Texty: Miletín, Muzeum, Projekt instalace 3. sálu Rozmach ochotnického divadla na přelomu 19. a 20. století, Valenta, 2008

Projekt expozice ve 3. sále pro rok 2008
Navazuje na již realizované celky :

Chodba: Kouzelný svět divadla (2006)

1.sál: Obyčejové tradice a lidová religiozita – základní prameny lidového divadelnictví (2007)

2. sál: Divadlo národního obrození (2007)

3. sál:
Rozmach ochotnického divadla na přelomu 19. a 20. století
Základní sdělení jednotlivých částí expozice.
Uvedené tématické celky budou dokládány přiměřenou řadou exponátů

Druhá polovina 19. století byla svědkem nebývalého rozmachu ochotnické divadelní činnosti. Spolkový zákon (1867) otevřel cestu zakládání spolků a vidina stavby Národního divadla byla mocným podnětem neúnavné činnosti stovek nově se tvořících a organizujících se divadelních spolků i divadelních odborů nejrůznějších organizací.

Divadelní kolektivy dostávaly postupně pevnou organizační podobu, vyjádřenou obsáhlými formulacemi cílů a metod práce, ale i práv a povinností členů ve stanovách spolků.

Mnoho se však nezměnilo na složitém systému povolování divadelních inscenací.


Ochotnické divadlo se stávalo celonárodním hnutím, školou sdružování, významnou součástí občanského života.


V druhé polovině 19. století žila města a většina obcí bohatým divadelním životem.


Pestrý a různorodý byl repertoár ochotnických jevišť.

Vynikající umělci často hostovali v ochotnických představeních.
Spolky začaly zakládat své kroniky a zachytily tak svědectví o bohatém kulturním a společenském životě země.

Ochotníci brzy pocítili potřebu vzdělávat se.

Studenti bývali často iniciátory nových přístupů k divadelní tvorbě.

Idea stavby Národního divadla, sbírky na jeho postavení, položení základního kamene – se staly impulsy pro kulturní a společenský život na venkově.

Požár Národního divadla vzbudil druhou vlnu obětavých vkladů ochotníků – představení hráli ve prospěch jeho znovuvybudování.

Významné organizátorské osobnosti ochotnictva.

Bohatou činnost zachytily pamětní publikace, almanachy, dějiny spolků, vydávané obvykle v souvislosti s oslavami spolkových jubilejí.

Ochotnické divadlo se stalo základní kulturní aktivitou i v těch nejmenších obcích.

Od šedesátých let 19. století se začalo ochotnické divadlo diferencovat. Základním proudem se stalo divadlo měšťanské, o slovo se hlásilo divadlo dělnické, začalo se hrát málem v každé vesnici. Tato diferenciace se projevovala čím dále tím více: ve složení souborů, v přístupu k výběru her, k jevištnímu provedení a také ve složení obecenstva. (JC)

Život souborů provázelo pořádání veřejných zábav i interních oslav a setkání, divadelní spolky se staly organizátory společenského života obcí.

Češi emigrující do zahraničí zakládali své divadelní soubory.

Velkými vlasteneckými inscenacemi v přírodě ochotnické soubory oslavovaly zrod republiky.

Živé obrazy. (MS)

V souvislosti s rozvojem průmyslu se o slovo hlásily dělnické divadelní soubory.

Svědectví o dětských divadelních aktivitách.

Činnost centrálních ochotnických organizací.

Ústřední matice divadelních ochotníků československých (ÚMDOČ) vybudovala své okrsky, síť aktivních organizátorů ochotnického divadelního života.

Učitelé se stali hlavními organizátory ochotnického divadla zvláště na vesnicích.

Prostředkem zvyšování úrovně představení se stalo soutěžení.

Kult Aloise Jiráska poznamenal ochotnické divadlo 20.století.

Výběr inscenací jako svědectví o nadšení, troufalosti a dobré vůli.

Založení přehlídky Jiráskův Hronov bylo impulsem k vytvoření řady oborových, regionálních ale i lokálních divadelních akcí, které se postupně stávaly příležitostí nejen k prezentaci souborů, ale i k výměně zkušeností a k vzdělávání.

Vstup na internetové stránky Databáze českého amatérského divadla www.amaterskedivadlo.cz umožní v závěru návštěvníkovi konfrontovat obecný výklad se situací vlastního nebo libovolně vybraného místa, souboru, či významného ochotnického pracovníka.