Texty: Praha-Horní Počernice - PIVARČI, Michal: Zázrak v Horních Počernicích je strvalý stav. Rozhovor s Vladimírem Stokklasou. AS 2009, č. 4,

Zázrak v Horních Počernicích je setrvalý stav

Rozhovor připravil Michal Pivarči

Zázrak v Horních Počernicích! Tak začínal článek, který před třiceti lety objevil na okraji Prahy unikátní divadelní festival. Řeč je o nejstarší české přehlídce amatérského divadla konané pod širým nebem. Každý květen a červen se přírodní divadlo v areálu ZŠ Svépravice plní diváky a ožívá ochotnickým divadlem, letos již po 39. Za ta léta se v překrásném prostředí Divadla v přírodě odehrálo bezmála 1200 představení, které zhlédlo více než 100 000 diváků. Po celou dobu své existence je přehlídka spojena s mnoha lidmi, ale nejvýrazněji se jménem počernického režiséra a herce Vladimíra Stoklasy (* 20. 4. 1933), kterému jeho přátelé neřeknou jinak než Dáda.
Dádo, co se ti vybaví, když se řekne Divadlo v přírodě?
Jednoznačně naše unikátní jeviště. Ty už jsi hrál s námi, když za mnou tenkrát přišel kluk, který psal dizertační práci na DAMU na téma Přírodní divadla v republice. Když ji měl hotovou, přijel nám říct: „Vaše je nejkrásnější.“ Jinde jsou to totiž velké plochy, ale chybí tam jeviště. Například v Řevnicích bylo krásné divadlo pro 700 lidí, ale divák viděl louku a za ní domy. Chybělo tam zvednutí prostoru. Nebo si vezmi Loket. Je nádherný, ale na louce je jen podium, a až docela vzadu na kopci je osvětlený hrad. Je to vlastně jen taková kulisa, která nijak nepomáhá inscenaci. Naše divadlo je podstatně menší, ale je tam ta elevace terénu i hlediště.
Ty sám se věnuješ divadlu více než půl století, ve své knížce píšeš, že s počernickými ochotníky pracuješ od roku 1956. Co vlastně vedlo k tomu, že koncem šedesátých let vzniklo divadlo a nakonec i festival v přírodě?
Festival vznikl v roce 1968. To děti hrály Broučky v místech, kde dnes nad divadlem najdeš hřiště. V první řadě jsem chtěl, aby děti byly uvolněné v pohybu a nesvíraly je stěny jeviště, a proto jsme v Broučcích poprvé využili výhody přírodní scény. Děti klouzaly na jeviště po umělém listu slunečnice jako po skluzavce, vznášely se a létaly na lankách nad hlavami diváků. Celou hru jsem rozdělil na malé herní úseky a z každého udělal etudu. Později jsem vše propojil do jakéhosi filmového sledu. Děti tento způsob hraní nesmírně bavil. Vzpomínám si, že na večerní premiérové představení postavili tátové hrajících dětí svá auta předními koly na špalky tak, aby světla reflektorů osvětlila scénu přes hlavy diváků.
Ale jak jsi přišel k tomu, hrát s dětmi, v přírodě a právě Broučky?
Moje dcera Iva jednou přišla domů a povídá, „Tati, paní učitelka jde do důchodu a my jsme slíbili, že jí zahrajem divadlo. Tak já jsem to zorganizovala a ty to budeš režírovat. Budeme hrát Broučky.“ Ona byla zkrátka celý táta. Odehráli jsme první představení a děti se do divadla zbláznily. Ale hlavně se do toho zbláznili rodiče. Říkali mi: „To nemůžeš nechat, musíš pokračovat.“ Jenomže pak se hřiště kvůli stavbě kanalizace rozkopalo a my zase neměli kde hrát. Až najednou přišel jeden tatínek s nápadem vyčistit prostor pod hřištěm, který do té doby sloužil jako školní popelnice. Pustili jsme se do práce. Iniciativa těch tatínků byla úžasná. On vlastně každý mohl udělat něco na úkor firmy, socialismus umožňoval všechno. Jeden tatínek například přijel s mašinou v pracovní době a z jeviště vytáhl čtyři stromy, tím vznikl ten plácek. Potom se objevili místní zahrádkáři s vozíky, aby vybírali humus, a ten svah vyčistili až na skálu. A my měli primitivní divadýlko.
Neopakovatelné kouzlo „příroďáku“ dnes přece dotváří soustava opěrných zídek, teras a ochozů ze světlé opuky. Jak vás napadlo začít je stavět?
