Texty: MELÍŠKOVÁ, Vendula. Jak s divadlem začínal Martin Holzknecht. Online. Divadelník.cz 3. 4. 2024

Jak s divadlem začínal Martin Holzknecht
3. dubna, 2024, autor: Vendula Melíšková

Jaká byla cesta k divadlu toho či onoho divadelníka? Nás to zajímá a věříme, že i vás! Vybraní herci, režiséři, vedoucí souborů, technici z řad ochotníků se s námi dělí o své divadelní začátky. Vystupte společně s námi ze své „divadelní bubliny“ a odhalte nejrůznější cesty, které přivedly k divadlu nadšence v rámci celé České republiky. Každý příběh je originál. Každý je inspirativní.

„Nevyzpytatelné jsou cesty osudu. Vždy nás ale dovede tam, kam dojít máme!“ — autor neznámý.

V čtyřiadvacátém příspěvku tohoto seriálu vypráví o své cestě k divadlu Martin Holzknecht, herec (Divadlo Radar, Malé divadlo, Divadlo A. Dvořáka, Geisslers Hofcomoedianten (j.h.)

Dlouhé prsty Divadla Radar
Na několikrát a vlastně trochu omylem. To je asi nejpravdivější odpověď na úvodní otázku. Ale vždycky v tom mělo své dlouhé prsty Divadlo RADAR.

Do něj jsem začal chodit… dávno. Někdy v šesti letech, ale to jsem tehdy neměl o divadle větší potuchy. Nejranější vzpomínky tohohle typu mám na Divadlo u Panáků (později Pidivadlo, dnes Klub Letka), kde jsme se sestrou sedávali vždycky v předních řadách tmavého sálku a kulili oči na herce, mima a klauna Pavla Kočího, kterého si dneska vybavím už jen s “jogurtovými” brýlemi, na kterých měl malilinkaté stěrače. To mi tehdy přišlo ohromný. Stejně tak všechno, co na nevelkém jevišti předváděl. Těžko říct, jak moc jsou tyhle prazážitky zabarvené nadšením dětství.


Foto: Martin Holzknecht s Markétou Šedivou; Jedlíci Čokolády, rež.: R. Šedivý, Divadlo RADAR – premiéra leden 2020 | Foto: Matouš Martínek

A právě díky starší sestře jsem začal chodit do Radaru, abych neseděl sám doma, zatímco si ona hraje na dramaťáku. Kdybych měl vytáhnout nějaké konkrétnější obrazy toho, jak jsme tehdá v tom divadelním sklepení trávili čas, vybaví se mi spousta her jako mrazík, kuli-kuli, cukr-káva-limonáda, sardel, z-vody-do-vody, šel-fotograf-světem, stopovačka, místo-nálada-věc… a někde mezi tím nám Radka Tesárková vštěpovala základní divadelní pravdy. A tak se ti vnímavější z nás brzy naučili nestát zády k diváku, mluvit nahlas a zřetelně, hrát až do výkrytů a uvažovat v oblouku úvod-děj-závěr…

Moje první role byl skřítek v Ať žijí duchové!, kde jsem se křečovitě držel svojí kartonové pilky (nebo kladívka – podle toho, co mi ostatní trpaslíci před nástupem na scénu nechali) a vždycky se usmíval na své rodiče v první řadě.

Komunitní událost
Skokem o asi deset let později jsme pořád v Radaru, ale už hrajeme Zpěvy sladké Francie, a já mám pocit, že vím, co to to herectví je a jak ho dělat. Ha.

Nejradši jsem v tomhle údobí chodil na starší soubory a nadchával se docela vším, co uváděly, ať to byly komedie, dramata, pohádky… Premiéry bývaly tehdy velká komunitní událost, na kterou navazovaly do noci události ryze společenské, což mi v šestnácti sedmnácti přišlo hodně zajímavý.

Foto: Ostře sledované vlaky, rež.: L. Horký, Divadlo RADAR |Foto: Petr Florián

Tři mušketýři
Za další divadelní dospívání hodně vděčím Luďkovi Horkému, se kterým spolupracujeme na projektech i mimo Radar dodnes. Ten mě obsadil do Tří mušketýrů (D. Hrbek, J. Janků) a až o několik let později mi přiznal, že po prvních čtených toho trochu litoval. Vybavuju si, že jsem se snažil s každou replikou dělat humor – šlo přece jenom o komedii! Naštěstí mě ale s Denisou Novou (dnes Agarski) umírnili a vytvořili inscenaci, která pro nás byla zázrakem. S ní jsme se poprvé podívali na Jiráskův Hronov, sjezdili Česko křížem krážem a odehráli celkem 81 repríz, na které jsme většinou už ani nezvali. Diváci chodili opakovaně a brali s sebou další a další.

