Texty: AS 2004, č. 6, s. 26 - 27, Jakub Hulák.

NAHLÍŽENÍ
ZŮSTÁVÁ PŘEDEVŠÍM DÍLNOU

NAHLÍŽENÍ 2004
Bechyně 21. – 24. října 2004

Jsou přehlídky, o nichž snadno dokážeme podat zprávu tak, že sepíšeme co nejpřesnější charakteristiku jednotlivých představení. Nahlížení mezi takové přehlídky nepatří a já si víc než kdy předtím lámu hlavu, jak tuto akci přiblížit čtenářům nezasvěceným svou osobní účastí. Od roku 2001, kdy se přípravný tým rozhodl dosavadní dílnu přetransformovat v přehlídku, je hlavním záměrem vytvořit platformu pro společné setkání, jehož smyslem nebude hodnotit inscenace, jak bývá zvykem na postupových přehlídkách, ale spíš nabídnout prostor pro výměnu divadelních zkušeností mezi vrstevníky, nahlížení do kuchyní jednotlivých souborů, společné hledání odpovědí na otázku, o co v současném středoškolském a mladém divadle vůbec jde. Asi to bude od organizátora akce znít chvástavě, ale zvlášť v letošním roce jsem měl pocit, že se námi nabídnutý model dařilo téměř beze zbytku naplnit.
Kromě samotných představení jsou stěžejní součástí Nahlížení společné diskuze všech účastníků. Jejich průběh nemůže snad nikoho nechat na pochybách o tom, jak je podobně koncipovaná akce podnětná a přínosná. Debata se ani na chvilku nezastaví, diváci mají vždy na co se ptát, členové souboru mají stále co vysvětlovat a odkrývat. Účastníci vstupují do diskuze velmi citlivě. Jejich mimořádná empatie je samozřejmě podmíněna tím, že jsou sami aktéry některého z dalších vystoupení, ale i když od toho odhlédneme, zdá se, že kultura diskuze u mladých lidí během posledních (že by patnácti?) let výrazně vzrostla. Kvalitě diskuzí pomáhají samozřejmě i citlivé a nenásilné moderování Jirky Provazníka a vstupy dvou přizvaných odborníků (vždy v druhé části diskuze). Ti se letos zajímavě doplňovali – u Marie Poesové jakoby převažovala snaha dobírat se příčin problémů důkladnou analýzou až po nejposlednější detail viděného, Tomáš Žižka zase dokázal překvapivě zobecňovat a zasazovat představení do kontextu divadelních trendů u nás i ve světě.
V zajímavém sepětí s celkem čtyřmi diskuzemi (na každou je zhruba 90 minut času a týká se zpravidla dvou představení) probíhaly také dílny, které doplňují už tradičně přehlídkový program Nahlížení. Pracovalo se ve večerních hodinách ve skupinách pomíchaných náhodně napříč soubory (bez vedoucích), a to s tématy, která v rámci úvodní akce ve čtvrtek večer vymyslely jednotlivé soubory (zadáním bylo najít „téma, které je pro nás aktuální a stálo by za to se jím zabývat“). Ani v této práci nezůstávali účastníci na povrchu. Série krátkých vystoupení v sobotu večer a v neděli dopoledne naopak znovu ukázala, jak vysoký je potenciál teenagerů v práci s velkými a závažnými tématy, v hledání silného a pravdivého vyjádření prostřednictvím divadelních obrazů.
Pokud jde o jednotlivé inscenace Nahlížení, vybrané přípravným týmem na základě přihlášek a nejrůznější dokumentace, podařilo se letos namíchat pestrý „dramaturgický koktejl“.
