Texty: Publikace, Malované opony divadel českých zemí, 2010 / BLECHA Jaroslav, Rodinné loutkové divadlo, úvod, s. 370-373

JAROSLAV BLECHA: RODINNÉ LOUTKOVÉ DIVADLO

Podstatnou kapitolu českého amatérského divadla tvoří v první polovině 20. století také tzv. rodinné loutkové divadlo.
V kontextu teatrologie jde sice o jev sporný a někdy dokonce odmítaný, nicméně svědčící o mimořádné oblibě průmyslově
vyráběných stolních loutkových divadel, jež byla v našich domácnostech hojně rozšířena a užívána.
Zaujetí pro miniaturní papírová divadla – nejdříve měla podobu vystřihovánek – se objevilo v mnoha evropských zemích
a jeho kořeny sahají až k biedermeieru. První taková divadla měla spíš jen dekorativní a upomínkovou funkci. Archy reprodukované
dřevoryty, barvotiskem nebo litograficky obsahovaly repliky portálu, sufit a opony některého skutečného divadla
a výpravy jeho momentálně provozovaného úspěšného kusu včetně postav. Teprve později se počítalo s divadelním využitím.
Průmyslově vyráběná papírová divadla k nám byla nejdříve dovážena z Německa, Rakouska a Francie. Lišila se kvalitou:
vedle naivních, nevkusných a technicky špatných produktů se objevovaly i výrobky výtvarně a reprodukčně dokonalé. Tištěné
archy se podlepovaly, vyřezávaly a sestavovaly se z nich scény. S růstem popularity amatérských spolkových a školských
loutkových divadel na přelomu 19. a 20. století rostl i zájem o stolní loutková divadla. Na to pak reagovali čeští podnikatelé.
První české tištěné dekorace malého formátu (pozadí 30 x 21 cm), nazvané Národ sobě, od Karla Štapfera vydalo
Nakladatelství J. R. Vilímek v Knihovně Malého čtenáře v roce 1894. Jednalo se o čtyři archy s proscéniem, dekorací návsi
a plošnými figurami ke hře Pan Franc ze zámku. Byly provedeny černým nátiskem s výzvou „k vystříhání a omalování“. Téměř
celý náklad i s návaznou sérií K. Thumy ale shořel při požáru Vilímkova skladu a nového vydání se nedočkal.
Průmyslovou výrobu ryze českého stolního loutkového divadla propagoval a podporoval Český svaz přátel loutkového
divadla, jenž vznikl z iniciativy Jindřicha Veselého v roce 1911. A již následujícího roku se podařilo zahájit sériovou výrobu
tzv. Alšových loutek. Jejich předlohami, respektive inspirací byly loutkářské ilustrace Mikoláše Alše. Modelace provedl
Karel Kobrle, výroby se ujal pražský Loutkářský závod Antonín Münzberg. Loutky vynikaly až karikující zkratkou a pečlivým
kostýmováním. Pro tyto loutky navrhl stolní divadlo (proscénium a dekorace) Rudolf Livora a metodou na plátno nalepovaných
barevných papírů je realizoval Zdeněk Weidner. Sériová výroba se však z důvodu složité technologie neuskutečnila.

Přelom nastal v roce 1913 realizací velkorysého a jedinečného projektu nazvaného Dekorace českých umělců. První
sérii dekorací vydal Antonín Vítek v roce 1913. Jednalo se o šesti až devítibarevné litografie, které provedl akademický malíř
Jaroslav Procházka podle návrhů českých profesionálních výtvarníků zvučných jmen. Nové proscénium, draperie, sufitu,
oponu a jednu z proměn vytvořil František Kysela, autory ostatních dekorací byli Adolf Kašpar, Jaroslav Panuška, Josef Wenig,
Jaroslav Procházka, Ota Bubeníček a Stanislav Lolek. Díky vysoké výtvarné úrovni a kvalitní reprodukci byla tato série dekorací
oceněna na světové grafické výstavě v Lipsku. Skvělé osobité proscénium Františka Kysely s kubistickými stylovými prvky
patří z výtvarného pohledu k nejlepším dílům, která v tomto oboru u nás vznikla.
