Texty: VAŠUT, Svatopluk: Ostrožská Nová Ves, BLIC, Edith, recenze, KP HDM Němčice nad Hanou 2018

Divadlo BLIC Ostrožská Nová Ves
Ľubomír Feldek: Edith

Řeklo by se, že porotu za celý průběh divadelní přehlídky nemůže nic překvapit. Opak byl pravdou. Byla to pěvecká dispozice zpěvačky Evy Koukolské v režii Andrey Helmichové v minimuzikálu Edith. Příběh, který zobrazoval stylem přímo dokumentárním, jak toto zjevení šansonu minulého století okouzlilo svět, ale zejména jaká byla cena, kterou musela zaplatit za bohémský život, kterým žila.

Ľubomír Feldek, autor předlohy, postavil před inscenátory ne zcela jednoduchý úkol. Scénografický, kterého se ujal Ivan Helmich a vytvořil milieu, které skýtalo prostor pro reminiscenci ‒ představy a stavy halucinace Edith. Klára Hrachovská oblékla postavy příběhu do strohých, ale uvěřitelných kostýmů, které korespondovaly se scénou a dobou. Od počátku jsme byli svědky posledních záchvěvů života ‒ vrabčáčka, který přišel o znak ženství ‒ o kudrnaté vlasy. Slepá, s holou hlavou a chroptící se snaží najít stěžejní etapy svého překotného partnerského života. Sex byl v jejích vztazích vždy dominantní. Citát „lidi milovali mé písničky a proto já milovala lidi, teda hlavně ty v kalhotách“.

Koukolská - Piaf to hrála s přesvědčivostí a uvěřitelně. Používala nejen v šansonech svůj jedinečný ‒ temně, šansonově zabarvený hlas, ale v situacích ataku nemoci i skřek v hlase, který předznamenával rozpad daru nejvzácnějšího ‒ hlasu. Ztráta hybnosti těla ji nabuzovala k dalším pěveckým výstupům, což divák vnímal velmi citlivě a Koukolskou vyprovázel vstříc smrti. Z odborného hlediska se nám jevilo, že interpretka ‒ herečka zpívala a hrála ve velké psychické tenzi, což způsobovalo intonační, rytmické falace, ale nejpodstatnější byla dikce, zejména koncovek neznělých hlásek ‒ t, m, k! Rovněž i v poloze mluvné, kdy rejstříkem chrapotu ve větších pasážích nepřidala na výslovnosti, zpívala či hovořila do kolen ‒ zvuk nešel přes rampu. Účin sdělení byl ochuzen, ale celkový dojem, celistvost a napětí zůstalo zachováno.

Zpříjemněním byl i herecký a pěvecký výkon Hynka Helmicha v šansonu „všem milencům zazpívám“. Klára Hrachovská, vedle vytvoření kostýmů, které byly vkusné a dobré, přidala i dvě postavy ‒ Simone a sv. Terezku. Ale také si zazpívala, ale i ona měla problém s artikulací a hlasovou vybaveností. Pohybově temperamentní, příjemná, vytvořila prostor, aby sólistka mohla hlasově regenerovat, sbírat síly na další výstup.

Úžasným nápadem byla rekvizita ‒ mísa, s níž Edith míchala těsto a také předváděla erotické reminiscence. Feldek nic takového nevymyslel ‒ režijní nápad Helmichové pobavil všechny s představivostí ‒ neurážel, nebyl za hranou.

Představy ‒ halucinace ‒ sen Edith si divák užil naplno. Bylo mu líto, že hra o životě končí smrtí Edith. Nikdo si to v průběhu minimuzikálu se skvělým hlasovým a harmonikovým doprovodem nepřál. Moment smrti na jevišti může být i komický, nebo morbidní, ale Koukolská ‒ Piaf umřela klidně, v náručí přítele, panenky, klubka vlny z jejího svetru, kdysi potřísněného její krví. Vydechla zhluboka ‒ jako Edith ‒ vrabčáček. Odešla klidně, do nebe, za zpěvu samotné Piaf. Diváci stáli, děkovaček mnoho, díky!

Svatopluk Vašut