Texty: Dušan Zakopal - držitel Ceny Ministerstva kultury za rok 2015, autor rozhovoru Jana Fričová

Rozhovor s Dušanem Zakopalem - držitelem Ceny Ministerstva kultury za rok 2015, který kromě jiného říká: Nasrané jsem byl několikrát, ale praštit s tím mě ještě nenapadlo.


Dušan Zakopal pochází z rodiny ochotnických herců, zkoušel bez úspěchu přijetí na akademii, a protože hrdost mu nedovolila zkoušku o rok později opakovat, zvolil si technickou životní dráhu. Ovšem divadlo se stalo, jak sám říká, jeho druhým životem. Už za dob svých studií v Praze jej hrál a navíc se v Tatrovce zadrápl jako režisér. Potkal tu životní kamarády – Milana Kyšku, Jirku Beneše, Dalimila Klapku, Frantu Laurina. A když v Praze a Tatrovce skončil, nastoupil do Ostravy bohatší o kontakty z Hronova, jimiž byli Mirek Etzler st. nebo Jarda Černý.

Čím jsi raději – hercem nebo režisérem? Hraješ přeci ještě, že ano?

Ano, hraju, letos jsem vyhrál Pohárek SČDO, to je takový koníček v koníčku. Je těžké říct, co raději. Letos jsem tu měl dvě šance hrát, v jednoaktovce Neděle nebo jako monologista v Defilé pohárku. Ani jedna nevyšla, což mě mrzí. Když režíruju, nerad hraju. Když hraju, nechávám se někým vést, ale je to pro mě vždycky složité. Nikdy nedržím jazyk za zuby. Jak vidím, že to někdo dělá blbě, nebo mám ten pocit, vstoupím do toho. A pak už jde všecko do pryč: režisér se rozčílí a ostatní si myslí, že jsem nějaký velký namyšlený chytrák. Říkají mi, že jsem perfekcionalista.

A jsi?

Považuju se za žáka Petra Scherhaufera, který říkal: největší režiséři jsou největší buzeranti. Pořád buzerují všechny kolem sebe, aby to bylo tak, jak si to představují. A jako příklad uváděl Petera Brooka, který takto pracoval. Byl perfekcionalista v přípravě i v provedení.

Takže ty jsi stejný?

Moje žena mi celý život opakuje – víš, co mi říkala o tobě tvoje maminka, když jsem ještě s tebou chodila? Říkala: de si pozor na Dušana, on rád poróčí. A to v naší rodině platí stále.

A manželka poslouchá?

Ale neposlouchá (smích). Potkali jsme se v divadle, a to divadlo nás provází celý život. Prvně jsme spolu hráli v Trdohlavé ženě a zamilovaném školním mládenci, já hrál mládence, Rýbrcoula Mirek Etzler st., Terezku moje žena a já ju nosil na rukou. Později jsme hráli dvojici ve Veselohře na mostě a tam mě už lískala. Hráli jsme manžele a ona mě podezřívala, že brousím nějak za jinou. Můj přítel, režisér Alois Müller, jí řekl: víš co, dej mu facku. Ona mi to neřekla předem a ja ju dostal takovou, ještě že jsem hrál tehdy bez brýlí. Máme tři děti a dneska se divíme, jak jsme to všechno mohli stíhat.

Děti taky hrají?

To je pro mě nejtragičtější moment mého koníčka. Mám velkou knihovnu a samozřejmě velké zkušenosti, které nikde nejsou napsané, ale jsou někde ve mně, a to všechno nemám komu předat. Nikdo z dětí divadlo nedělá. Druhá dcera měla asi největší talent. Když hrála, tak byl její manžel tak žárlivý, že vždycky přišla do jiného stavu. Nikdy nedodělala žádnou premiéru. Hrál jsem i se synem, režíroval jsem ho a ten se zařekl, že divadlo se mnou už dělat nebude. A nejstarší dcera s námi hrála v 15 letech, dělala i zkoušky na ostravskou konzervatoř. Nedostala se, naštěstí podědila technický talent po nás obou. Takže z dětí nehraje nikdo, ale co horšího – mám sedm vnoučat, z toho jednu vnučku, a ani z nich nikdo k divadlu nepřilnul. Ten můj divadelní zápřah přinesl opačný efekt. Sice jsem rodině dával, co se dalo, ale dneska syn mě vytýká: ty jsi s námi nejezdil na hory nebo jinam – no jezdil, ale na divadelní soustředění. Toto je tragický výsledek mého koníčka, ze kterého se stala kredenciozní kobyla.