Dvěma inscenacemi byla letos zastoupena víceméně tradiční činohra. O jevištní převod Sakiho Kocomoura se pokusil soubor ZUŠ Jindřichův Hradec. Jeho vedoucí Zuzana Jirsová připravila kvalitní dramatizaci založenou na přirozeném řetězení dramatických situací. Diskuzní plénum přesto dospělo k přesvědčení, že některé momenty vyzní lépe v literatuře než na divadelní scéně. Pro šikovné členy souboru se ale hra stala nepochybně vynikajícím učebním materiálem. Pokud se soubor bude textem dál zabývat, určitě se nevyhne také dalšímu hledání, jak lépe stylizovat postavu Kocomoura (stávající podoba je řekněme naivně infantilní). Divá Bára souboru Kšandy, skupiny II. z CVČ Lužánky Brno (vedoucí Tomáš Doležal) podle povídky Boženy Němcové nebyla zatížena nepatřičnými hereckými ambicemi (jak se u mladých činoherních souborů často stává), projev aktérů spíš příjemně balancoval na hranici civilnosti. Diváci ale spatřovali problém v přemíře humoru, který místy jakoby vznikal nechtěně. Hlavním tématem měly být zřejmě předsudky okolí vůči Báře, dramatizace a režie Jakuba Václavka ale zřejmě trochu pominula motivace některých postav, důležité pro zamýšlené vyznění příběhu (nedostatečně objasněná zůstává především samotná odlišnost Báry).
Na činoherních základech stojí také dvě ryze autorské inscenace souboru Na poslední chvíli ze ZUŠ Ostrov (vedoucí Lucie Veličková), Z denního tisku a Zájezd, obě ale už víc pracují se stylizovaným jevištním obrazem a metaforou. Také zvolený jevištní projev hráčů, zvláště u druhého představení, neklade nepřiměřené nároky na psychologii – jde zde spíš o typové postavy. U obou inscenací lze hledat jisté nedotaženosti ve srozumitelnosti příběhu, v motivaci postav či práci s jevištním znakem. Dílčí nedostatky ale vyvažuje zaujetí souboru pro silné aktuální téma, jímž je v zásadě v obou případech manipulace lidmi. V prvním případě jsme svědky toho, jak černobíle a nepravdivě informují média o dramatické události únosu dívky (v diskuzi se dozvídáme, že dodatečně do hry vstoupila i podobná osobní zkušenost souboru s nedávnou tragickou nehodou autobusu u jihočeských Nažidel). Zájezd zase pracuje s variací na tzv. reality show – ukazuje reakce lidí, kteří jsou vmanipulováni do fingované výpravy do dávné minulosti. Výpověď hráčů je v obou případech opřena o solidní divadelní průpravu.
Zatím méně zkušený soubor studentek SPgŠ Litomyšl pod vedením Anety Kopecké přivezl do Bechyně rovněž zcela autorskou inscenaci Místnost, v níž se soubor v rámci divadelní stylizace pokouší nahlédnout do zákulisí smrti. Téma je ale ztvárněno až příliš obecně a plakátově, studentkám chybí především kvalitní literární předloha, o niž by se mohly při inscenování opřít.
Dramatický klub Gymnázia Nové Strašecí (vedoucí Iva Dvořáková) použil ve svém Tristanovi a Isoldě princip chórického vyprávění a otevřeného vstupování do rolí. Přes dobrý výběr situací ve vlastní dramatizaci tří členek souboru, množství nápadů i zvládnutí základních šermířských dovedností působilo představení poněkud jednotvárným a unaveným dojmem. V diskuzi jsme pochopili, že následkem obměny studentů školy a tím i členů souboru po prázdninách hrálo pět (!) lidí v inscenaci poprvé a představitelka Isoldy zaskakovala. Bylo by tedy jistě nefér vytýkat v takovém případě dílčí nedostatky členům souboru, kteří se museli soustředit především na to, aby nezapomněli text a dohráli do konce. Přesto v diskuzi zaznělo podezření, že použitý chórický postup v tomto případě poněkud oslabuje dramatičnost příběhu a přináší s sebou přímočarou ilustrativnost a obecnost.
