Texty: Šrámková, Vítězslava: A dílo to budiž požehnané (o vzniku 1. Jiráskova Hronova) In: Almanach 80. JH, 2010, s. 4-7

A dílo to budiž požehnané!
● S těmito slovy poklepal 26. srpna 1928 na základní kámen hronovského divadla místní rodák a za studentských let i nadšený ochotník, jeden z nejčtenějších a v širokých vrstvách nejoblíbenějších českých spisovatelů a dramatiků té doby Alois Jirásek. V Hronově a vůbec po vlastech českých se mu tehdy neřeklo jinak než Mistr Alois Jirásek. Plány stavby vypracoval – zdarma, ani další práci ateliéru své firmy v pražském Karlíně si neúčtoval – další místní rodák, architekt Jindřich Freiwald (1890–1945), který si prý při poklepu zarýmoval: „Stavme divadlo hezké, naše, české.“ Při vší lásce k divadlu – byla to odvaha budovat výstavné moderní divadlo v tak malém městečku, jako byl Hronov, byť je doloženo, že v něm místní ochotníci hrávali už od roku 1822.
Alois Jirásek při slavnosti položení základního kamene již věděl, že divadlo ponese jeho jméno, hronovští mu tímto činem chtěli vzdát poctu a potěšit churavého starého pána. Jeho otevření se však nedožil. Zemřel 12. března 1930 a místní se s ním loučili před jeho urnou, která byla 18. března vystavena ve vestibulu nedostavěného divadla. Odtud spisovatele na jeho poslední cestě ke hřbitovu vyprovázel veliký průvod občanů Hronova i okolních městeček a vsí a dalších Jiráskových přátel a ctitelů, mezi nimiž bylo mnoho ochotníků – zástupců divadelních spolků.

● K Jiráskově čtenářské i divadelní oblibě se z dnešního pohledu vyjádřil divadelní historik František Černý (1926–2010) ve svém závěrečném slově na literárně-historické konferenci k 150. výročí narození Aloise Jiráska, která se v Hronově konala počátkem září 2001: „Literární práce velkého spisovatele měly už za jeho života příznivce i odpůrce, jak jinak ani není možné, protože lidé mají různé názory na umění a různé filozofické postoje. (…) My, kdo se dílem tohoto umělce zabýváme, však dobře víme, že byl mimořádnou osobností české literatury, která přežívá do současnosti. Podíváme-li se na českou prózu předminulého století, zjistíme, že z ní jako živá čtenářská hodnota zůstala snad jen Babička Boženy Němcové, něco z povídek Jana Nerudy, několik próz Aloise Jiráska a také něco z Raise a Herrmana. (…) Zdá se mi, že jednou z hlavních příčin obliby tohoto spisovatele u čtenářů různých časů není jen to, že to byl vypravěč velkého dechu, který pronikavě viděl do našeho etnika, ale i to, že jeho tvorba čtenáře v různých situacích zvedá. Jirásek s velkým zaujetím zobrazoval chvíle, kdy se Čechové rozbíhali do akcí, jejichž cílem bylo něco dobrého v naší zemi v nesnadných podmínkách udělat. (…) Chtěl těmito díly posílit vzmach českého národa ve druhé polovině 19. století, což se mu také, jako už žádnému českému umělci, podařilo. Podmanivý duch těchto nástupů ale z díla nevyvanul, nevyprchal, nezmizel, i když zápasy, z nichž rostl a jimž bezprostředně sloužil, jsou už dávno za námi. Étos této historické epochy je v něm uložen. A čtenáři jeho úrodnou sílu, skrytou energii bezděky nebo uvědoměle cítí.“
Vztah českých divadelních ochotníků k Jiráskovi koncem dvacátých let minulého století byl bezesporu mimořádný. Jejich zjitřené vlastenectví v prvních letech samostatné české republiky (o pár let později opět vyostřené hrozící německou nacistickou expanzí) nacházelo v jeho dílech oporu stejně, jako potřeba morálních vzorů a hrdinů v nelehkém procesu formování vznikající nové demokratické společnosti. Navíc byly příběhy Jiráskových dramat v mnohém odpozorovány ze skutečnosti nebo měly přídech pověstí a pohádek a lidé jim dobře rozuměli. Nebylo proto jen zásluhou ÚMDOČ (Ústřední matice divadelních ochotníků československých), která cílevědomě pečovala o uvádění původního hodnotného českého repertoáru na ochotnických jevištích, že Jiráskova dramata patřila k titulům nejhranějším. Výsadní místo mezi nimi měla Lucerna, která bývala často inscenována při významných jubileích a společenských událostech v obcích. Úctu ke spisovateli dokládá i skutečnost, že koncem dvacátých let už v Čechách, na Moravě a ve Slezsku působilo na 150 ochotnických divadel, která požádala spisovatele o souhlas a nesla jeho jméno (jejich počet vzrostl ještě asi o sto dalších koncem třicátých let, pak za okupace, kdy se spolky musely nově registrovat, a i po osvobození roku 1945).

