. „Daněk pod skořápkou vlašského ořechu historie ukrývá jádra stále věčných lidských vášní. Není dobré, když se na toto zapomene, a inscenátoři místo vyloupnutí chutné masy jádra obkreslují na jevišti závity skořápky." Výstižná slova, však touhle srstí se bohužel chlubit nemohu, neboť se jedná o pestré peří rajky Máši Caltové, kterou rád cituji. Může se zdát, že pan Daněk používá mnoho slov vážících se k historickému času příběhu, ale pravdou je opak, neboť prostředí je druhotné. Kdo je kdo, jak je v příběhu a společnosti zařazen, jaká je doba, víme po prvních deseti vteřinách. Pak už je výsostně rajcovní kde je člověk, a jaký je to člověk, a kde je jeho místo, a jaký existenciální okamžik pravdy o něm ze skořápky vylupujeme. Pravdy stále platné, jakože po zimě přichází jaro. Stále platné a přitom pokaždé nahlížené z jiného úhlu pozorovatele. Věčné a věčně obracené a zkoumané z mnoha stran. A právě k tomu též slouží zdánlivá záplava slov. Slova však jsou operačními nástroji, jimiž je zkoumán a znovurestaurován obraz člověka ve světě. Nehledě na to, že ve třetím plánu pak Daněk operuje paradoxy, které vycházejí ze střetu zažitých představ (o lidech a době) s pravděpodobnou skutečností, kdy poukazuje na to, že mnohé aspekty jsou často ukryté za strnulou konvencí pojmového pomníku. Radničtí autorovu scénickou nabídku zrealizovali v postavě Jeana Froissarta a Alžběty Uherské, ale v ostatních případech spíše klouzali po povrchu historického ořechu.
DS MLASK Manětín, Jiří Suchý & Jiří Šlitr ČLOVĚK Z PŮDY. Manětínským to dobře zpívá a kapela to s instrumenty umí ještě lépe, takže celkem oprávněně sáhli po textu text-appealu, který jim umožnil se projevit. Jiná věc je, že až na Malého lorda a První girl, které opravdu zajímalo co se kolem nich děje, co příběh, co ostatní a jak do toho všeho - včetně divadla - vkročit, ostatní spoluhráči byli povýtce rezervovaní. Jistě, všichni víme, jak skvělá věc je možnost si na jevišti zařádit, ale též víme, v co se řádění může zvrhnout, pokud není tematizováno. Možná se (podle slov režisérky) záměrně drželi zpátky, ale zdá se jisté, že základní rozpor tohoto slavného textu nebyl důsledně rozkryt, a tak ani nemohl být, soudě podle zřejmých příznaků, významově realizován. Jde o to, že text-appeal o člověku na půdě si radostně pohrává se dvěma světy, z nichž jeden má obsah, ale neví jak jej projevit, v jaké formě jej artikulovat, což je linie Petra a Martiny, a druhý má dokonalou formu, dokonce umí svižně a umně propojovat prefabrikáty formy, ale zcela postrádá obsah, což je linie Sommera. K tomu pak přistupuje hravý svět obsahu a formy, jimiž jsou šantánové ženy a muži, který doplňuje, komentuje, vytváří v nás představy, které souvisí se strukturou žánru. Nuže, pro mnohé bylo představení příjemným rozpomenutím, ale více zněl sálem povzdech, že mohlo být lépe, neboť manětínští by na tento žánr měli, jak se výstižně říká, dudy. Měli zajímavou a žánru naproti jdoucí scénografii a tak snad, určitě, by to příště chtělo pečlivější dramaturgickorežijní přípravu.
DS MKZ Horšovský Týn, N. V. Gogol ŽENITBA. Ať Václav Kuneš zdvihá ručky jak chce a hlasem vřelým vysvětluje, že měli ten nejlepší úmysl, málo platno, cestu do pekel si jím vydláždili dokonale. Vmontovat bylinu o Iljovi Zabijákovi do Gogola jako střet dvou pohledů na hrdiny, není výklad, a nikdy jej nemůže suplovat. Vytvořit koláž, montáž, leporelo různých přístupů a pohledů ano, ale Gogol jest autor, který je inscenátorům partnerem a ne věšákem na ideje. Takže express highway to hell (pro neznalé: Autobahn nach Hölle) je zřejmá! A právě pro výše popsanou tendenci, a zároveň pro herecké dispozice horšovských, se zde nejprůkazněji (též u Žlutic), projevila zmíněná atomizace inscenace. Jistě, představitelé Agáty, Tekly, Podkolatova umí drtivé a nitro trhající rozpory mezi snem a realitou, mezi přáním a strachem z přání v nevykolíkované skutečnosti, manipulaci, etc. sdělovat průběžně, výstižně, srozumitelně, a v dramatickém oblouku té které dramatické osoby. Jenže, jenom jako jednotlivé atomy, které, když se tu a tam náhodně setkají, pak dokáží v situaci vzít divákům dech. Nutno ale podotknout, že z mnoha příznaků bylo zřejmo, že Ženitbu horšovští přečetli důsledně - například postavy nezesměšňovali, nevysmívali se jim, jak se občas děje, ale důstojně, směšnotragicky s nimi bojovali o věno a tím i o život. Přesto Matička Rus recitující paján o zabijákovi je neustále sváděla z cesty - inu, nomen omen se stal skutečností.
Skutečnost tohoto příspěvku je taková, že reflexe jednotlivých představení je zaměřena na neurastenické body a zatuhlé chrupavky, v blahé naději, že snad i takto volně a obecně pojatá diagnostika bude coby připomenutí k užitku jak souborům, které hrály, tak snad i dalším divadelníkům jako zpráva o stavu. Především musím podotknout, že rozborové semináře byly velmi vstřícně naladěné, a všichni tři lektoři tiše doufají, že drobně přispěli k naději. Naději jako předpokladu, že při inscenování další hry se tvůrci plzeňského regionálního regimentu zaměří i na aspekty, které se jim na počátku práce zdají být samozřejmostí, aby se pak v závěru přišlo na to, že pod tím či oním si každý představoval ale cos úplně jiného. A též, že co se na jevišti neřekne, nepojmenuje, neartikuluje obrazem, opisem, imaginací - ale pozor, vždy přes konkrétní jednání slovem či akcí - neexistuje, a jako diváci tudíž můžeme pouze konstruovat, ale ne spoluprožívat zázrak divadla, takže v důsledku neprojdeme katarzí. A nejen diváci. O zážitek spolusdílení v krajině příběhu, a o očištění prožitkem, se tak připravují i sami tvůrci.
Co závěrem? Jestliže jsem před rokem tiše úpěl nad zanedbaným koedukovaným reterátem ve žlutické kultuře, pak musím říci, že večer před festivalem byla slavnostně přestřižena páska a do provozu byly uvedeny dvě ***** luxusní toalety. Vlídnost žlutických je známá i festivalovým notorikům, takže zbožné přání do dalšího roku zní: Pane starosto, když už jste si zadal s komedianty a na jevišti s nimi samozřejmě s neobvyklou samozřejmostí traktujete všeliké postavy světa, který znamená více než ten náš reálný - ten ovšem díky své veřejné funkci na radnici znáte z pozice reality lépe než kdo jiný - pak se vám snad podaří svatostánku Thálie zajistit světelný park a tahy. To by tedy byl tah hodný velkého muže a politika. Zvolte si, co je vám bližší, hlavně ať příští rok můžeme všichni volat z plných plic VIVAT LUX!
Vladimír Zajíc
.