Tři následující hodnotné série tištěných dekorací včetně nového proscénia Rudolfa Livory nabízela firma Antonín
Münzberg, další pak firma Modrý & Žanda. Mezi autory přibyli Ferdinand Prokop, Maryna Alšová-Svobodová, Josef Váchal,
Ferdinand Engelmüller, Jaroslav Květ, Ladislav Novák, Max Boháč, Bohumil Vágner, Josef Skupa, Karel Štapfer, Vít Skála, Ladislav
Sutnar, Alois Kalvoda. Celkem bylo ve formátu Dekorací českých umělců vydáno devět označených a jedna neoznačená
série. Obsahovaly celkem 146 originálních archů, na jejichž předlohách se podílelo dvaadvacet uznávaných profesionálních
výtvarníků. Za nejvýznamnější jsou považovány zejména první čtyři série vydávané A. Münzbergem. Zvláštní ráz měla mezi
nimi série třetí, z roku 1918, která svými scenériemi historicky významných míst „oslavila“ vznik Československa.
Po Münzbergových neshodách a soudních sporech s Jindřichem Veselým v roce 1920 převzala produkci Dekorací
českých umělců firma Modrý & Žanda. Od páté série (1923) začala číslovat archy novou řadou od č. 1. Počínaje šestou sérií,
s výjimkou osmé, pro niž navrhl tři archy Alois Kalvoda, se stal tvůrcem všech předloh Vít Skála. Rozměr pozadí těchto dekorací
byl 72 x 45 cm, šířka kulis 25 cm. Kromě svérázného českého charakteru a vysoké výtvarné úrovně přinesly tyto série
zjednodušení a provzdušnění scény. Zastaralý systém mnoha párů kulis a více řad sufit, které znemožňovaly pohyb loutek
v celé hloubce jeviště, byl redukován na jednu přední portálovou sufitu a jeden nebo dva páry kulis. Patrné je oproštění od
falešné perspektivy a nadbytečných detailů, zejména malovaných doplňků interiérů.
Po první světové válce představily loutkářské firmy nové kolekce tištěných dekorací a proscénií více formátů pro
loutky různé velikosti. Obvykle měl každý soubor jednoho autora, a tedy jednotný výtvarný ráz. Předlohy opět vytvářeli uznávaní
výtvarníci. S firmou Antonín Münzberg například trvale spolupracovali šéf výpravy Národního divadla akademický malíř Karel
Štapfer, Ing. arch. Svatopluk Bartoš a akademický malíř Eduard Christián. K autorům, kteří se trvale podíleli na rozmachu
rodinného loutkového divadla, náleží také akademický malíř Vít Skála, jenž patřil k vedoucím osobnostem divadla Umělecká
výchova. Jeho kompletní tzv. Storchovo české loutkové divadlo, vydané roku 1926 Nakladatelstvím A. Storch syn, bývalo
velmi oblíbené. Mimořádným počinem se v témže roce stalo vydání tzv. Skálových velkých dekorací obřího formátu pro
horizont 200 x 125 cm Masarykovým lidovýchovným ústavem.
Také malíř a známý ilustrátor pohádek Artuš Scheiner navrhl výtvarně neobyčejné, secesně laděné proscénium
a dekorace. V roce 1932 je vydalo Nakladatelství J. R. Vilímek. Výjimečné jsou i technikou, poprvé byly reprodukovány fotolitograficky,
tedy ofsetem.
K nejzajímavějším průmyslovým produktům rodinného loutkového divadla s puncem avantgardy patří vysoce
stylizované dekorace a proscénium architekta Miroslava Koláře, které vydal v roce 1920 Moravský papírový průmysl v Brně
-Husovicích. Rozbíjely tradiční kulisový systém soustavou jednotlivých dekoračních prvků. Podobným počinem bylo vydání
půvabného divadla grafika Jaroslava Švába v roce 1946 v Nakladatelství J. R. Vilímek.
