Texty: CÍSAŘ, Jan: Meze Hronova 2010 - Elegie tyrolská. Amatérská scéna 2010, č. 5, s. 26 - 30.

Vážím si Rádobydivadla Klapý, že se chopilo Tejklova textu a ve spolupráci s Jaroslavem Kodešem, jenž jej režíroval a svou úpravou dovedl k obecněji sdělné inscenovatelné podobě, podstoupil riziko dojít ke scénickému tvaru, v němž by se děsivá tragická a výsostně individuální zkušenost stala výpovědí obecnějšího rázu. Toto snažení bylo hronovskými diváky přijato velice nejednotně, od silného dojetí přes rozpaky až po silné pochybnosti. Nejspíše asi proto, že se tomuto scénickému tvaru přihodilo totéž co berlínskému Dokumentartehaetru v jeho představení s názvem …a jméno té hvězdy je Černobyl. V obou případech totiž do věcných faktů velké obecné závažnosti byl vložen osobní příběh, jenž se svou emocionalitou od věcnosti dokumentu liší. Tak, že sám Tejkl cítil velké nebezpečí tohoto rozdílu a v jistém okamžiku svého příběhu nechal jednou postavou pojmenovat jistou klíčovou scénu jako kýč. Můžeme to jistě chápat jako autorovo alibi nebo jako jeho čestné přiznání nedostatečnosti, které však nemůže způsobit, že kýč přestane být kýčem. To učinili oba recenzenti tohoto hronovského představení (Zpravodaj č. 8, s. 4 5). Pro mne se však takto vynořuje především otázka, která směřuje k tomu, jak v tom sílícím tlaku post-postmodernismu může fungovat v amatérském divadle činohra, která staví na tradičních principech, protože se snaží postihnout dokumentární realistickou poetikou přímočaře zkušenost přítomnosti. Neboť inscenace Tyrolské elegie je činohrou a její dvě roviny (posuzování případu viny otce na smrti syna při vysokohorském výstupu na alpské vrcholy a otcovo vyrovnávání se s touto událostí) jen v duchu montáže moderny zkouší předvést tuto událost ze dvou stran. Přitom je třeba znovu uznat, že jak režijně důsledně budovaný a vedený tvar, tak některé herecké výkony dokážou mnohé diváky zaujmout emociálně vypjatou polohou příběhu.