Inspiraci nám dodal kamarád a scénograf Milan Čech. Všechno se uklidilo a tam, kde byly svahy, jsme naskládali kameny, aby nám to neujíždělo. Starosta nám dal antuku, a to bylo všechno. Kameny byly na rampě zatím jen tak volně posazené. Takhle jsme hráli asi tři roky. Potom začali dělat v Hloubětíně výkop kvůli nové silnici a odtud pochází ta bílá opuka. Vzpomínám si na ten horor, když jsme s Mirkem Novákem nakládali první auto kamenů. Byli jsme na to dva, no úplní pitomci, dva. Když jsme přes dvoumetrové postranice naskládali deset patnáctikilových kamenů, už jsme nemohli. Z povzdáli nás s úsměvem pozoroval bagrista. Naštěstí to byl tatík, měl děti, a my mu řekli, že to děláme právě pro děti. „Počkejte, nechte toho,“ zapnul mašinu a už byla korba plná. Do Svépravic jsme přivezli tři auta plná kamení. Když šla ředitelka ráno do práce, neviděla přes tu hromadu kamenů školu. Michale, tam zapadlo úplně všechno. Xaverovský závod, který měl patronát nad naším divadlem, nám každý čtvrtek dával hromadu čerstvého betonu a my ho museli ještě týž den zpracovat. Takže jsme se s tatínky každý čtvrtek sešli a začali jsme zdít.
Myslíš, že ještě dnes by se tatínkové zapojili stejně jako tehdy?
Ne, rozhodně ne.
A víš, že jsem čekal, že to řekneš?
Já jsem o tom stoprocentně přesvědčený. To nadšení by dnes už nebylo. Tenkrát jiné vyžití neměli, jen televizi a možná nějaké schůze, ale nikdo z té party nebyl bolševik, co jsem tam měl. Oni to vlastně dělali pro děti. A musím říct, že jsme byli všichni tak zapálení, že jsme si hráli jak malí, měli jsme rozsvícený jeden reflektor, abychom na to ve tmě viděli, a puštěné rádio. Postavili jsme kus zdi a koukali na tu nádheru. A najednou se z rádia ozvalo „Kde domov můj“. Byla půlnoc. Tak honem domů a ráno do práce.
V roce 2006 se ti splnil celoživotní sen v Horních Počernicích se otevřela nová a historicky první budova kamenného divadla. Mám takový pocit, že do té doby se všechny inscenace hlavně snažily využít právě předností přírodního divadla.
Ano, vždycky jsem se snažil využít ten prostor. V Broučcích, v Rumcajsovi nebo v Klicperově Ženském boji. Krásné představení byl například Malý Herakles. Maminky našily dětem tuniky, Pepík Šebánek, můj kamarád z kulisárny Národního divadla, mi dal dva nádherné bílé sloupy, takže to byla antika jako vyšitá. V rámci inscenace se odehrávaly Olympijské hry. Děti běhaly, skákaly, házely oštěpem a diskem, vše v závodech bylo stylizováno do zpomaleného záběru. S Malým Heraklem mám spojený i jeden nepublikovatelný výrok, který pronesl Vlastík Fišar z vinohradského divadla. Když přišel, už se hrálo, všechno bylo rozsvícené, on viděl ty malé cvikýře v tunikách, antické sloupy a bílé kameny a řekl: „Do prdele, to je nádhera!“ Dodnes se mi líbí tohle jeho spojení.
Vypadá to, že jsi vždy kladl velký důraz na práci s dětmi, za ty roky ti jich rukama muselo projít kolem tří stovek. Kdy jsi začal hrát s těmi nejmenšími?
Zpočátku mě ani ve snu nenapadlo, že bych měl pracovat s dětmi. Všechno to začalo Broučky. Když jsem s nimi začínal, neuměly nic. Ale byly to chytré děti. Probíral jsem s nimi pohyb, výraz, vnitřní a vnější techniku i dějiny divadla a přitom jsem zkoušel. Takže ony už měly v dětství velký přehled o tom, jak by to divadlo mělo vypadat. Jestli to uměly říct nebo to neuměly říct, jestli měly výraz nebo neměly, to už byla druhá věc, ale věděly, že by to mělo asi tak nějak být. Byly vlastně spolutvůrci každého představení.
Když jsi v devadesátých letech s nimi znovu začínal, dělal jsi pro ně tzv. divadelní školičku, jak to vlastně probíhalo?