O inscenačních postupech rodinných divadel a o tom, jak je publikum přijímalo, se bohužel dochovalo velmi málo
dokladů. Z dostupných informací vyplývá, že stolní divadlo nebylo v rodině pořizováno jako hračka pro děti, ale že se jeho
prostřednictvím obraceli na dětského diváka dospělí. Lze předpokládat, že měli i jisté umělecké ambice. Navzdory nabídce
hotových výrobků se obvykle kupovaly spíše polotovary. Ctižádostiví kutilové je pak doma dotvářeli, objevovali nové
technologie, experimentovali se světlem, zvukem, upravovali si texty…
Éru českého amatérského loutkového divadla, jak rodinného, tak spolkového, charakterizuje bezpochyby velká disproporce
mezi jeho vyspělou profesionální výtvarnou složkou a ochotnickým způsobem inscenování. Horlivá divadelní činnost
s sebou nesla velké kvalitativní rozdíly. Její pozitivní stránkou byla orientace na dětské publikum, jež inspirovala vznik
nového moderního repertoáru. Mimořádná angažovanost intelektuálů a umělců, zejména výtvarníků, přispěla bezpochyby
k prestiži loutkového divadla a posléze k jeho celospolečenskému ocenění coby suverénního umění.JAROSLAV BLECHA: RODINNÉ LOUTKOVÉ DIVADLO Podstatnou kapitolu českého amatérského divadla tvoří v první polovině 20. století také tzv. rodinné loutkové divadlo. V kontextu teatrologie jde sice o jev sporný a někdy dokonce odmítaný, nicméně svědčící o mimořádné oblibě průmyslově vyráběných stolních loutkových divadel, jež byla v našich domácnostech hojně rozšířena a užívána. Zaujetí pro miniaturní papírová divadla – nejdříve měla podobu vystřihovánek – se objevilo v mnoha evropských zemích a jeho kořeny sahají až k biedermeieru. První taková divadla měla spíš jen dekorativní a upomínkovou funkci. Archy reprodukované dřevoryty, barvotiskem nebo litograficky obsahovaly repliky portálu, sufit a opony některého skutečného divadla a výpravy jeho momentálně provozovaného úspěšného kusu včetně postav. Teprve později se počítalo s divadelním využitím. Průmyslově vyráběná papírová divadla k nám byla nejdříve dovážena z Německa, Rakouska a Francie. Lišila se kvalitou: vedle naivních, nevkusných a technicky špatných produktů se objevovaly i výrobky výtvarně a reprodukčně dokonalé. Tištěné archy se podlepovaly, vyřezávaly a sestavovaly se z nich scény. S růstem popularity amatérských spolkových a školských loutkových divadel na přelomu 19. a 20. století rostl i zájem o stolní loutková divadla. Na to pak reagovali čeští podnikatelé. První české tištěné dekorace malého formátu (pozadí 30 x 21 cm), nazvané Národ sobě, od Karla Štapfera vydalo Nakladatelství J. R. Vilímek v Knihovně Malého čtenáře v roce 1894. Jednalo se o čtyři archy s proscéniem, dekorací návsi a plošnými figurami ke hře Pan Franc ze zámku. Byly provedeny černým nátiskem s výzvou „k vystříhání a omalování“. Téměř celý náklad i s návaznou sérií K. Thumy ale shořel při požáru Vilímkova skladu a nového vydání se nedočkal. Průmyslovou výrobu ryze českého stolního loutkového divadla propagoval a podporoval Český svaz přátel loutkového divadla, jenž vznikl z iniciativy Jindřicha Veselého v roce 1911. A již následujícího roku se podařilo zahájit sériovou výrobu tzv. Alšových loutek. Jejich předlohami, respektive inspirací byly loutkářské ilustrace Mikoláše Alše. Modelace provedl Karel Kobrle, výroby se ujal pražský Loutkářský závod Antonín Münzberg. Loutky vynikaly až karikující zkratkou a pečlivým kostýmováním. Pro tyto loutky navrhl stolní divadlo (proscénium a dekorace) Rudolf Livora a metodou na plátno nalepovaných barevných papírů je realizoval Zdeněk Weidner. Sériová výroba se však z důvodu složité technologie neuskutečnila. Přelom nastal v roce 1913 realizací velkorysého a jedinečného projektu nazvaného Dekorace českých umělců. První sérii dekorací vydal Antonín Vítek v roce 1913. Jednalo se o šesti až devítibarevné litografie, které provedl akademický malíř Jaroslav Procházka podle návrhů českých profesionálních výtvarníků zvučných jmen. Nové proscénium, draperie, sufitu, oponu a jednu z proměn vytvořil František Kysela, autory ostatních dekorací byli Adolf Kašpar, Jaroslav Panuška, Josef Wenig, Jaroslav Procházka, Ota Bubeníček a Stanislav Lolek. Díky vysoké výtvarné úrovni a kvalitní reprodukci byla tato série dekorací oceněna na světové grafické výstavě v Lipsku. Skvělé osobité proscénium Františka Kysely s kubistickými stylovými prvky patří z výtvarného