Texty: Poniklá, přednáška učitele Ludvíka Lišky k 50 letům trvání divadla, 1914

 
  Z knihy J. Janda: Ochotnictvo na Jilemnicku
Poniklá nad Jizerou

V obci této stává Vzdělávací ochotnická jednota „J. J. Kolár“; vznik a postup divadla objasnil roku 1914 pan Ludvík Liška, učitel v Poniklé následující přednáškou, proslovenou při oslavě padesátiletého trvání divadla v Poniklé:

Je tomu letos v postě 50 let, co úzký kroužek nadšených vlastenců zdejší obce, puzené jsa příkladem okolí, založil v Poniklé stánek Thaliin, ochotnické divadlo roku 1864.

Jest podivuhodno, že byly to naše horské vísky, které v dobách těch chmurných, Bachových a Schmerlingových vedly a probouzely náš národní život. Byli tu naši staří uvědomělí, podnikaví a vytrvalí lidé, kteří nebáli se námahy, nelitovali času a sklízeli snad občas símě hany a posměchu – a výsledek? Celé padesátiletí vytrvalé a plodné práce na národa roli dědičné.

Den dnešní je pro nás ochotníky dnem svátečním. Slavíme jubileum práce tiché, netoužíme po vavřínech, chceme jen laskavou přízeň projevovanou Vámi i nadále v naší dosti namáhavé práci.

Tím radostnější je pro nás však zjev, který na prknech ochotnických málo kdy spatříme. Muže, který od let mladých až do nynější doby, po celé padesátiletí věnoval život svůj národu, vlasti, jak nejlépe dovedl. Muž prostý, ale ryzí duchem, muž skromný a poctivý. A poctivců málo máme a více se jich nerodí. Zachází nám jak hvězdy Orionu – jen odlesk ještě – pak slabý jen zákmit a pak jen ta vzpomínka na pěkné staré časy. Znáte toho starce? Říkával mi před léty: „Ještě jen pět let kdybych se dočkal – té padesátky – víte. Jen té padesátky kdybych se dočkal.“ A jak by ten čas neutíkal. Uběhla i ta léta a stařec je zde, zdráv a ještě si s námi zahraje. Říkává: „To naposled“. Dnes je šťasten a my s ním štěstí jeho sdílíme a přejeme mu ze srdce – by ještě ne dnes naposled. /V přednášce není uvedeno jméno herce onoho/.

Ku chvíli této slavnostní pokusím se zároveň vylíčiti ruch náš ochotnický od dob založení. Jsme snad ochotníkem ještě mladým, ale stáří jakési máme přece. Nemine se snad účinkem, vyznačím-li jen v krátkosti původ hry divadelní vůbec a původ hry české.

Již ve starých dějinách řeckých a římských dovídáme se, že divadlo tvořilo část bohoslužeb, k poctě boha Dionysa, boha vína. Divadla tehdejší stavěna veliká, otevřená, vždyť pojmula až 30.000 – diváků. Herci bývali oděni v dlouhý plášť, obličej zakrývali maskou. Střídala se hra s hudbou. V Římě divadla též zdárně počala, zanikla však vlivem upadajícího císařství říše římské. Upadající divadla povznesena znovu středověkem, zvláštními duchovními scénami, neboli mysterií, monology a dialogy /rozhovory/ ze života Krista a svatých. Tyto hry náboženské provozovány nejvíce o velikonocích a o velkých svátcích v kostelích neb na hřbitovech kněžími. Když však, hlavně žáci, studenti přibíráni k těmto slavnostem zlehčovali často různými vložkami posvátný obřad, hry z kostelů vyhozeny a provozovány venku snad na hřbitovech neb na náměstích. Tím ovšem ztratily ráz církevní a staly se hrami světskými. Hle – počátek divadla světského.

Nejstarší českou památkou je „Mastičkář“ ze čtrnáctého století. Jinak však i nadále pěstovány hry náboženské v klášteřích, hlavně jezovitských. V té době se již počalo vyvíjeti drama české. První česká hra provedena byla roku 1567 česky, truchlohra „Svatý Václav“.

Ve století tomto toulaví žáci, studenti, sami tvořili a pořádali hry ku své obživě, ovšem jen samé komedie. Tak hrávali: „Sedlský masopust“, „Komedie o žebrácích hodujících a o kupcích, s kterými půtku měli“, různé „Komedie masopustní“ a jiné hry. Že hry takové, plné kočičin příliš nevzdělávaly, je na bíledni.

V 18. století nastává obrat. Divadla světská docházela obliby zejména v Praze, kde magistrát roku 1768 dovolil hráti v obecním domě, který byl později proměněn v divadlo stálé. Marné byly snahy jezovitů psáti české hry náboženské; lid nechtěl o nich ani slyšeti. Roku 1768 vláda sama jim hry jejich, které ve školách prováděli, zakázala a jen selská a sousedská divadla ponechána – jako v Jablonci, ve Vysokém, Držkově a jinde. Počátkem 18. století navštěvována města naše též již společnostmi anglickými a italskými. Tyto svými bujnými komediemi a fraškami otevíraly nevázaností svou oči obecenstvu městskému.

Na venkově převzala úkol ten loutková divadla, která svými paňáky, pimprlaty a Kašpárky dobírala si společenský život pánů Franců ze zámku, direktorů, mnichů, lichvářů; neušetřila však ani zvyků rychtářů a konšelů, farářů a kantorů. Často stávalo se, že principál dostav od rychtáře notný pardus, musel se svojí společností po výsměchu ze vsi utéci. Odmyslíme-li si ty hloupé někdy žerty, konaly některé ty pimprlantské společnosti veliký buditelský úkol. Znám je svou buditelskou činností Matěj Kopecký /1762-1846/.

