Texty: AS 2003, č. 3, s. 23 - 26, Vladimír Hulec.

Patos, ironie a hlubší význam
42. ročník národní přehlídky divadla v pohybu Šrámkův Písek
23.5.-25.5.2003

V úvodním slově letošního již 42. Šrámkova Písku napsal do Programu dramaturg přehlídky Karel Tomas Strčte hlavu do Písku! O změně statutu, počtu účastníků i celkové atmosféře píše v úvodním slovu k festivalu Milan Strotzer, a tak mě zbývá jediné: vytáhnout svou hlavu z Písku, neb se tam zabořila úplně a zcela již potřetí za sebou, a podat svědectví o tom ponoru letošním. Ba co víc, Tomasova slova mě inspirovala i k vystrčení kritického oka, neb Písek si to zaslouží. Je to dospělá přehlídka, kde se setkávají vyspělí tvůrci s těmi, co možná mají o divadle jen střídmé vědomosti, ale nechybí jim statečná srdce a otevřená mysl. Takový alespoň pocit mám ze svých porotcovských účinkování a z toho letošního nejvíc. Setkání inscenací s diváky a divadelníků s porotci to byla nadobyčej vstřícná a různorodá, přičemž sdostatek kritická, nevyhýbající se ani bolestným pojmenováním nedostatků, chyb a omylů.

