Texty: Císař, Jan: Opony jako scénologický fenomén. disk, čas. pro studium scénická tvorby, 2011, č. 36, s. 36-37. Bohnice, Plzeň, Vážany,

Císař, Jan: Opony jako scénologický fenomén. disk, čas. pro studium scénická tvorby, 2011, č. 36, s. 36-37.

Bohnice, Plzeň, Vážany

. V Malovaných oponách je reprodukována opona ze sálu, v němž žilo Dělnické divadlo z Bohnic, a opona z divadelního sálu v bývalém spolkovém domě Nákupního a prodejního družstva strany sociálně demokratické v Plzni. Bohnická opona vznikla na počátku 20. století, dvě data na oponě plzeňské (1908-1928) svědčí o jejím vzniku zřejmě při adaptaci budovy na konci dvacátých let minulého století. Plzeňská opona nepochybně oslavuje aktivitu dělnické komunity při vybudování divadla, jak dokazuje nadpis Sami sobě. Ale sám obraz na oponě obsahuje důvěrně známou emblematiku zpodobující obecný mýtus o divadle, v němž existuje ono univerzální politikum, jehož ideologií je oslava divadla. Snad jen postava muže s kladivem se této univerzální rovině vymyká Bohnická opona ideu dělnického hnutí a organizovaného proletariátu zvýrazňuje neskonale více; dokonce ji činí těžištěm kompozice obrazu, jemuž vévodí postava urostlého, statného muže s rozvinutým vlajícím rudým praporem v ruce. Dívá se k jakési výstavné budově – Tomáš Vlček píše neoklasicistní – snad soudu nebo parlamentu. Před ní sedí žena, alegorie spravedlnosti s váhami v ruce, a pohybují se dvě děti, jedno přináší ženě vavřínový věnec, druhé si hraje s loutkou. A vzadu na horizontu kouří tovární komíny. Tomáš Vlček soudí, že tato opona „byla zjevně zadána k malířskému provedení akademickému malíři, který byl schopný zvládnout anatomii postav i ikonografický program společenské role a práv dělnictva“ (MO: 144). O to více pak v celkové kompozici, ve vazbě jednotlivých zobrazených prvků vynikne základní cíl malovaných opon: vyjádřením velkolepé vznešené a univerzální ideje uctívající působivost divadla sdělit konkrétní politické a ideologické cíle. Na těchto oponách opravdu nebylo místo pro takový obraz, jenž pro rodné Vážany namaloval v roce 1906 čtyřiadvacetiletý Antonín Procházka, člen Osmy, SVU Mánes a Skupiny výtvarných umělců, jehož malířský vývoj šel od expresionismu přes kubismus k novoklasicismu. Procházkův obraz pro ochotníky v rodné obci se jmenuje Rodinné štěstí - a není na něm žádný mýtus, žádná mytologická emblematika. Otec rodiny sedí dost zdrceně s manželkou a dětmi a ze stran se na něho tlačí karban, opilství, pokrytectví, mamon. Jen ti andělíčci vznášející se nad těmito výjevy jsou z jiného světa než z reálné drsné skutečnosti. V tom celku není ovšem příliš obtížné rozumět jim jako ironii. Procházkova malovaná opona je vskutku výjimkou, Protože výjimka potvrzuje pravidla, o to více celá knížka potvrzuje, že není jen příjemnou, milou a půvabnou podívanou, ale že jako sinologický fenomén je závažnou výpovědí o jedné podobě našich divadelních dějin.