Tímto uvolněním a přízní vlády rozvilo divadlo snahu svou nejen v Praze, ale i na venkově. Jednotu vysockou musíme počítati k prvním jednotám sousedským na venkově, jejíž založení datuje se již rokem 1786. Dramaturgové čeští zásobili literaturu naši tak bohatě, že obdivujeme výběr, který naši ochotníci měli.

Otce herectva českého počítáme V. a Ig. Tháma, Jos. Kajetána Tyla, Krameria, Klicperu. U nás byl to staroveský Vodseďálek, který vlastními skladbami dramatickými rozvíjel činnost a probouzel české vědomí na celém Jilemnicku.

Korunou divadla českého je chrám bohyně Thalie – „Národní divadlo“ – v Praze, kdež soustřeďuje se veškerý divadelní život český.

Zkrátil jsem úmyslně vývoj divadla nové doby, abych mohl všimnouti si blíže dějin našich, zvláště našich, jichž nejsme pamětníky.

Zápisů obšírnějších o našich ochotnících jsem nenalezl. Díky vzdávám panu učiteli Holubcovi, který mimo poznámek svých vlastních uchoval starší zápisy a to hlavně pokladní, kteréž vedl od roku 1867 pan Fr. Novotný. Více však musel jsem se říditi výpovědmi nejstarších ochotníků: pana Fišery – Kavana, Fr. Novotného, F. Skalského a paní Jindřiškové, kterýmž upřímně za laskavost děkuji.

Prosím zároveň o trochu trpělivosti, jelikož místy omezím se na věci suchopárné. Též žádám o prominutí současníků historie divadla, dopustil-li bych se nějaké věcné chyby. A prosil bych je dodatečně o doplnění neb o další zprávy. V letech šedesátých minulého století, kdy všude začalo se již hojněji šířiti národní vědomí, s ním hrdost, síla a dostaly se vlny mocného toho hnutí národního až k nám ku hranicím; zde jevil se ten nový život, ozdravělý ve větším cítění, vyniklo vědomí, že jsme, že zde máme právo žíti, ale – lid počal sám stavěti si základy národní vzdělanosti.

Byli to zase jen jednotlivci, toulaví studenti, loutkoherci, učitelé, kněží i písmáci, kteří v soukromí aneb zakládáním různých spolků stavěli základy k novému životu. Tyto nové instituce vzaly si úkolem buditi češství způsobem již zmíněným.

Nejzdravější život spolkový jevil se snad u našich vesnických ochotníků. Byli to ti naši staří poctivci, kteří nelitovali ničeho, ani sebe. Náhradou za to bývaly jim zkoušky, veselé, četné, byť i odbývaly se v nevytopených místnostech často při mrazech, ale blahém vědomí a uspokojení, když práce se vydařila, když „to šlo“.

Byla-li práce nezdarem korunována i různé ty historky, „smůla“ při hře, tréma – byly pěknými vzpomínkami. Staří ochotníci byli divadlu z celé duše oddáni, byli to nadšenci, s kterými obecenstvo žilo a prominulo jim vše, občas i ten nezdar i tu „smůlu“ i všeliký nedostatek.

V letech, o kterých mluvím, i u nás vznikla jakási touha buditelská; o které že žije v nich, naši staří nevěděli. Jsouce povzbuzeni okolím, byli sebráni též tou vlnou života národního a povzbuzeni k nějaké práci buditelské.

Byl to asi jistě starý toulavý loutkoherec Bažant, jinak hodinář někde z Jestřabí, který prý jinak dobrou hlavu měl, ale na roští líhal. Bažant prý, svými pimprlaty a jedním Kašpárkem, touhu po divadle vnutil. Pohnuti zjevem králů, rytířů a snad i kmotra sedláka Škrholy, zatoužili „vidibě“, tak osoby opravdové, jako ve Vysokém mají. Tu již také potkáváme některé: Michala Fišeru se synem, nynějším p. Fišerem – Kavánem, p. Františka Novotného, p. Fr. Tomáše st. a p. Tomíčka od Danehlů toulati se do divadla – do Vysokého.

Nadšenců takových bylo brzy i více. „Kdybychom tak my, mohli si také zahráti“, říkávali. Hrávali tenkrát Vysočtí znamenitě. Tito jmenovaní a k nim přistouplý Jindřišek, student od Čechmanů, jinak „Študlík“ jmenovaný, byli zakladateli našeho ochotníka. Myšlenka dobrá rostla, nadšení asi rychle vzrostlo a hodlali ti naši staroušci, tenkráte ale lidé mladí, podnikaví, hodlali v postě již vystoupiti.

Roku 1864 bez dlouhých příprav a porad počali sháněti, čeho bylo třeba. Peněz. – Prvé nesnáze. – I ty přejity – a hle. Náš ochotník měl již dosti dobrých finančníků, kterých jistě bylo třeba. Musím jmenovati pány: Holubce čp. 34, Josefa Nechanického „od Daňků“ jak říkávali, Noska od „Štajgrů“, faráře Hrubého, Fr. Kobra, který později do Studence se odstěhoval a pana řídícího Paulíčka, který byl vždy pln ochoty obstarati peněz, kolik bylo třeba. Pravím obstarati, on kapitalistou nebyl. Když prý bylo jednou třeba peněz na oponu, sehnal hned. Došel on až k Tomáši u Matoušů na Zabilý a tam 28 zlatých v samých šestákách si vypůjčil.