Patos
Nedávno mě někdo upozornil – tuším, že to byl odborný pracovník pražské Artamy, loutkář Štěpán Filcík, porotce Prima sezóny v Náchodě – že na divadle se nebývale rozrůstají dvě témata: Bůh a Bolest. Náboženství, religiozita versus násilí všeho druhu. Domyšleno, nejde jen o témata, ale i o formu a emoci: patos versus syrovost.Vznešenost, důstojnost, autorita versus obnaženost, revolta, strhávání masek. Obě linie bylo bylo možné v programu Šrámkova Písku dobře vystopovat a – překvapivě (aspoň pro mne) – převládala ta religiózní, řád a jistoty vzývající, i když občas i vyzývající. Možná je to šance pro tento svět. Je-li umělec skřivánkem ohlašujícím jed v prostředí, hlásí současný trend i znechucenost mladých tvůrců nad chaosem dneška. Žijeme sice možná v nejsvobodnějším stavu společnosti v celé dohlédnutelné historii lidstva, přesto svobodni ani šťastni nejsme. Jak je to možné? Chybí skutečně Bůh? Chybí Řád? Toť otázka pro filosofy.
Podle Freuda Bůh umřel a já nevěřím, že by ho šlo vzkřísit. Neumřelo však svědomí, neumřelo podvědomí, neumřela duše. Co ale s tím a jak toto téma zobrazit na jevišti?
Velkými slovy a patosem, napadne někoho. Třeba tvůrce Divadla Na kraji z Nového Jičína. Posadí několik lidí do zaoceánské lodi, tu nechají ztroskotat a pak její pasažéry soudí. Divák tomu mohl sotva porozumět, nechápal hlavu ani patu, tvůrci se dokonce ani nepodepsali (v programu chyběly jakékoli informace, novojičínští je nedodali ani v Písku), ale cosi naléhavého z jeviště doléhalo. Mladí herci vzali téma viny a vzpoury vůči samozvaným soudcům vážně, režisér a choreograf je zvládli – šikovně ukočírovali na velké ploše a ve velkém počtu, scénické houpající se světlo dodalo tajemnou atmosféru. Jediné čistě pohybové divadlo na festivalu bylo dokladem živosti formy, jen ten obsah by si měli novojičínští ještě ujasnit. Jde-li jim o abstraktní pojmy, nelze hovořit cizokrajnými příběhy odkazujícími ke konkrétním asociacím. Jde-li jim o konkrétní příběhy, nelze je jen naznačovat. Jejich Soudce byl příliš vágní a velkohubý, než aby jeho slova a činy zasáhly srdce diváka.
Ta srdce však bezpečně zasáhla inscenace Matěje Šefrny Loď andělů. Tragické a bolestné téma dětských sebevražd zpracoval soubor Elevace Litomyšl obsahově silným příběhem. Strážní andělé, kteří neuhlídali své děti, se plaví vesmírem (či po řece Léthé?) za svými křídly. Nakonec dojdou odpuštění a křídla jsou jim vrácena. Proč však, co se odehrálo, se divák nedozví. A to mu příběh sděluje vnější postava psychiatričky! Vkusnému představení chybí hlubší vrstvy, více rovin a hlavně rafinovanější práce s příběhem a situacemi. Celek tak může spíš sloužit jako úvod do diskuse o tématu než jako právoplatné představení, ve kterém by něco podstatného bylo sděleno. Neříkám odpovězeno, neb divadlo nemá za povinnost dávat odpovědi, spíš klást otázky. Nicméně ty litomyšlskými pokládané byly – jako u novojičínských – až příliš na emocích založené, do abstraktních rovin „hozené“, vnějškové. Byť divadelně propracovanější se skvělými pěveckými v(ý)stupy, opět spíš patos bez opory ve formě a obsahu.
Když chceme drama, tu ho máme – Princezna T. Daniely Fischerové Divadelního spolku Rotunda Znojmo. Zde už patos překročil snad meze všechny. Tvůrci jsou tak důstojní, že už pouze velká slova sošně sdělují. Ono to je vlastně silné, ale vyžaduje to velmi precizní hru ve všech položkách – od dramaturgické přes scénickou po hereckou. Ač zkušený soubor, tento souboj nevyhrál. Myslím, že by pohořeli i profesionálové. Zkuste říkat věty: Chtěl bych mlčet láskou, nebo Srdce, ten svrchovaný měkkýš… Když se bojuje o pravdu, neměli by si divadelníci brát čistý štít. Myslím, že je třeba se nějak „ušpinit“, hrát s větším osobním ručením. A to jsem v uměřené inscenaci a pod slupkou přečistých kostýmů a jak od kadeřníka přišlých dam nezaznamenal.
Osobní ručení bylo naopak poznatelné ve výtvarně pohybové inscenaci Nejkrásnější utopenec na světě, dramatizaci povídky G.G. Márqueze břeclavského divadla poezie Regina. Soubor mladých lidí, hraní v nejbližší blízkosti diváka a ve studiovém prostoru, to byly devizy velmi citlivě podané inscenace. Ale opět, „hlubinná“ emoce diváckého (spolu)prožitku nenastala. Dívky a chlapci, jdete-li touto cestou, buďte razantnější. Anebo uberte a propracujte jednotlivé situace. Takto nesdělujete ani příběh, ani diváka dostatečně neatakujete. Vše je jen napůl cesty. Nabízíte jen žánrový obrázek jedné rybářské osady. Trochu málo na magický realismus předlohy.
A ještě jedno drama a ještě jedna dramatizace a ještě jeden respekt před jménem (a spolehnutí se na ně): umělecká skupina Triarius Česká Třebová s dramatizací Dostojevského Bílých nocí. Přiznaná literatura na jevišti. Židle a prázdný prostor. Herec a jeho slovo doprovázené jednoduchými akcemi. Opět příliš velké sousto. Některé jevištní prvky (kavárenský stolek ve formě papírové rekvizity) zcela mimo poetiku a herecká zdatnost nepřiměřená velikosti úkolu. A tak nakonec to byl víc romantický Puškin než osudový Dostojevský.

