Texty: Potužáková, Jana: Němejcova opona plzeňského divadla. Rkp. pro publikaci Malované opony českého divadla, 2009

Čas s námi lidmi dovede hrát roztodivné hry, jednou pětníkový mariáš, jindy přinese královskou hru, kde můžete vítězit i dostat mat. Často vás čas překvapí, udiví i přesvědčí, že se vše nakonec děje tak, jak má být. Svědčí o tom i následující vyprávění.
Máme v Plzni krásné divadlo ze samého počátku 20. století. Postavil ho architekt Balšánek na popud města, když bohatnoucí a rozrůstající se Plzni nestačilo již to staré, zbudované jako první kamenné po Praze ve třetině století předchozího. Nové divadlo se právem stalo pýchou města a spolu s náročnou řemeslnou prací pasířů, štukatérů, pozlacovačů, sklářů, kovotepců, ba i s technickými vymoženostmi samotného inženýra Křižíka, byla jeho nejslavnějším lákadlem opona. Po vzoru té pražské v Národním divadle se jí podle jejího tvůrce říká důvěrně a s láskou „němejcka“.
Vytvořil ji nepomucký rodák Augustin Němejc, absolvent pražské Akademie, který své první opravdové vavříny získal již na slavné Jubilejní výstavě roku 1891 za obraz Beznadějná láska, dnes ve sbírce plzeňské galerie.
Městští zadavatelé poctili mladého umělce důvěrou, neboť zadali významnou zakázku přímo, a to bez výběrového řízení, avšak se stanovenou částkou a určeným základním tématem – Plzeň vítá Uměny na prahu nového divadla. Augustin Němejc důvěru nezklamal. Podmínky dodržel, i když musel pracovat na konečné podobě v Praze, neboť v Plzni se tak velký pracovní prostor nenašel. Divadelní dílny se vybudovaly později, v halách Škodovky duněly na rozdíl od současnosti v práci stroje, ba i slavné plzeňské nádraží se svou rozměrnou vstupní halou ještě nestálo. Podle v Plzni vzniklých početných studií bylo tvořeno toto alegorické dílo v malírně Národního divadla, často i za užití jeho fundusu a rekvizit. Mnohafigurová opona, jejíž bohatou ornamentální borduru namaloval známý umělec K.V.Mašek, je zabydlena postavami z Plzeňska, kraje tehdy ještě národopisně živého a pro malíře Němejce zajímavého. Vždyť další část své celoživotní umělecké tvorby věnoval svému kraji, stal se váženým regionalistou v tom nejlepším slova smyslu. Ve středu opony jsou pak ztvárněny alegorické postavy jednotlivých umění, např. tragedie, komedie, hudby i lidové písně, krásné a nevinné jak batolátko. Alegorické vyjadřování ostatně vyžadovalo vlastenecké předminulé století nejen na plzeňské oponě, která je ve své kompozici a malířském pojetí nápaditá, lahodící divákovu oku, neboť tvoří jednotu s celou divadelní budovou.
To vše jsem samozřejmě jako malá holka nevěděla, ale do divadla jsem chodila ráda, líbilo se mi tam, což rodiče rádi využívali a pilně se mnou navštěvovali pravidelná nedělní dětská představení. A také vyprávěli příběhy opony.Všechny si samozřejmě nepamatuji, avšak rodiče dodnes podezírám, že si notně vymýšleli, aby měli od mé zvídavosti pokoj. Pamatuji si však dudáka z pravé části opony, kterého jsme jednou viděli na plzeňském náměstí. Zda to tehdy byl pan Kaňák, který stál Němejcovi modelem, to ale opravdu nevím.
Čas překotil své přesýpací hodiny na dospělost, krása opony a dojmy z ní u mě přetrvávaly a já začala pracovat v plzeňské galerii. V její sbírce je tvorba Augustina Němejce zastoupena velmi početně ve všech složkách jeho umělecké práce. Nachází se zde i řada studií k plzeňské oponě, počínaje ústřední postavou Tragédie s mečem v ruce. Jsou tady i přípravné kresby pro starého dudáka Kaňáka v plzeňském mužském kroji, jehož příbuzní stále žijí, tuším někde na Moravě. Mnohem dále, snad až do Ameriky, se rozrostl rod zobrazené babičky Vrbové ze vsi Doudlevce, která se posléze stala známým plzeňským předměstím. Do sbírky náleží také rozměrný obraz Plzeňačka, v podstatě přípravná malba jedné z ústředních postav opony. Jaká byla naše radost, když se na konci 90. let objevila v soukromé sbírce další studie, dokládající malířovu cestu ke konečné podobě motivu. Samozřejmě jsme takovou důležitou práci do sbírky zakoupili. S úctou jsme při přípravě výstav i pamětní síně v Nepomuku brali do rukou tyto obrazy a s obdivem hleděli na tvář malířovy busty, kterou vytvořil sochař Karel Lidický. Je osazena na domě, kde A. Němejc v Plzni žil a kde dodnes žijí jeho potomci.
Patřím už řadu desetiletí k abonentům plzeňského Divadla J.K.Tyla a musím přiznat, že mám moc ráda chvilky před začátkem představení. Hlediště právě paní uvaděčky otevřely, diváci ještě jen zvolna přicházejí, je skoro prázdno. Pomalu se zvedá železná opona a pod ní postupně vykukuje „němejcka“, až nakonec zazáří v celé své kráse. Věru slavnostní okamžik, který stojí za to zase a zase prožívat.
Jana Potužáková