Tedy k tomu vystoupení se vrátím. Nastala příprava k stavbě jeviště. Starý, nízký sál u Holubců stal se prvním stánkem divadla, to bylo srdce našeho ochotníka. Od Skalských „u Jiřičů“ a od Holubců „od Jindráčků“ sehnána bidla a prkna. Pan Nechanický daroval velký kus komrtuchu na kulisy a oponu. Bažant jako umělec své doby největší a starý zkušený principál, maloval dekorace, oponu a kulisy. Maloval, ano maloval hlinkou, které za krejcary nakoupil. Zatím stačily jen dvě změny: selská světnice a les. Ten prý však za mnoho nestál. Malba rovna asi novodobému impressionismu tím, že jen z dálky se vyjímala: jako když prý kočky pošlapou po plátně. V těch změnách hráno vše. Jistě, že ta selská jizba i za komnatu královskou sloužila. A les – za peleš lotrovskou a za tiché místo lásky, kdež zamilovaní nacházeli úkryt před slídivými zraky svých matek. To vše jen – ale na oko.

Se jmenovaným Bažantem měli naši ochotníci smůlu. Sloužily-li původní hry dramatické Dionysovi, bohu vína; pak Bažant, sloužil mu stále a často on přebrav v službách těch – opustil tento svět a odešel v nirvánu. Dekorace maloval i v zimě a i v mraze. Pan Holubec z útrpnosti kožich mu půjčil a i do světnice ho vzal. Náš umělec v kožiše libuje si, maluje tak celé dny. Předal však kožichu vše, co na sobě měl. Pan Holubec musil živý kožich v zadní peci spáliti, s kterýmž činem znepokojil občany, kteří prý nechtěli o pečivu z Holubcovy zadní pece ani slyšeti. Když se ale přec dobře vypálila, zapomnělo se na vše. Jeviště vystavěno a již konaly se zkoušky k prvnímu vystoupení. Konference nejbližších zasvěcenců vyvolila si „Pometláře“ k zahájení činnosti a k němu vybrala příslušnou společnost. O herce nouze nebyla. Během několika týdnů a po první hře – hrávalo se již dosti. Mezi prvními byli oba Fišerové, starý Michal, který obyčejně role hrabat a králů obstarával a náš jubilant projevoval i na prknech lásku synovskou svému otci. Jmenovaný „Študlík“, který byl znalý poměrů divadel jiných hry nacvičoval. Zemřelý Josef Skalský od Pekařů, vystupující vždy rád v hábitě kněžském; Junek, který i v sukních na prknech se objevoval. Pan Holubec – Valšů – rád hrával úlohy sedláků. Později byl tu také J. Skalský, nyní ve Vysokém bydlící, na jeviště takto: jako sluha, páže, rytíř, hrál jindy zase jako kostelník, tu sedlák, tu jako posel – zkrátka kde co bylo. Jednou také vystoupil v „Paličově dceři“ v sukních. Tím rozmnožil s Junkem ženský personál, který tenkrát početností nevynikal. Z prvých dam sluší jmenovati na místě prvém paní Barušku Fišerovu od Jírů, která již kdysi v Návarově hrávala a zde hned od počátku vlivně působila a hry též nacvičovala. Později odstěhovala se do Polska, kdež zemřela. Paní Burghardtová, která byla již v prvních letech mile vítaným zjevem na jevišti. Při prvém vystoupení v „Pometláři“ obecenstvo se ani nemohlo nedočkati jejího promluvení – protože hrála „němou slečnu“.

Zkoušky konávaly se každého dne – ba dvakrát po sobě a to v pátek a v sobotu; vždyť ty zkoušky bývaly i dosti veselé.

Zajímavě provedl se „Pometlář“. Bažant napovídal. Hra snad by skončila bez vážnějších příhod, menší nepočítaje, kdyby on, Bažant, hru rozmarem svým nepřerušil. Přebral trochu. Jako napověda sedl si na okno za kulisy, boudy napovědovy nebylo, nohy dolů a tam odtud zachraňoval občas tonoucí na jevišti. Vtom zahučelo mu to v hlavě a on zřítil se rovně dolů – pod tyatr. Snad mohl někdo skočiti a jej zachrániti. Soud byl však vyřčen. Lejstra vítr rozmetl po všech koutech a dlouho to trvalo, než strany sebrány a srovnány. Nevím, kdo tenkrát napovídal při pokračování, ale Bažant jistě ne, ani při hrách příštích – kdy valé dostal a na Jestřabí v zapomenutí zemřel. Při hře příští funkce napovědovy chopil se pan Fr. Novotný, kterýž nesl veškeré starosti spolkové a byl jeho napovědou, cvičitelem a později řiditelem po 21 let.

Prvá hra, jakož i následující „Dvě slova v lese“, hra prý raubířská, „Faustova čepička“, „Divotvorný klobouk“, „Písničkář“, „Hadrník“, „Ouklady a láska“, „Romeo a Julie“ zlákaly svým úspěchem mravním, „líbily se“ a ochotník získal si již své milovníky.

Příjem nebýval vždy stejný. Tak při hře prvé vyhráno 8 zlatých. To bylo jistě „nacpáno“. Když hráli v roce 1865 „Manžel bez ženy“, odevzdal pan pokladník Nechanický 1 zlatý a 30 krejcarů. Vstupné bylo velmi nízké. Ku stání určen vstup 5 krejcarů. Dávali však lidé méně, někdo 2 – jiný 3 krejcary. Státi za 5 krejcarů bylo by drahé. Na sezení vybírali šesták. Velmi drahá bývala místa na galerii, kde se sedělo za půl druhého šestáku.