pohledu k nejlepším dílům, která v tomto oboru u nás vznikla. Tři následující hodnotné série tištěných dekorací včetně nového proscénia Rudolfa Livory nabízela firma Antonín Münzberg, další pak firma Modrý & Žanda. Mezi autory přibyli Ferdinand Prokop, Maryna Alšová-Svobodová, Josef Váchal, Ferdinand Engelmüller, Jaroslav Květ, Ladislav Novák, Max Boháč, Bohumil Vágner, Josef Skupa, Karel Štapfer, Vít Skála, Ladislav Sutnar, Alois Kalvoda. Celkem bylo ve formátu Dekorací českých umělců vydáno devět označených a jedna neoznačená série. Obsahovaly celkem 146 originálních archů, na jejichž předlohách se podílelo dvaadvacet uznávaných profesionálních výtvarníků. Za nejvýznamnější jsou považovány zejména první čtyři série vydávané A. Münzbergem. Zvláštní ráz měla mezi nimi série třetí, z roku 1918, která svými scenériemi historicky významných míst „oslavila“ vznik Československa. Po Münzbergových neshodách a soudních sporech s Jindřichem Veselým v roce 1920 převzala produkci Dekorací českých umělců firma Modrý & Žanda. Od páté série (1923) začala číslovat archy novou řadou od č. 1. Počínaje šestou sérií, s výjimkou osmé, pro niž navrhl tři archy Alois Kalvoda, se stal tvůrcem všech předloh Vít Skála. Rozměr pozadí těchto dekorací byl 72 x 45 cm, šířka kulis 25 cm. Kromě svérázného českého charakteru a vysoké výtvarné úrovně přinesly tyto série zjednodušení a provzdušnění scény. Zastaralý systém mnoha párů kulis a více řad sufit, které znemožňovaly pohyb loutek v celé hloubce jeviště, byl redukován na jednu přední portálovou sufitu a jeden nebo dva páry kulis. Patrné je oproštění od falešné perspektivy a nadbytečných detailů, zejména malovaných doplňků interiérů. Po první světové válce představily loutkářské firmy nové kolekce tištěných dekorací a proscénií více formátů pro loutky různé velikosti. Obvykle měl každý soubor jednoho autora, a tedy jednotný výtvarný ráz. Předlohy opět vytvářeli uznávaní výtvarníci. S firmou Antonín Münzberg například trvale spolupracovali šéf výpravy Národního divadla akademický malíř Karel Štapfer, Ing. arch. Svatopluk Bartoš a akademický malíř Eduard Christián. K autorům, kteří se trvale podíleli na rozmachu rodinného loutkového divadla, náleží také akademický malíř Vít Skála, jenž patřil k vedoucím osobnostem divadla Umělecká výchova. Jeho kompletní tzv. Storchovo české loutkové divadlo, vydané roku 1926 Nakladatelstvím A. Storch syn, bývalo velmi oblíbené. Mimořádným počinem se v témže roce stalo vydání tzv. Skálových velkých dekorací obřího formátu pro horizont 200 x 125 cm Masarykovým lidovýchovným ústavem. Také malíř a známý ilustrátor pohádek Artuš Scheiner navrhl výtvarně neobyčejné, secesně laděné proscénium a dekorace. V roce 1932 je vydalo Nakladatelství J. R. Vilímek. Výjimečné jsou i technikou, poprvé byly reprodukovány fotolitograficky, tedy ofsetem. K nejzajímavějším průmyslovým produktům rodinného loutkového divadla s puncem avantgardy patří vysoce stylizované dekorace a proscénium architekta Miroslava Koláře, které vydal v roce 1920 Moravský papírový průmysl v Brně -Husovicích. Rozbíjely tradiční kulisový systém soustavou jednotlivých dekoračních prvků. Podobným počinem bylo vydání půvabného divadla grafika Jaroslava Švába v roce 1946 v Nakladatelství J. R. Vilímek. O inscenačních postupech rodinných divadel a o tom, jak je publikum přijímalo, se bohužel dochovalo velmi málo dokladů. Z dostupných informací vyplývá, že stolní divadlo nebylo v rodině pořizováno jako hračka pro děti, ale že se jeho prostřednictvím obraceli na dětského diváka dospělí. Lze předpokládat, že měli i jisté umělecké ambice. Navzdory nabídce hotových výrobků se obvykle kupovaly spíše polotovary. Ctižádostiví kutilové je pak doma dotvářeli, objevovali nové technologie, experimentovali se světlem, zvukem, upravovali si texty… Éru českého amatérského loutkového divadla, jak rodinného, tak spolkového, charakterizuje bezpochyby velká disproporce mezi jeho vyspělou profesionální výtvarnou složkou a ochotnickým způsobem inscenování. Horlivá divadelní činnost s sebou nesla velké kvalitativní rozdíly. Její pozitivní stránkou byla orientace na dětské publikum, jež inspirovala vznik nového moderního repertoáru. Mimořádná angažovanost intelektuálů a umělců, zejména výtvarníků, přispěla bezpochyby k prestiži loutkového divadla a posléze k jeho celospolečenskému ocenění coby suverénního umění.