Se dvěma inscenacemi vystoupil soubor Bez slovníku z Roztok u Prahy, který se pod vedením irské vedoucí Síle ní Bhroin a Američanky Leah Gaffen zabývá dramatem v angličtině. Inscenace Apples a Journeys jsou hrány dvojjazyčně, přičemž anglické pasáže nekladou vysoké nároky na jazykové znalosti diváků. Soubor přispěl do mozaiky letošního Nahlížení použitím hry s předmětem a loutkou, kromě toho ale vnesl do přehlídky u středoškoláků téměř nevídanou divadelnost. Tři hrající dívky disponují vynikajícími technickými dovednostmi, zejména co se týče pohybu a výrazu, dokážou zapojit celé tělo a udržovat fyzické napětí, umějí citlivě a přesně naplnit celkem náročné požadavky irské režisérky na neustálé proměny mizanscény. Apples nejsou vlastně ničím jiným než hrou s proměnami a posuny situací a významů odvíjejících se od jablka jako rekvizity i symbolu, zatímco Journeys představují syntézu tří příběhů se společnými tématy pokušení a utrpení. Přes zmíněné kvality ale soubor v diskuzi znovu a znovu narážel na nepochopení toho, co je pro jeho práci základní a samozřejmé, a sice výše zmíněné dvojjazyčnosti. Vzhledem k tomu, že vnější situace přehlídky nic takového nevyžaduje (hraje český soubor v domácím prostředí), tak se střídání jazyků na divadelní scéně chtě nechtě stává znakem, od nějž očekáváme nějaký vztah k tématu a ostatním prvkům ve struktuře inscenace. Pátrat po takových souvislostech je ale v tomto případě samozřejmě zcela zbytečné.
Poprvé v „nové éře“ Nahlížení se objevilo také „divadlo poezie“. SUP – Studio uměleckého přednesu z DDM Praha 8 pod vedením Jany Machalíkové po úspěšné účasti na dvou celostátních postupových přehlídkách přijelo i do Bechyně s pásmem hravých textů amerického písničkáře, textaře a básníka Shela Silversteina nazvaným O nás. Shodou okolností jsem inscenaci viděl už mnohokrát a nikdy jsem se netajil svými výhradami, především k víceméně nahodilému poskládání jinak vtipně rozehrávaných textů. Bechyňské představení však k mému překvapení tentokrát doslova oslnilo. Možná že větší nadhled, který získala čtveřice hráčů tím, že se letními prázdninami přehoupla do středoškolského věku, způsobil, že pásmo působilo jako neutuchající gejzír krásných nápadů a humoru, který nenechal jedinou bránici v sále ani na okamžik oddechnout. Text byl tentokrát neoddělitelně propojen s akcí, hráči byli příjemně uvolnění a přesto naprosto přesní ve všech akcích a reakcích. Zamýšlené propojující téma vzájemného přátelství zřejmě poprvé opravdu propojilo jednotlivá čísla v jeden kompaktní celek. Pravdou ale je, že je nejspíš inscenace O nás poměrně křehká a zranitelná a v Bechyni ji hodně pomohla mimořádně vstřícná odezva publika.
Pokud jsem se chtěl hned od počátku vyhnout hodnocení jednotlivých představení, zjevně se mi to nepodařilo. O to spíš musím připomenout, že pokud Nahlížení probíhá tak, jak si jeho „dramaturgové“ přejí, skutečně nejde o to, které divadlo se povedlo líp a které hůř. „Špatné“ by bylo pro akci představení, které by se nedokázalo stát zajímavým námětem k diskuzi. Takové se ale na letošním Nahlížení neobjevilo.
Přes množství podnětných a zajímavých momentů přehlídky navíc musím konstatovat, že pro mě Nahlížení 2004 asi vyvrcholilo drobnými vystoupeními skupin, které se během pátku a soboty kromě všeho ještě stačily poprat s vylosovanými tématy. Nemá smysl popisovat něco, co mělo jedinečnou a nepřenosnou atmosféru. Napíšu jen, že na základě témat jako „jaké máš číslo“ (vzešlo z organizace náhodného rozdělení do skupin na začátku akce), „spotřební vztah k člověku“ (vylosovala si skupinka vedoucích), „barevný svět a člověk v něm, barevný člověk a svět v něm“, nebo dokonce „absurdní situace vzniklá na základě nutného postupu v rámci logiky daného řádu (střet přirozenosti člověka se striktní logikou systému)“, vznikla pozoruhodná a působivá představení „tady a teď“ zasahující diváka často větší silou a autentičností než ta dovezená a dlouho připravovaná v domácích zkušebnách.
Jsem rád, že jsme do podtitulu akce nikdy nevtiskli slovo přehlídka. Nahlížení 2004 proběhlo jako 15. celostátní dílna středoškolské dramatiky a mladého divadla.
Jakub Hulák