Režie bývala vždy mírná. Dle příjmu řídili se naši u vydání. Dluhů se báli, ačkoliv měli i dobrých lidí, již jmenovaných vesnických mecenášů, kteří tu a tam vzniklý schodek půjčkou vyrovnali a se splátkami tak nespěchali.

Uskrovňovali se ochotníci jak mohli. Světla málo, muzikanti ti z počátku snad jen pitím se spokojili a herci – ti se dovedli ve všem uskrovniti. Snášeli, sháněli věci vlastní i vypůjčené /co zkusil leckterý doma od rodičů, odnášeje všecko/, řezali, stříhali, sešívali, sbíjeli, klížili, sami malovali ten „svůj“ plátěný a papírový svět.

Ani kostýmy nenadělaly hercům – ochotníkům mnoho starostí a bolení hlavy: zhotovovali si z lepenky rytířská brnění a helmy, polepovali je lesklými papíry neb si vypůjčovali později přilby od hasičů, čapky od strážníků a od vojáků, zbraně tu a tam ve vsi od starých vojáků a hajných, neb si je sami zhotovili.

Často v rytířských hrách musil Michal Fišera jako král procházeti se chodbami plátěnými, v komnatě jen dřevěné, s korunou papírovou, pozlacenou a mečem dřevěným nutil poddané k poslušnosti. On však svých poddaných rytířů v brněních papírových se nebál, třeba tito by dovedli sebe hrozivěji na jevišti vystupovati. Zvláště Ambrož jakýsi, čeledín od Danehlů, dodával skřípáním zubů hroznosti své rytířské moci na jevišti. Fišera Michal, hrobník, vystupující vždy v úloze statisty, hrozným mručením neb satoněním se dával najevo svoji nespokojenost.

Skalský František zastával po mnoho let funkci divadelního sluhy a garderobiera za 1 zlatý za celý rok. A co práce míval. Častokrát i celé pondělí strávil v garderobě a s úklidem na sále.

Garderoba nebyla však přebohata – do truhly vešlo se vše – ta pojmula zbraně, helmy, boty, čáky a šaty králů i sedláků. Později bývala šatna také ve škole. Když se vystavěl nový sál, zřízena jakás prostora pro garderobu a podnes nemáme místnosti dostatečné.

Roku 1866 míval Skalský velké starosti zvláště se zbraněmi. Aby snad nedostaly se do rukou Prušáků, měl je uloženy přes léto v seně.

Dvě léta po založení „ochotníka“, tak se asi sdružení tomu říkalo, obohacena již i šatna naše. V té době v Jammerthale obdrželi zákaz hráti divadlo od pana hejtmana Hrdličky. Ponikelští zakoupili tedy celý jammerthalský tyatr za 11 zlatých. Že jejich rekvisity nádhernými nebyly, nasvědčovaly vlásenky a vousy, které byly zhotoveny z ocasů kravských a telecích. V tom roce obohacena šatna 5 vojenskými čákami /2 pruskými a 3 rakouskými/, jedna prý byla ještě zakrvácena. Též koupena šavle za 1 zlatý a 20 krejcarů a jiných 5 šavlí a kord za 11 zlatých od Hájka, krejčího z Jablonce, který je z Prahy přinesl. Podobné rekvisity obstarávali bývalí vojáci, markytáni a i lidé z kraje. V Poniklé známá z doby té i osoba Marketky, patrně markytánky, která mnohou cennou věc z války roku 1866 přinesla a prodávala.

Bylo-li třeba rekvisit k výpravě nutných, mívali je vypůjčeny také ze Branné nebo Jablonce. V tomto roce hráno velmi málo, ježto litice válečná ohlasu došla i u nás. Teprve v roce 1867 hrálo se zase pravidelně.

Získáni noví herci ochotníci, z nichž dlužno jmenovati panu Kocourkovu, rozenou Jindráčkovu, nynější paní Holubcovu z Končin, slečnu Šírovu, nyní paní Jindřiškovu, tetku, jak všichni říkali „Polačku“, sl. Lud. Noskovu, již zemřelou. Bývalo mezi těmito tenkráte ještě mladými, nadšení veliké, jen když aspoň několika slovy mohly se na jevišti uplatniti. Daly si ovšem na vystoupení velmi záležeti. I žárlivosti mezi nimi bylo dosti, přes to, že pan Novotný, duch celého divadla, všefunkcionář ochotnický, Michal Fišera a syn jeho náš Fišera – Kaván, Severin Skalský, Fr. Skalský, nyní ve Vysokém a pan Antonín Holubec, starosta, jinak prvý řiditel divadla; přísně dbali kázně a herci museli vždy rozhodnutí jejich respektovati.

Naše paní Poláková v té době cele věnovala se divadlu. Pak i slečna Šírova, provdaná Jindřišková, známa byla svojí rázností a dobrým vesnickým humorem i na jevišti.

