Texty: LAURIN František: Držkov, opona. Rkp. komentáře pro publikaci Malovaní opony českých divadel, 2009.

Opona v Držkově

Dívám se na držkovskou oponu a za ní vidím generace lidí, kteří od památného uvedení Genovefy v r. 1778 vytvářeli divadelní historii Držkova a okolí. Jako bych se díval i očima svého otce, strýců i tety, kteří se na té dlouhé historii, jako mnoho generací před nimi, jeden čas podíleli. Byla to zvláštní doba, kdy se z různých evropských bojišť vraceli studenti, kteří ze školních lavic odešli do 1. světové války. Šrámkovsky poznamenaní životem zakládali v Držkově veřejnou knihovnu, pořádali desítky osvětových přednášek, hledali staré divadelní texty, a také hráli divadlo. V historickém pamětním spisu se píše, že bývalť zápal herců při soubojích a půtkách velmi silný. Stalo se dost často, že zápasník, jenž měl být přemožen, styděl se padnouti a pustil se do protivníka opravdově, jen aby nebyl poražen. I to zažil můj otec, když jako Jánošík musel vysvětlovat jevištnímu partnerovi, že s Jánošíkem musí prohrát, i když mu v divadle sedí jeho milá.

Ta opona byla namalována o něco později. Dominantní je panorama městečka, a před ním dvě ochránkyně umění, velká váza, hrnoucí květy poesie do všech stran až k malým dětem, které je vděčně přijímají. Jako by ta opona chtěla říct, jsme to my, občané, kteří tu hrajeme divadlo po staletí. Pro sebe a taky trochu o nás. Máme tu své kořeny a tradice. A každý, kdo přijde do divadla, ví, že je tu vítán. A přesto má opona své tajemství. Ty dvě slavnostní postavy s čaromocí vyvolávat květiny umění. Byly skutečné? Podle koho je malíř namaloval? Jaký byl jejich životní osud? Zůstaly vtěleny do opony, nestárnou a nemizí jako nezmizí smysl a památka všech, kteří po staletí v Držkově drželi divadlo při životě.