Texty: VL. Zajíc - GREGAR, Saša: Jen počkej, Zajíci, šedesátka Tě nemine. Divadelní Hromada 2006 léto

Vladimír ZAJÍC, nar. 28. 7. 1946
JEN POČKEJ, ZAJÍCI, ŠEDESÁTKA TĚ NEMINE…
Kdyby se v devadesátém druhém nerozpadla republika, byl by Vladimír Zajíc známý ochotníkům určitě od Šumavy k Tatrám. Ale politici rozhodli, jak rozhodli. Poté nastaly další proměny, změnil se i královéhradecký Drak a Český rozhlas, kde Vladimír působil, a tak si jako solitér prošel cesty necesty po úvratích profesionálních i amatérských divadel a dnes je známý v České kotlině jako na Moravě, od Beskyd až k vinicím na Pálavsku. Není to jen metafora - je to konkrétní, úředně doložitelné, alespoň podle trvalých bydlišť jeho spolutvůrců. Neb poslední dílko, které vytvořil spolu s Majkou Kotisovou, má co do činění se všemi regiony naší České republiky, je „průřezové“, jak se v politice říká.
Mám na mysli inscenaci Gogolovy Ženitby, kterou nastudoval V M spolu s frekventanty své hronovské vzdělávací třídy, čili DRH aneb Dramarurgie – Režie – Herectví. Všichni si byli vším a vším byli určitě rádi, byť na soustředění a zkoušky přijížděli doslova stovky kilometrů…
Ale proč to všechno vzpomínám, v tomto obsáhlém úvodu? Protože i já mám Vladimíra ve svém oku, a to minimálně od poloviny devadesátých let, kdy jsem přišel do Hradce Králové, kdy byl ještě dramaturgem Draku a také s Klicperovým divadlem cosi podnikal. A taky byl v Impulsu, abych nezapomněl, na lektorskou smlouvu. A psal pro rozhlas hradecký a chodil pilně do Jesliček – tam jsme se právě poznali víc než před tím. Nabídl se a dělal mi druhé oko, když jsme secvičovali Žebráckou operu. Trpělivě při zkouškách bděl nad pořádkem jevištním, protože co je na jevišti Jesliček nejdůležitější – pořádek! Narvěte do jevištního prostoru cca 25 m2 skoro třicet herců, aby se nepokopali a aby na hlavní hrdiny bylo vidět, aby to tančilo, zpívalo i jinak se potvořilo esteticky, a to pravdivě a srozumitelně. Spal jsem tenkrát ještě porůznu neb jsem na hradecký magistrát dlouhou dobu dojížděl z Ústí nad Orlicí. Spal jsem i ve své kanceláři na sestrčených křeslech. A Vladimír mě vozil po půlnoci ze zkoušek, když už ani „nulka“ nejela, jezdil tenkrát svým historickým kabrioletem Śkoda Felicia, možná že ho má ještě schovaný. A jen jsme vyzrazili ke tři kilometry vzdálenému Ulrichovu náměstí, začal hovor - se mnou, vytuhlým čtyřhodinovým zkoušením - a říkal mi to, co na zkoušce pro časovou tíseň nestačil a o čem přemýšlel, když jsem poskakoval mezi herci a řval, že se při hraní musí myslet!
Na druhý den, ještě než jsem v kanceláři rozlepil oči a poštu, už tu byl Vladimír s písemnými poznámkami ke včerejší zkoušce - pěkně pečlivě na několika stránách, naklepaných na stroji, PC ještě moc nebyly, když se mu nedařilo usnout. Ještě je mám schovaný…
Na nejrůznějších porotách se i hádal a málem pral – o svůj názor, samozřejmě, někdy svérázný. Ale vždycky byl teoreticky vyfutrovaný a praxí ošlehaný. O amatérském i profi divadle toho Vladimír ví hodně, pojem vzdělanec se k němu pasuje jako k málokomu, byť studoval nejprve zeměměříčství. Ale pak vystudoval výchovnou dramatiku na DAMU a nakonec skončil na kadedře prof. Císaře a stal se dramaturgem. Což bylo dobré jak pro Drak, tak třeba i pro Divadlo Radost, taky pro nejrůznější semináře a poroty, od Třebíče po Hronov, pro rozhlasové receze i vlastní spisovatelskou tvorbu. Sám byl kdysi amatérem (pamatujete pražský soubor Anfas?)
Vladimír Zajíc je v dějinách amatérského divadla konce minulého století i dnes zcela nepřehlédnutelný. Přejeme mu, aby ještě dlouho byl, aby se ještě dlouho hádal o svůj názor, aby mu to psalo a aby se vůbec krásně mezi námi, lidičkami divadelními, vynacházel. Tedy Vladimíre, postavo ztepilá, pevného hlasu, šedesátku bych ti ještě nehádal, ale cesta k obzoru přes ní vede …
Saša Gregar