Byla to tenkrát děvčata ještě plna života, s nimiž divadlo i dosti nepříjemností mělo. Tak při hře „Jindřich z Dubínova“, hrála paní Jindřišková cikánku. Ve hře odnáší dítě. A hle. Jak svou úlohu odbyla, odběhla si „ona“ jak byla, k muzice „jen vedle na skok“ a tam zapomněla se ubohá, že má povinnosti své na jevišti dostáti. Sháněli ji, hledali, až pan řídící Pavlíček, řiditel, u muziky ji našel. Co se asi za kulisami odehrálo, snadno si domyslíte. Jinak zhostily se naše ochotnice svých úloh vždy znamenitě. Jen kdysi úloha paní Burghardtové musela býti na jevišti slečnou Noskovou přečtena, protože paní Burghardtová odejela si do kraje. Z mužských ku konci let sedmdesátých vynikal mimo již jmenované Josef Skalský od Jiřičů, Pavlíček cesták, Josef Holubec, takto „Mydlářů“, Holubec od Valšů, nebožtík Holubec od Jindráčků, Josef Harcuba „Poslů“, později Paulíček, obyčejně jako kněz na jevišti a otec našeho hrobníka také Michal, o kterém jsem se již zmínil. Jmenovaný Pavlíček, cestář, při hře „Jan Žižka“, trpěl velkým olehnutím. Na radu herců, milého Žižku, on ho totiž hrál, položili na podlahu a sykérkou vykonávali vám asi známý prostředek proti olehnutí.

V této hře, to bylo roku 1870, hrál naposled Fišera Michal, otec našeho Fišery – Kavána, vystupující jako husitský kněz. Musil však býti již na jeviště přiveden a po hře zpět domů odvezen. V týdnu následujícím zemřel. Tím naznačeného roku ztrácí divadlo prvou dobrou sílu, ochotníka vesnického, kterých se málo rodí.

Již v roce 1865, když se sál přestavoval, hráli ochotníci v letě u „Danehlů“. V tom roce pokoje si nedali ani o pouti. Hráli ovšem pro sebe, vyhrávali na pout. V roce 1870 podnikla jednota jakési tourné do Víchové k Nejedlovům. Činnost jednoty tím vzrostla, ana povzbuzena úspěchem, kterého se u Nejedlů dočekala. Sehráno v lednu až dubnu téhož roku 7 her: „Israelitka“, při které vybráno tam 22 zlatých 87 krejcarů, „Korutané“ a „Diblík“, každá za 12 zlatých, „Bratr Honák“, „Ženichové“, „Jindřich Korutanský“ a „Třeštílek“, všecky též s plnou pokladnou, jíž správcem dobyté byl páter Purm. Vybráno tam přes 70 zlatých čistých. Z těch věnováno 9 zlatých 50 krejcarů na dětský prapor do zdejšího chrámu Páně.

Ve Víchové došli herci naši veliké obliby. Vždyť i pohoštění se jim hojného vždy dostalo. Zejména jakýsi Johan Kosů, známý z dob meetingů, přízní velkou k našim vynikal.

Kolem roku 1870 měla již společnost naše jeviště řádné. Kulisy a oponu dal pan řídící Pavlíček již roku 1869 Prokopovi do Semil malovati. Dle školního obrazu byl vymalován na ní výjev Oldřicha a Boženy. Opona zato však po zřízení nové rozstříhána a zhotoveny z ní kulisy. Nová s velikým obrazem „Libuše věštící“, zmustrována panem Štřížkem z Jilemnice, též brzy zašla. Byla velmi těžká, vždyť asi 35 kg fermeže vypila. Dosloužila v pensi, nejdříve jako podlaha garderoby, později jako španělská stěna u Řehořků. V loni povalovala se zde na sále – letos – nevím kde dodělává. Když jsem ji v loni spatřil, maně vzpomněl jsem si na „Kasemovy opánky“.

Roku 1871 zapsal pan Novotný do zápisků účetních: „Vyplaceno, dluhy žádné“. Zatížena v těch letech jednota dluhy dobou značnými. Jak ulevilo se starouškům našim, když hráno „na novo – na čisto“.

V desetiletí 1870 – 1880 pozorujeme nový obrat, též i nový směr činnosti herecké. Ku divadlu přistoupili: pan Holubec, nynější starosta obce, pan C. Nosek, J. Nechanický, obchodník, Fr. Zelinka z Nové Vsi, Josef Fišera od Hanušů, sl. Al. Nosková z Končin, sl. Marie Holubcová, nynější paní Kunzova, sl. Mařenka od Jindráčků, teď paní Tuláčková a později sl. Jiroušová, nyní paní Holubcová. Ba i pan Škoda z Rezku prý několikrát zde hrával a v zimě ku zkouškám cesty nelitoval. Tak získána nová generace, nové síly.

Tu připravují se již ku hrám výpravným a zpěvohrám. Za pana Paulíčka nacvičen „Krakonoš“, který musel býti hrán dvakrát, vždy v plném sále. Při hře prvé vybráno 15 zlatých 39 krejcarů, při druhé 5 zlatých 7 krejcarů.

Při prvém představení došlo k velikému poplachu, který způsobil opilý dráteník; škádlil on děvčata dole pod sálem, která rozumí se, jako vždy křičela, jáskotila a utíkala ze dveří. Rozjařený drátař běžel za nimi a křičí: „Toť, jako když hoří“. V té chvíli bylo na sále hluboké ticho. Někdo vzadu, zaslechnuv jen slovo „hoří“, způsobil poplach, vše se hnalo v divém zmatku ze sálu ven. Mimo několika odřenin, odnesl to „trochu“ vážněji drátař. Chtěl sice vzíti „roha“, dříve však dostal „nůši na záda“. Jen jediný z muzikantů, notně se polekav, chtěl ve zmatku prchnouti oknem ve střeše a skočiti na hnojiště. Chudák – špatně asi krok vyměřil – skočil hlavou dolů a u žlábku za nohavice viseti zůstal. Pobyv tak chvilku, k radosti jiným, mezi nebem a zemí, sňat byl a složen dolů. Nevím, dávali-li mu sůl proti leknutí – vím jen tolik, že týž po všeobecném uklidnění hrál v „Krakonoši“ dále.

