Texty: Praha-Vinohrady, Bubeníček, LD - Perníková chaloupka, účast na KP 4. Pražský Tajtrlík - Jiří Středa v Loutkáři 2008, č. 3

Představení souboru Bubeníček Sokola Královské Vinohrady jsem očekával,ovlivněn jejich loňským představením Čertova švagra, s jistotou poctivé loutkařiny, tvořivě se opírající o bohatou tradici, vyjádřenou již jménem Bubeníček, jehož loutky a dekorace neobyčejně citlivě oživují. V tom mě také soubor nezklamal. Tentokrát si vybrali Perníkovou chaloupku,
kterou pro loutky napsala někdy na počátku 20. století Ludmila Tesařová. Režisér představení Jan Müller, jehož byla tato inscenace režisérským debutem, dál předlohu upravoval. Je asi přirozené pominout v této pohádce motivy bídy, jež je v původní verzi bratří Grimmů příčinou, pro kterou se chtějí rodiče zbavit svých dětí a nechat je napospas hlubokému,
tajuplnému lesu. To i méně přecitlivělým vypravěčům rozhodně připadá drastické a nelidské. Je však velice diskutabilní dál z pohádky vypreparovat to, co v pohádkách odpovídá na některé psychické potřeby rozvíjející se dětské duše. Tady to je základní vztah k rodičům a
sourozenecká sounáležitost. V debatě po představení jsem nestačil ani zdůvodnit své výhrady k úpravám a byl jsem obviněn ze záliby v morbidnostech, které v zažitém originálu představuje scéna před pecí a baba Jaga na lopatě. Jedna z diskutujících pohotově prohlásila, že právě proto neměla tuto pohádku jako dítě nikdy ráda. A tady je právě jeden z klíčových
psychických momentů. Dítě si dlouho nedovede představit svoji existenci bez ochrany a péče rodičů, a přece je to moment, s kterým se musí vyrovnat, protože taková situace zákonitě přijde. Pohádka jej na takový moment částečně připravuje. Ono musí poznat opravdové nebezpečí a postavit se mu. Druhý silný psychický moment je, že se může a musí spolehnout Jeníček na Mařenku, Mařenka na Jeníčka, že musí pro svoje vysvobození něco vymyslet a udělat. To, že v této verzi utíkají před dědkem, když využili jeho nepozornosti, povalili jej, to není žádné překonání zla, které by se hluboko vrylo do dětského podvědomí. Režisér představení přinesl několik inscenačních nápadů, jako je příkladně rodinné loutkové divadélko, kde se s malými loutečkami rozehrává další pohled na děj, pomáhá přestavbě, docílí plynulosti scénosledu. Jan Müller je rozhodně příslibem pro další vyprofilování souboru. Tentokrát ale děti ošidil o slabikář, který pomáhá překonávat úzkost, strach, překážky. Připravil je o silnou katarzi a nabídl jen nevzrušivou podívanou.