Texty: ZAJÍC, Vladimír: O princezně Čárypíše, DS Zdeňka Štěpánka Napajedla, recenze, KP Hanácký divadelní máj Němčice nad Hanou 2014

Divadelní soubor Zdeňka Štěpánka Napajedla
Marie Záhořová-Němcová: O PRINCEZNĚ ČÁRYPÍŠE

Prvotní text pohádky byl napsán pro maňáskové divadlo, které ve svém znakovém systému unese zkratku tkz. na pětníku, a kde není nutné řešit motivace - psychologické či dějové. Příběh princezny tak bez problémů dojde k naplnění od svéhlavičky, která svůj jednostranně zaměřený vnitřní svět (až vzdorosvět, byť se jedná o následek kouzla) posléze rozšíří o svět vnější. Pohádka dobou svého vzniku velmi silně reaguje na fakt, že ženám byla upírána mnohá práva, vzdělání nevyjímaje. Lze říci, že byla též laskavým vyrovnáním se autorky s vlastním osudem. Ovšem převodem dravých maňásků do činohry, byť hudebního střihu, téma jako takové se začne jevit problematickým. Navíc, protože soubor nemá silnou pánskou šatnu, tak došlo k přepsání (byť vkusně provedenému) mužských figur na ženské, a tím pádem se vytratil jeden z nosných prvků, a to ten, že Princezna co žena je v zajetí mužů, kteří po ní vyžadují přijetí spoutávajících konvencí. To též znamená, že naléhání otce, aby se přizpůsobila společenským normám, v sobě nese zcela jiné téma, než když ji o totéž žádá matka. Faktem je, že pohádka proti všem zákonům svého žánru, i proti zákonům etickým, vyžaduje na hrdince, aby hluboké nitro (definované psaním básní) vyměnila za pozlátko vnější, za šat a postavení, a rezignovala na „duši“. A opět, to, co unese maňáskárna (tj. převrácený etický gard), ne zcela unese činohra, byť by bylo možné uvažovat o kladné aktualizaci, kdy rodiče se snaží přivést dítě od virtuálního světa obrazovek ke světu skutečnému. Ovšem to je již druh konstrukce, který by se na tomto textu nesnadno prosazoval či proklamoval. V důsledku to znamená, že inscenační forma zcela a do důsledků naplnila podstatu dnešních trendů, že povrch je vše a nitro je pouhé nic. Připomínám, že předchozí věta je jen poznámkou na okraj a ne hodnocením představení.

Takže, viděli jsme pohádku v impozantním hávu, která se snažila co nejlépe a nejpoctivěji převyprávět příběh. Ten obohatila o vznosné kostýmy a scénické prvky prostředí, a dále přidala zhudebněné pasáže replik a choreografii. Bylo se na co dívat, co vnímat, ale museli jsme se poněkud odpoutat od základního tématu. Stručně řečeno, dobře připravená podívaná! Nyní k tomu, co nebylo dotaženo, co vadilo. Že se zpívá na playback je problém, který však souvisí s tím, které herecké uskupení zrovna pohádku hraje. Ovšem i tak vzniká otázka, zda nedůležitější informace - jak princeznu odčarovat, kdo radu dává a jak to provést - zcela nezaniknou, a to díky forsírované hudbě a nejasně podanému textu. Jde o to, že tato situace patří k těm několika klíčovým, kterým není dán dostatečný prostor. Další takovou zásadní situací je okamžik, kdy Honza Princeznu vysvobodí. Sem patří i skutečnost, že se hrdina nesmí hrdinky dotknout! Probuzení jde přes slovo (základní nástroj Princezny jak vnímá svět), tedy je vhodná distance a ne tělo na tělo jak jsme viděli. Distance by též umožnila Princezně zahrát/vypovědět, co se to s ní stalo. A opět, v maňáskárně je ono ráz na ráz uvěřitelné, v činohře je nutné situaci vystavět tak, aby zamilování se nebylo jen faktem verbálního sdělení. Do budoucna bude dobré se také zaměřit na realizaci veršovaných replik, které sklouzávají do systému kolovrátku, takže obsah uniká. To se netýká postavy Chůvy, která velmi přesně a po smyslu umí tento vázaný a stylizovaný text divákovi nabídnout v plném rozsahu.

Vladimír Zajíc