Pak připravován byl „Písničkář“, který však pro velmi nepříznivé počasí vynesl asi 1 zlatý 83 krejcarů. Teprve v roce 1872 a 1873, jsa opakován, došel veliké obliby.

Připomínám si tu, jak hry některé nudí a jiné tolik poutají. Tak dáváni kdysi „Loupežníci“, kdy hra trvala do 2 hodin. Snad asi tak, jako „Zlodějka dětí“. Tenkrát student Čechmanů měl sto chutí kus hry vynechati, protože obecenstvo dřímalo. Pan Novotný však nepřipustil tomu a hra se dokončila.

Nově nacvičeného „Písničkáře“ řídil již pan Nykl, učitel, který v roce 1873 stal se řiditelem divadla až do roku 1883. Provedeny byly též hry výpravné, kteréž jistě daly původcům jen velmi dobré vysvědčení. Sehráni „Křižáci“, roku 1873 „Sedlák Zlatodvorský“, roku 1874 „Jiříkovo vidění“. To pro účast hráno třikráte. Při druhém opakování vybráno 24 zlatých.

Roku 1875 nacvičil pan řídící Hartig „České Amazonky“ a roku 1879 „Žertva na Balkáně“. Připomínám, že v letech 1877, 1878 a 1879 příliš se nehrálo – vlivem nepokojů na Balkáně, obsazením Bosny. Z historie doby vyplynulo asi provedení jmenované hry. Většinu her těchto nacvičoval pan učitel Nykl. Hudbu řídíval pan řídící Hartig. Po jeho odchodu uvedl pan řídící Crha na podium divadelní dětskou hru, kteráž svou zdařilostí povzbudila naše ochotníky. Pan Crha vyzván ku pomoci nacvičení her ochotnických – zpěvoher.

V paměti občanů dlouho uchovaly se: „Jiříkovo vidění“, „České Amazonky“a „U jezera“, ve kteréž pěkně sehrála Aničku nynější paní Kocourková a Jeníka pan Josef Holubec, již zemřelý. Zmínky zasluhuje též sl. Aninka Hartigová, provdaná Smržová.

V roce 1876 hrálo se již v obdobích. Do tohoto roku nebylo zvláštností, že hrálo se i 24 krát, jako v roce 1868. Nejméně her zapsáno v letech 1876, 1877 a 1878. Příčiny udal jsem již.

Vyjděte do divadel jiných – nemusíte daleko – jděte jen do Jablonce, do Vysokého, do Branné, do Jilemnice a poznáte hned, jaký je rozdíl mezi obecenstvem naším a jiným. Nenajdete tam výskání, nenajdete tam bujného nemístného smíchu. Často, pozoruji, vybuchne smích v obecenstvu ve chvíli, kdy hra je nejnapjatější, kdy smích je přímo urážkou hry a nebezpečím pro herce – že přijde do nesnází. – Nenajdete tam nikoho tak odvážného, který dovolí si hru rušiti pískáním, neslušným škádlením, nebo dokonce hraním na harmoniku. Nenajdete tam lidí opilých. Či snad pobloudí takový, že stav takový zdá se mu všedním v naší společnosti?

Do divadla přicházejí lidé slušní. Slušný host je nám vítaným, zvláště ve dnech svátečních. Slušný host, vejde-li do slušné místnosti, očistí obuv, neplivá na zem, neodhazuje papírků, kůry z pomerančů, slupek z oříšků. Hleďte. – Pohleďte do divadla po hře. – Odešla právě společnost, slušná nedělní společnost. A na podlaze? Jak po výročním trhu. Promiňte mi, že osmělil jsem se příliš – snad ten, kdo chová v sobě takt společenský, uzná, že pravda jest a působiti bude na ty, jichž mravy se musí brousiti.

Tím dospěl jsem v líčení dějin našeho ochotníka až do dob nejnovějších, kterýchž jste vy pamětníky. Rád bych však na doplněnou několik slov – na dovršenou té padesátky. Pan učitel Holubec řídil otěže ochotnického spolku do roku 1895, kdy onemocněl. Ochotník dostal náhradou pana Tomáše ml., kterýž stal se duchem, někdy i spásným duchem ochotníků. Starý dirigent a duch divadla zúčastnil se pak více při výpravách her a hlavně při líčení. Novinkou rekvisit byly lahvičky mastixu, kousky krepu, různá barviva, pudr. Vypravovali by vám naši staří, že mazávali se či líčívali červenou hlinkou. Každý musil přece zdravějším obličejem vynikati. Saze, dřevěné uhlí vytvořilo zjevy čertů, čarodějníků a fousy leštidlem čili vixem.

O první zkoušky v líčení našich herců pokusil se náš pan řídící Skrbek a tím tento způsob zušlechťování obličejů vesnických ochotnických nadšenců se u nás ujal. Dobře šlechtí obličeje Boh. Fišera. Správná mluva, přirozená gesta, postava a pěkná tvář – zdokonaluje zjev ochotníka.

Byl velký rozdíl mezi starými, svědomitými staroušky, kteří dbali každé litery v úloze vyznačené, kteří potrpěli si na dlouhých „sadách“, proti našim, smělým, kteří tu a tam a příliš spoléhají se na boudu nápovědovu a na své uši.