● Jiráskovo divadlo v Hronově bylo za velké slávy otevřeno 28. září 1930 slavnostním představením Jiráskovy Lucerny v podání místního Spolku divadelních ochotníků (režii měl učitel Vlad. Fiala, scénu připravil MUDr. Rudolf Kudrnáč). Slavnostními hosty byli mj. první předseda Národního shromáždění, sociálnědemokratický poslanec František Tomášek, senátor a spisovatel Viktor Dyk a guvernér Pospíšil. A byl to právě poslanec Tomášek, který po svém projevu, v němž divadlu přál, aby „bylo vedeno v Jiráskově duchu, bylo lidové, sociálně spravedlivé a všem vrstvám přístupné, aby vzdělávalo a poučovalo“, prohlásil, že by v Jiráskově divadle měly být založeny každoroční Jiráskovy oslavy a Hronov by se tak pro československé ochotnictvo měl stát obdobou bavorského Bayreuthu, v němž jsou uváděny Wagnerovy opery.
Výkonný výbor ÚMDOČ v čele se starostou Františkem Hermanem (1871–1949, dramatik, úředník pražského magistrátu) v podzimních měsících ihned projednal a odsouhlasil, aby se první Jiráskův Hronov uskutečnil již v srpnu 1931 jako oslavy Jiráskových nedožitých 80. narozenin. A protože ÚMDOČ v témže roce oslavovala 45 let své existence, plánoval se v rámci oslav i celostátní ochotnický sjezd.