Nedlouho poté dostal Luděk se svojí inscenací Poručík z Inishmoru možnost jet na Mezinárodní festival mladého divadla do ruské Ťumeni! Mě se to bohužel netýkalo, ale stál jsem o svoji účast tolik, že jsem mu jednou v hospodě řekl, že tam budu klidně ostatním jen nosit kafe. Jen to zažít! A pak zničehonic odpadl představitel Daveyho (Marek Šmidrkal) a Luděk si vzpomněl na toho zoufalýho klučinu se zabalenym kafem v batohu…

Díky týhle příležitosti mi pak soubor starších radaráků – Hrobeso – nabídli naskočit do jejich už uváděné Amazonie a následně nazkoušet Ostře sledované vlaky. A tím bylo hotovo; nějak jsem pochopil, že tohle je něco, co budu chtít dělat další roky.

Foto: Martin Holzknecht v Útěku do Egypta přes Království české, rež.: P. Hašek, Malé divadlo | Foto: Petr Zikmund

A pak přišla Lucije Valenová…
Tu znám z Radaru odedávna, dokonce se k tomu váže (snad) vtipná historka, ale tu vyprávíme jen společně. Ona je z rodiny loutkářů, vystudovala “alternu” na DAMU a hned potom nastoupila do Malého divadla v Českých Budějovicích. A jednou na úterní zkoušce Hrobesa povídá, že tam prý urgentně shánějí jednoho herce a jestli mě to zajímá…

Abyste to chápali – měl jsem vystudovanou žurnalistiku a snažil se svoje znalosti uplatnit v jedný ekologický neziskovce (v Arnice, tímto je zdravím a posílám písničku!), kde jsem pracoval na komunikaci a mediálním pokrytí jejich zahraničních projektů v Bosně, Ukrajině, Arménii, Thajsku, Ghaně a tak. Takže to byla nabídka dost zásadní životní změny. A s tím (a s poděkováním) jsem to Luciji odmítl.

Jenže. Jiráskův Hronov mění osudy víc, než mnozí tuší. V autě, cestou na ten osmaosmdesátý, mi Radek Šedivý (mj. režisér zmiňované Amazonie a můj alternant v Rackovi) řekl: “Kdybych byl ve tvejch botách, bral bych to. Odejít můžeš vždycky.” A protože jsem člověk ovlivnitelný, dal jsem v práci výpověď.

Foto: (vlevo) Anduličko!, rež.: V. Klinger, Divadlo RADAR | Foto: Markéta Šedivá
(vpravo) Uprostřed polí, rež.: V. Klinger, Divadlo RADAR | Foto: Markéta Šedivá

Srážka s Milanem Schejbalem
Vidět Malé divadlo doporučuju úplně všem. Dělaj se tam skvělý věci, který jsou vždycky inspirativní. Po asi dvou sezónách, osmi premiérách a hromadě zážitků jsem se odtamtud pracovně přestěhoval do Příbrami a zase je za tím Radar. To když jsme s Divadlem bez zvířat soutěžili na Přemostění a já se v chodbě před porotcovnou srazil s Milanem Schejbalem. Toho jsem znal hlavně z přehlídek, jeho dřívější radarové režie Dokonalé svatby a recenzí ve volyňských a hronovských zpravodajích. Slovo tehdy dalo slovo, v Příbrami jsem letos (2024) už třetí sezónu a nedávno jsme nazkoušeli Válku s mloky v režii Hanky Marvanové. Paralelně s Geisslery hrajeme od začátku března 2024 rodinnou laboratorní show Alchymisti. Tak někdy přijďte.

Epilog
Ve svém dřívějším bytě jsem míval zeď plnou vzkazů a podpisů. Mezi nimi se v pravém horním rohu stálo: “Život herecký je těžký. Někdy vůbec ne.” A o něco níž stejný černý fix hlásal: “Kvalitní šmíra je lecky víc než nekvalitní Stanislavskij.” Pro teď není úplně důležité, kdo a proč mi tohle osobní graffiti věnoval. Ale snažím se na ně myslet často, stejně jako na to, jak moc velká životní náhoda každá další premiéra je.

Foto: (vlevo) Nebezpečné vztahy, rež.: M. Schejbal, Divadlo A. Dvořák Příbram |Foto: Petr Florián, (uprostřed) Vova (divadelní mozaika na podporu Ukrajiny), rež.: A. Fixová a kol., NoD | Foto: Markéta Šedivá, (vpravo) v Žižkovském divadle Járy Cimrmana | Foto: Markéta Šedivá

Kdo je Martin Holzknecht?
Martin Holzknecht pochází z Prahy. Vystudoval žurnalistiku na FSV UK. Pracoval v ČT, Arnice, Malém divadle. Od roku 2020 pracuje v Divadle A. Dvořáka Příbram a spolupracuje s Geisslers Hofcomoedianten. Nejradši se s nějakým svým oblíbeným člověkem a psama ztratí do lesů v kraji, kde to vůbec nezná.