Pan Tomáš napovídal a nacvičoval zároveň – do příchodu p. doktora Šmída. Pan doktor Šmíd byl rodákem staroveským a již v letech studentských hrával v divadle ve Vysokém. Osud zavál jej roku 1899 až do Poniklé. Divadlo ho brzy seznámilo a spřátelilo s občanstvem. Ukázal, jak hráti se má, získav si mezi ochotníky přízně veliké.

Až do doby jeho příchodu nesl ochotník jméno „Svornost“, kterýžto název datuji z let řiditelství pana starosty Tomíčka. To byl název však jen soukromý, ba i razítko, nesoucí toto jméno a zřízené panem Novotným, užíváno jen na věcech majetku spolkového. Když pak jednou dostala se listina nějaká razítkem ověřená až na hejtmanství, byla jednota varována a vyzvána k opatření stanov, chce-li jednotou skutečně býti. Působením pana doktora Šmída došlo k ustavení skutečného spolku roku 1901 se jménem: „Ochotnická divadelní jednota J. J. Kolár“.

Původce zvolen byl prvním předsedou. Jednatelem stal se pan učitel Holubec. Po odchodu pana doktora Šmída zvolen předsedou pan Nosek, trvající ve své funkci dosud. Zvoleni i režisérové, kteří jistě stávají se vlivnými ku zdaru divadla.

Přečteme-li všecky ty dějinné zprávy, seznáme, že vyznívají v jedno: Divadlo blaží, zušlechťuje, povznáší, učí a vzdělává a i v okolí má rozvíjeti činnost vytčenou.

Náš ochotník již od prvních let vzdělával a úkoly své plnil i v okolí v hrách pohostinských.

Již v roce 1869 hráli ponikelští v Jammerthale „Deboru“ a „Marjánku, dceru pluku“. V roce 1870 po půl roce zmíněné hry hrány ve Víchové. V pozdějších obdobích objevila se jednota na jevišti jabloneckém, stromkovickém a opět víchovském. Náš Fišera – Kaván vystupoval mimo to pohostinsky v Roztokách a s naším řiditelem Markem v Lipštátě na „Poském Židu“.

Výtěžek příjmů věnován býval obyčejně na okrášlení místního chrámu Páně. Tak četl jsem ve starých zápiscích: z čistého příjmu prvních let věnováno do chrámu Páně na lustr 145 zlatých.

Později darováno na železnou branku 20 zlatých. Na kříž „na rovinkách“ 7 zlatých.

Část výtěžku z her ve Víchové věnována na dětský prapor – 12 zlatých.

Ze hry „Pan farář a jeho kostelník“ roku 1883 obnos 15 zlatých 37 krejcarů na korouhve do kostela.

Výtěžek ze hry „Staří blázni“ roku 1884 zas na kostelní korouhve.

Později činnost podpůrná nesla se ve způsobu humanním, financovala spolky místní, nově založené.

Tak z posledně jmenované hry darováno též 15 zlatých Školské matici.

V roce 1886 darováno 40 zlatých novému sboru hasičskému.

Roku 1897 poskytl ochotník peněžitou pomoc místním povodní postiženým v částce 17 zlatých 12 krejcarů.

V letech našich nezapomíná jednota místní školní mládeže a tělocvičné jednoty „Sokol“.

Vzpružení nastává v letech 1883 – 1890 – vlivem, asi domnívám se „Národního divadla“, kteréž v životě českého ochotnictva způsobilo veliký rozmach k novému života.

Zásluh velikých v nastudování her získal si pan učitel Holubec, který působil u ochotníků od roku 1888. Od něho obdržel jsem k volné disposici jeho poznámky z let 1888 – 1901, které si sám vedl a které nasvědčovaly velké jeho svědomitosti. Mimo některé opakované hry starší vynikal repertoir všech let výběrem vskutku promyšleným a získal tím nové mladé síly, vlastně naše herce nejstarší, vám již známé. Není třeba, bych jména jich uváděl, nám skromnost sluší a vy sami, kteříž jste příznivci našeho divadla – dobře znáte snaživce, kteří svým milým zjevem získali si obliby a snaží se postaviti před oči diváků život náš – herecký – život společenský, nezakrytý, nefalšovaný. Někteří z nich jsou velmi bystrými pozorovateli i denního života. Dovedou se však i vžíti do kruhů společenských, vyšších, což vyžaduje zvláště u ochotníků vesnických techniky vyšší.

Když v roce 1881 stiženo bylo Národní divadlo katastrofou, kdy plameny sžehly chrám bohyně Thalie a hned v letech následujících pohromou stejnou stižena i divadla jiná /ve Vídni/ - bylo mnoho divadel dřevěných, vydalo nařízení místodržitelství, by provozování her v sálech dřevěných bylo omezováno i zakazováno.

Do těchto nařízení i sál starý nevyhovoval. Roku 1888 náš pan starosta rozhodl se též ku stavbě sálu, kdež ochotníci zřídili si jeviště své.

Náš ochotník dobře vystihl příležitost ku rozvití lepší činnosti. Jelikož měl dobrých sil, zdatných funkcionářů – povznesl se – podávaje hry dobře nacvičené a vypravené. Poměr mezi ochotníky a herectvím jest ten nejskrovnější, an spokojí se jen tím malým uznáním – jsa příliš skrovný.

Zde mohu promluvit též o zvláštním ochotnickém obecenstvu. To vyznamenává se skutečně také ochotou různého druhu: choditi na představení za každého počasí, přispívati mu ku zlepšení jeho ze svého majetku a dáti se pohnouti k nadšení opravdovosti děje, k rozjaření a k smíchu.