● ÚMDOČ v té době už byla silnou a uznávanou celostátní ochotnickou organizací, přestože z ní kolem roku 1911 a znovu počátkem dvacátých let začaly odcházet levicové dělnické spolky.
Počátky organizace ochotnického hnutí však nebyly snadné. Šedesát let před položením základního kamene k Jiráskovu divadlu v Hronově se v roce 1868 při příležitosti kladení základního kamene k Národnímu divadlu sešla v Praze v Karlíně valná schůze zástupců ochotnických spolků z Čech a Moravy, aby založila první společnou organizaci – Divadelní jednotu, která měla vnést řád do živelně narůstajícího hnutí ochotníků. Jejím předsedou se stal básník Vítězslav Hálek (1835–1874). V té době si už nejčilejší z pražských spolků (např. Divadlo u sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí či žižkovský Pokrok), stejně jako spolků venkovských (Turnov, 1865) uvědomovaly potřebu vzdělávání svých členů a začaly si pořádat vlastní praktické kurzy a dramatické školy, které vedli jejich zasloužilí členové. Za dvanáct let existence však Divadelní jednota nenašla dostatek sil k vytvoření vnitřní struktury organizace a potřebné vzdělávací nabídky, aby zvláště venkovské spolky přesvědčila o výhodách spolupráce. Obdobně se moc nevedlo ani další organizaci – Matici divadelní, ustavené na druhém sjezdu českých divadelních ochotníků v Praze v roce 1880 a vedené novinářem Josefem Barákem (1833–1883). Barák byl členem a koncem padesátých let i předsedou pražského Akademického čtenářského spolku, který hrával v Novoměstském pražském divadle a patřil k nejagilnějším, ale i nejlepším ochotnickým divadlům té doby. Josef Barák se horlivě angažoval v divadelním životě, ale ani Matici se nedařilo sjednotit v této době prudce rostoucí ochotnické hnutí.
V roce 1886 se Matice přezvala na Ústřední matici divadelních ochotníků českoslovanských a obměnil se její funkcionářský kádr. Pořádala sjezdy ochotnictva s vystoupeními zkušených jednot v pražských divadlech. K věhlasu jí pomohla realizace divadelní výstavy na Národopisné výstavě českoslovanské v roce 1895. Z asi šesti set divadelních jednot v českých zemích v ní tehdy bylo organizováno 275 ochotnických spolků s 8760 členy. Roku 1899 se sice v Divadelních listech, které organizace vydávala, opakovaně objevují stesky, že ÚMDOČ nemá přehled o repertoáru ochotnických scén, protože uvažovaný systém tzv. důvěrníků, kteří by dodávali zprávy o repertoáru, selhal. Přesto je vliv organizace na častější výběr kvalitnějších českých her nepopiratelný. Po roce 1900 se po původních větších župách začíná vytvářet struktura menších a většinou lépe fungujících okrsků, v nichž vyrůstají noví schopní organizátoři a funkcionáři, jsou pořádány „závody ochotníků“, základy budoucích soutěžních přehlídek a festivalů. Z nejlepších herců jednotlivých spolků se ustavují okrskové soubory vedené předními režiséry, díky nimž se mezi spolky přirozeně přenášejí divadelní zkušenosti. Vzdělávání (vyhlášené byly režisérské kurzy) se zintenzivňuje, což přispívá i k prosazování náročnějšího světového repertoáru, ale také ke zkvalitnění interpretační složky představení. Jsou vydávány časopisy a praktické příručky pro ochotníky. V roce 1921 se Všeochotnického sjezdu účastnilo přes dvě stě jednot - cca 600 členů, což bylo hodnoceno jako nepříliš hojná účast.
ÚMDOČ zaznamenávala i úspěchy zahraniční - roku 1926 dala podnět k založení Mezinárodního výboru pro lidové divadelnictví, v němž měly zastoupení Francie, Anglie, Belgie, Švýcarsko, Španělsko, Polsko, Jugoslávie, Bulharsko a ČSR.
Ve dvacátých letech minulého století patřil k nejaktivnějším okrskům této organizace v rámci republiky právě Jiráskův okrsek se sídlem v Náchodě, v němž postupně stále větší roli sehrával přednosta železniční stanice v Josefově u Jaroměře, neúnavný Max Lederer, který se roku 1927 stal jeho předsedou i okrskovým režisérem. Po boku mu stál jednatel okrsku, další výborný organizátor, herec a režisér z Nového Města nad Metují Jaro Moravec. Brzy získali značný věhlas svými okrskovými představeními, pro něž si mohli vybírat představitele z 95 sdružených jednot, dramatických odborů a kroužků.
To jsou základy, na nichž mohl vyrůst a vyrostl první Jiráskův Hronov.

● O přípravách prvního Jiráskova Hronova ÚMDOČ pravidelně informovala v časopise Československé divadlo, v němž především vyzvala členské spolky, aby se přihlásili k Jiráskovu odkazu tím, že v roce oslav jeho nedožitých 80. narozenin uvedou některou z jeho her a částí z výnosu představení přispějí na Jiráskovo divadlo v Hronově, které se má stát „vrcholným působištěm celostátní ochotnické činnosti“, ale jehož stavba ještě zdaleka nebyla zaplacena. Z oslav měla na její úhradu přijít polovina výnosů.
Ještě počátkem roku 1931 se uvažovalo o tom, zda by se oslavy neměly podle Jiráskovy kroniky U nás nazývat Jiráskovo Padolí, ale během pár týdnů bylo jasno - ÚMDOČ se ve vyhlášení (uveřejněném v 5. čísle čtrnáctideníku Československé divadlo), podepsaném jejím starostou Františkem Hermanem a generálním tajemníkem Rudolfem Weinertem, zavázala, že ve dnech 17. až 23. srpna 1931 uspořádá první Jiráskův Hronov a že tuto celonárodní přehlídku české kultury bude pořádat každoročně.
Bylo také oznámeno, že výbor I. Jiráskova Hronova tvoří představitelé výkonného výboru ÚMDOČ, Jiráskova okrsku v Náchodě, Družstva Jiráskova divadla v Hronově a hronovského Spolku divadelních ochotníků. V jeho čele stáli František Herman, Max Lederer a Rudolf Kudrnáč.
Program, schválený výkonným výborem 25. ledna 1931, byl patrně do značné míry dílem Ledererovým: měl představit inscenace Jiráskových her nastudované předními divadelními jednotami, přičemž ideovým i kvalitativním divadelním vrcholem přehlídky se mělo stát slavnostní představení Jiráskova Gera v podání „československého ochotnictva“ – souboru vybraných ochotníků z celé republiky. Za zmínku stojí, že ve stejném čísle, v němž byl I. JH vyhlášen, výbor oznamoval, že výlohy si musí všechny spolky hradit samy a vyzýval je, aby ze svých řad navrhly představitele rolí do společného představení Gera. Všichni navržení měli být počátkem srpna vyzkoušeni v Praze.