Tak něco z něj je přece, dnes dostaneš cenu Ministerstva kultury.

Za tu cenu, ale i za všechno ostatní musím v prvé řadě poděkovat ženě. Samozřejmě na prvém místě jsou ti ochotníci, kteří mě poslouchali, chodili za mnou do seminářů, ale ten podíl ženy je podstatný. Horníček jednou řekl, když se ho ptali, jaké je šťastně manželství: „To poznáte tak, když manžele zavřete na týden do hotelového pokoje a venku celý týden šíleně prší. Když za těch sedm dnů vyjdou a jsou živí, tak to je šťastné manželství.“ Tak nějak to vypadá u nás – ještě žijem. Já ji fakt vděčím za to všechno, nebyl bych tam, kde jsem dneska, kdybych neměl potřebné zázemí. To ministerské ocenění považuji za jakýsi vrchol mého snažení.

Když jsi přicházel k divadlu, měl jsi nějaké ideály, které postupem doby vzaly za své?

Myslel jsem si, že budu úspěšnější v herecké práci. Když jsem byl v ostravském souboru v Hrušově, stavěli tam na mě trochu repertoár. A právě s režisérem Lojzou Müllerem jsme měli v plánu dělat Cyrana. Ale on umřel a už jsme se k tomu nedostali. Tak to mi uteklo. Proto jsem si ze Cyrana udělal aspoň jeden monolog, abych si tak trochu své ego pohladil.

Naopak v režii se nám povedl Pasáček vepřů se souborem v Porubě a dva kluci, se kterými jsem tam dělal, pak přešli k profíkům. Hodně jsem jezdil po přehlídkách jako porotce, pak je příjemný, že se tam ke mně hlásí. Takže vlastně ani nevzaly.

Jak se podle tvého vyvíjí ochotnické divadlo?

Myslím, že ochotnické divadlo dělí sametová revoluce. Před ní tady byly závodní kluby a soubory měly jakési větší zázemí, v úvozovkách si žily jak v bavlnce. Byli profesionální metodici, byly peníze na spolupráci s profíky a divadlo vypadalo úplně jinak včetně repertoáru, kde se před budovatelskými tituly utíkalo ke klasice. Po sametové revoluci jsme fakt mysleli, že ochotnické divadlo skončí. Prvních pět let to vypadalo všelijak. Udržely se soubory, které si dneska na sebe umí vydělat. Soubory, co našli lidi, kteří podnikatelskou aktivitu byli schopní vložit do souboru. Jiný je i repertoár – podle mého by ochotničina neměla dublovat ten profesionálů, ale bohužel to tak dneska někde chodí.

O čem tedy podle tvého ochotnické divadlo je?

Dnes se hodně mluví o tom, že hrajeme pro svého diváka. Tím přiznávám, že jde o peníze, protože komerčně úspěšným titulem si vydělám třeba na reflektor nebo něco jiného do souboru. Nejvíc mě vždycky naštve, když soubor nepřijme hodnocení a odpoví: ale lidem se to líbí a my to hrajeme pro lidi a potlesk diváka je naše nejvyšší ocenění. To přece v té ochotničině nemá tak úplně smysl. Myslím, že by měla přinášet něco nového, zajímavého, buď v režijním postupu klasické předlohy, nebo takovou autorskou záležitost jako je Pavel Němec, který je schopen napsat i zrealizovat.

Měl jsi někdy chuť si říci – končím, nebaví mě to, odcházím, hledám si jiného koně?

Řeknu ti, jak to je. Nasrané jsem byl několikrát, ale že s tím praštím, to mě ještě nikdy nenapadlo.

Autor: Jana Fričová