Říkal jsem si právě, aby děti nebyly vázané jen na to, že něco odehrají a někdo má velkou roli a někdo malou. A ten, kdo má malou roli, řekne, tak já tam budu chodit a řeknu tam čtyři věty. Chtěl jsem, aby věděly o divadle víc a aby do divadla byly vtažené, aby si uvědomily, že i ta malá role má stejnou váhu jako role velká, pro celek a pro diváka, který hru sleduje. Že se nedá říct, ten hraje velkou roli, na toho se lidi dívají, ten má malou roli, na toho se lidi nedívají. Dívají se na všechny. A proto jsme dělali ty etudy, aby i ta malinká rolička vynikla. Vždycky jsem se snažil, abych ji maximálně vyšperkoval, aby tam byly mizanscény, na kterých to dítě ukáže, co umí, i když textu má málo, a přitom aby nerušilo temporytmus hry. Myslím, že je to hrozně bavilo, a taky když jsi se namátkou zeptal, kdo namaloval oponu Národního divadla, tak ti ten osmiletý kluk řekl Hynais. Vyprávěl jsem jim o světových dramaticích, probírali jsme Shakespeara, Molièra, Goldoniho. Ovšem práce, která nás chytla mimo rámec dětského divadla, byl Macbeth. Děti rostly, a tam už se hrálo o něčem jiném než v pohádkách. A opět s námi hrála příroda. Když se v závěrečné scéně hýbe les, ze svahu nad jevištěm svítily reflektory a shora sestupoval kouř, kluci s malými stromky se blížili, a když byli dole na jevišti, zahodili stromy a začal šerm.
Posledním takovým představením stavěným „pro příroďák“ je Sen noci svatojánské, který hrajeme již osmým rokem. Macbetha jsi hrál ve zpracování paní Loukotkové, takže Sen je vlastně tvůj první Shakespeare.
Ano, Sen byl odjakživa mým snem. V duchu jsem viděl Puka houpat se ve větvích, Oberona v korunách stromů, elfy náhle se zjevující a zase mizející v keřích, viděl jsem úchvatnou scénu, kterou může vytvořit jen sama příroda. Čekal jsem trpělivě celé roky na správné lidi, chyběly mi hlavně dva milenecké páry, bez kterých se Sen dělat nedá. Pak jsi přišel ty s Bárou, Sašou a Petrem a já se mohl pustit do práce.
Jdeš s festivalem od jeho zrodu po celých 40 let. Jsi spokojený s tím, jak vypadá dnes?
Naprosto. Ať to nevypadá jako nějaké chvastounství, ale kolik souborů v republice může mít takovou základnu, jakou máme my? Nemyslím v hercích, v hereckém materiálu, ale i v materiálu přírodního divadla, kamenného divadla možnosti zkoušet úžasné divácké návštěvnosti. Co si můžeme přát víc. A je tady ještě jedna důležitá věc, což si málokdo uvědomí, totiž že kvalita představení roste. Ne že bych se chtěl vytahovat, že jsem snad zasel to semínko divadla, ale jste chytří lidi, snaživí, zajímáte se o to, a podle toho vypadá i úroveň všech představení, co se hrají. Je tady ohromný základ.
Máš pravdu, že na návštěvnost si nemůžeme stěžovat. A zvlášť na zájezdech se často přesvědčujeme, že to není samozřejmost. Jak si vysvětluješ, že zrovna my máme takové štěstí?
Jak se střídaly generace dětí, okruh zájemců se rok od roku zvětšoval a s ním i návštěvnost. Když jsem měl v hledišti 40 lidí, říkal jsem si: „Jé, to je nádhera, 40 lidí!“ No a najednou jich bylo 60. A najednou 80 a 100 a začalo to narůstat. Dneska hrajeme stejné představení popáté za sebou a ono je plné. A to je unikum. Ale proč to tak je? Protože ten základ, těch 300 dětí, které mi prošly rukama za ta léta, znamená 600 rodičů. Neříkám, že chodí vždycky, ale je to obrovský základ. Dnes vidíš, že diváci přijdou i v dešti, přijdou v pláštěnce, s deštníkem a vy hrajte! Když si vezmu, že Počernice mají mít za pět let 20 000 obyvatel a dnes máme 14 000, pak to naše divadýlko nebude stačit a budeme muset přistavět tribunu jak ve Wimbledonu.
Co bys popřál počernickému divadlu do dalších čtyřiceti let?
Vzhledem k tomu, kolik je vám roků, bych si přál, aby vám to nadšení vydrželo. Aby totiž generace, která přijde po nás, držela laťku aspoň, kde je dneska, a hlavně aby nezapomínali na nejmenší, protože ony budou zase základem dalšího žití. Dnes máme v dětských souborech 100 dětí. Nemá cenu hodnotit, který je lepší a který horší. Podstatné je to, že přijdou a že divadlem žijí. Když vezmeš, že z té stovky jich zůstane třeba deset, tak je to ohromný úspěch. Teď si čím dál tím víc uvědomuju, že naše generace už bude pomalinku odcházet, ale za námi už stojíte vy a jste rovnocennými partnery nás, co odcházíme. To není, jako když odchází eso a místo něj přijde filek. Přijde zase eso. No a to zaručuje životnost toho divadla tady.

Program festivalu Divadlo v přírodě najdete vždy na www.divadlopocernice.cz/letnak, nás potom na adrese Spojenců 1408, Praha 20, Horní Počernice