● Záštitu nad prvním Jiráskovým Hronovem převzal prezident republiky T. G. Masaryk. V pondělí 17. srpna byly oslavy zahájeny Spolkem divadelních ochotníků Pardubice, který v režii Karla Krpaty sehrál drama Otec, ve středu Vzdělávací sbor Vyšehrad z Prahy uvedl Vojnarku, režii měl Josef Barek, SDO Jirásek z Nového Bydžova v pátek uvedl Portovu a Vrbského dramatizaci Filozofské historie, režírovanou Aloisem Janatou. Součástí programu byly i koncerty, slavnostní akademie s přednáškou prof. Zdeňka Nejedlého a výlety do míst v okolí Hronova, která byla dějištěm Jiráskových děl. V neděli se konala pouť k Jiráskovu hrobu, po níž následoval Hold památce Jiráskově se slavnostními proslovy, z nichž nejvýznamnějším byl projev režiséra Národního divadla Jaroslava Kvapila. Poté se uskutečnil sjezd ochotnictva, zahájený přednáškou místopředsedy ÚMDOČ ing. Emila Mareše z Plzně, který hovořil na téma O národně-kulturním poslání ochotnictva. Zastoupeno na něm bylo 30 okrsků a 41 spolků ÚMDOČ, která v té době sdružovala 1700 spolků a 52 okrsků. Vyvrcholením Jiráskova Hronova bylo představení Gera, režírované Maxem Ledererem na scéně rokycanského ochotníka Leo Richtera. Vystoupily
v něm herecké osobnosti z osmnácti předních divadelních spolků.
První Jiráskův Hronov navštívilo 3000 milovníků divadla. Tradice byla zahájena.

Vítězslava Šrámková





Literatura:
- Otevření Jiráskova divadla v Hronově, 28. IX. 1930. Vydalo Družstvo pro postavení Jiráskova divadla v Hronově, 1930
- Památník I. Jiráskův Hronov, 17.-23. srpen 1931. Náchod, Jiráskův okrsek ÚMDOČ 1931.
- Cesty českého amatérského divadla. Vývojové tendence. Praha, IPOS-ARTAMA 1998
- Dějiny v českém krásném písemnictví. Sborník příspěvků z literárněhistorické konference ke 150. výročí Aloise Jiráska, Hronov 4.-.září 2001. Náchod, Okresní muzeum 2002

- Československé divadlo. Nezávislý všedivadelní čtrnáctideník, orgán ÚMDOČ, 1928, 1930, 1931.
- Databáze českého amatérského divadla – www.amaterskedivadlo.cz
-

Vítězslava Šrámková





Literatura:
- Otevření Jiráskova divadla v Hronově, 28. IX. 1930. Vydalo Družstvo pro postavení Jiráskova divadla v Hronově, 1930
- Památník I. Jiráskův Hronov, 17.-23. srpen 1931. Náchod, Jiráskův okrsek ÚMDOČ 1931.
- Cesty českého amatérského divadla. Vývojové tendence. Praha, IPOS-ARTAMA 1998
- Dějiny v českém krásném písemnictví. Sborník příspěvků z literárněhistorické konference ke 150. výročí Aloise Jiráska, Hronov 4.-.září 2001. Náchod, Okresní muzeum 2002

- Československé divadlo. Nezávislý všedivadelní čtrnáctideník, orgán ÚMDOČ, 1928, 1930, 1931.
- Databáze českého amatérského divadla – www.amaterskedivadlo.cz
-