Budu však chvilku k vám přímým. Dobře spolu buďme a pravdu sobě mluvme. Pozoruji velmi dobře společnost a neujde mi vada ta nejmenší. Pravil jsem, že divadlo vychovává nejen ochotníky, vychovává též obecenstvo. Prohlédněme trochu to některé obecenstvo. Mám zde na mysli hlavně naše mladší posluchače. Tak zdá se mi, že mnoho z nich navštěvuje divadlo více pro zábavu, vchází tam, by se pobavilo mezi sebou a tak dále tak, že mnohý místo aby svůj společenský tak neobroušený takt zjemnil, dává svým jednání na jevo, že nechce nijak přijmouti to, co divadlo ušlechtilého mu podává a naopak, domnívá se takový, že jeho nespolečenskému chování musí se kde kdo, snad i ochotník, podrobiti.

Vyčítá-li se ochotnickému divadlu něco jiného, možno na ukázku dobře použíti stesku B. Zelenky, pisatele ochotnických dějin – jenž praví:

„Veřejnost širší – i užší nepřející – má za to, že ochotnické divadelní spolky jsou za tím účelem zakládány, aby ochotnictvu samému a úzkému kruhu členstva a užší společnosti poskytována byla příležitost k zábavám. Neznají jejich činnost z blízka.“

Nechci tvrditi a vnutiti vám snad, že hry naše jsou dokonalými, dalek jsem toho, vím, že velmi často zasluhují výtky – svou vinou přivádíme představení velmi často v rozvrat. Dokládám slovy O. Hollmanna: „Kdo k hotovému zasedne, jež mu veselý večer připraví, aneb jej vážnější myšlenkou ze rmutu a shonu všedního života do ideálnějších oblastí povznese, ten ani z daleka netuší, co sebezapření, píle, práce, času každé představení s takovou výpravou a hrou, na které si obecenstvo zvyklo, stojí, kolik hodin večerních a nočních ochotníci naši po celodenním mnohdy úmorném zaměstnání, zkouškám a studiu rolí věnovati musí a kolik různé jiné práce, širším kruhům neviditelné a proto zřídka uznávané s každým představením je spojeno“.

Ve spolku ochotnickém, v každém pravím, přihlíží se k ušlechtilé mluvě a ušlechtilým způsobům společenským. Ochotníci bystří si paměť, stávají se samostatnými, nutí se v sebeovládání – zkrátka na prknech ochotnických vyrůstají lidé s vyšší společenskou inteligencí – s vyspělými vlastnostmi duševními – vyrůstají charaktery.

Mezi tím, co ochotníci zkouší a hrají, v jiných místnostech oddávají se životu nezřízenému. Divadlo má odváděti dorost od špatné společnosti a učiti jednotlivce taktnímu životu společenskému.

Ochotnická divadla sbližují různé vrstvy společenské a urovnávají hluboké propasti stavů, které z předpojatosti, z nerozumu často vznikají. Což snad z části daří se též i u nás. Nevím, že by u nás lidé překáželi si v hledišti. Byl jsem svědkem v jistém městečku, kde jistá paní, dozvěděvši se, že bude seděti v divadle vedle sousedky, která se jí snad rovnati nemohla, odřekla raději koupi lístku, nedostavši místo dle vůle své – do divadla nešla. Takové výstřednosti, také propasti mezi jednotlivými stavy, divadlo urovnává – nepřímo – nýbrž tak, že společnost nevědomě této idei se poddává.

Ochotnictvo zušlechťuje se navzájem, kde členové inteligentnější rádi se věnují práci, aby i ti méně inteligentní, jimž tvrdý, macešský osud byl životem přidělen, povznesli se a dovedli se těšiti se z práce – kterou vykonali.

Známý literární kritik profesor Oborník píše ve svých „Myšlenkách o ochotnících“:

„Divadlo ochotnické je způsob zábavy, který má nad jiné lepší příležitost a možnost nabývati rázu ušlechtilého, vzdělávacího i výchovného, neboť se stýká s několikerým uměním, s herectvím, hudbou, s uměním dekorativním, zprostředkuje spojení mezi světem divadelním na jevišti se světem života opravdového – a v životě národním přispívati může mravně i hmotně.

Pořádek musí zde nastati. Nejen v obecenstvu, ale i mezi ochotníky. Závisti, prospěchářství, nedodržení povinností ochotnických, jichž si je každý vědom – musí býti odstraněny.

Až nastane harmonisace mezi ochotníky a obecenstvem, uznání naší namáhavé práce, až my, ochotníci, nebudeme stavěti svou práci jako ochotnickou, až pracovati budeme z lásky, aby idee, o nichž jsem se zmínil, došly splnění, až obecenstvo stane se vyspělým, společenským – pak teprve konati bude hra na jevišti své poslání pravé – hra v pravdě umělecká, zdokonalena byvši herci – ne diletanty, zanechá jistě stopy illuse v myslích obecenstva, stojícího na úrovni inteligence. Dobré vůle, jak v ochotnících, tak v obecenstvu dosti je. Trochu energie jen, vytrvalosti, sebeovládání, kus národního citu a dobudeme úspěchu, kterého mladší generace se dočkají a k jehož zdaru přispějeme my – a uplyne nové padesátiletí – padesátileté práce – a budeme míti i my pak své dějiny.
 
 

Související Geografické celky

 
 

Související Pojmy

 
 

Související Bibliografie

 
 

Související Obrázky

Poniklá, Janda, Josef: Ochotnictvo na Jilemnicku, II.díl, s.133


 
  Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':