Ironie
Humor, odstup, výsměch, radost z bytí teď a tady, to jsou devizy, v kterých mladému divadlu nemůže žádný profesionál konkurovat. A na Písku se v tomto ohledu blýská na časy. Po loňském DNO z Hradce Králové, které dokonce na podzim pak dosáhlo na Cenu divadelních novin, se objevil další možný kandidát na „nový“ Semafor – pražský soubor Vosto5. Jejich Sniežka je dokonalou hříčkou divadelní radosti a chytrosti. Dotažená ve všech směrech, otevřená jakýmkoli nahodilým situacím, skvěle zahraná, dokonale vypointovaná. Taková radost vás na divadle potká jednou za rok, nebo za pět… a v životě někdy i za dýl… Zapamatujte si ta jména: Tomáš Jeřábek, David Kašpar a hlavně duo Petr Prokop a autorsky vitální Ondřej Cihlář. Možná za čas budeme říkat: „Jó, to byly časy, když na ŠP jezdily Husa na provázku, Sklep nebo Vosto5! To už dnes není!“ Legendy se nevidí, když přicházejí…
Ovšem legendami jsou dnes už královéhradecké Jesličky. Jejich Dospělá embrya, což jsou již absolventi této ZUŠ, přivezla letos humoristické pásmo Praha, ani ne tak magická jako komická. Navazuje na jejich předchozí feministický opus, formálně jde vlastně téměř o totéž. Tentokrát však humor trochu kulhá. Nápadité scény střídají divadelně hluchá místa, která nezachrání ani charismatický vedoucí souboru a průvodce pořadem Jan Dvořák. Nebylo to zbytečné představení ani mrtvé divadlo, jak na začátku proponoval, nicméně jisté rozpaky vzbudilo. Možná už sám Meyrink, z něhož hradečtí údajně čerpají, nebyl zrovna největším satirikem ani humoristou…
To ostřejší v humoru byli už ve středověku lidé vesničtí. Poezii této doby v přebásnění Ivana Wernische ze sbírky Beránci a vlci si vzali za svou tři ostré dívky z Prahy, Karolína Lišková, Kateřina Mikanová a Marcela Magdová. Se svým kamarádem Karlem V. Dlabačem vytvořili soubor 3+1 a inscenaci Zajímá mě jenom nesmysl. V krátkých vstupech, jakýchsi klipech, se představí v různých polohách, většinou těch ráznějších, přímočařejších, a ono to funguje. Blik, střih, příchod, odchod, ostrý hudební podkres. Jak jednoduché je divadlo! Pro mne objev roku v amatérském divadelním světě.
Na obdobný titul měli z Prahy zaděláno i Krvik Totr. V Písku se jim však totálně nedařilo, až se mi z toho Tají dech. Zdá se, že jejich komorní, spíše literární humor ještě nemá tu moc být přenesen do většího sálu, jakým písecké Divadlo pod čarou, kde hráli, přece jen je. Přesto nezatracujte tyto tři mladíky. Jejich cesta je zdá se důsledná a humor nápaditý a chytrý. Zatím však „převymyšlený“.

Hlubší význam
Dred, Černí šviháci, De Facto Mimo a Společnost doktora Krásy, to byly nejvýraznější soubory oné „odvrácené“ tváře víry a patosu. Podvědomí a citová obnaženost, tak by se daly charakterizovat jejich, byť jakkoli rozdílné produkce.
De Facto Mimo Jihlava si surrealistu, tedy podvědomí přímo vybrali. Dramatický románek méně známého českého surrealisty Karla Hynka Inu mládí je mládí zpracovali formou otevřeného divadla s množstvím výtvarných asociací a hereckých kreací. Dva herci a herečka rozvíjeli množství situací, při nichž láska k smrti ubližuje, až k smrti došli. Citlivě sestavená inscenace vyžaduje velmi přesné herecké i výtvarné stylizace. A taky temporytmus. Důsledné dotažení trochu ještě rozostřeného tvaru, možná jen dobře zvolený prostor – přece jen se mi zdá, že divák by měl mít větší odstup – a vznikne francouzsky jarryovská surrealistická inscenace, vzdálená možná původní syrové předloze, avšak zrovna tak (ne-li víc) magická.
Další surrealistickou předlohou byla na festivalu novela Vítězslava Nezvala Valérie a týden divů. Překvapivě ji však náchodští Dred nezpracovali výtvarně košatým jazykem, ale formou téměř tradičního činoherního divadla. Připoměli mi Topolův Konec masopustu. Hlavní roli v jejich inscenaci má totiž chór masek – zprvu svatebních, pak vesničanů, slepic na dvoře a herců. Ambiciózní inscenace naráží na herecké výkony. Úkoly, které jsou před mladými náchodskými herci jsou zjevně nad jejich možnostmi. Jedině Markéta Lelková v roli Elzy nabízí to, co by měly všechny postavy – dráždivost i tajemství současně. Děs i nezvladatelnou touhu. Problematické jeví se mi i zarámování celku do iniciačního pseudoobřadu první menstruace. Původní idea možná byla provokativní, i samo téma konvenuje s možným výkladem Nezvalova textu jako projev podvědomí Valérie, nicméně ironické zpracování se s textem i obsahem hry tlouklo jak slaneček s jahodami. Obě ingredience by k sobě možná mohly jít, musely by se ale jinak namíchat…
Surrealismus sui generis je text Josefa Tejkla Amatéři. Otisk Klímova ducha z něj přímo čiší. A taky černý humor E.A. Poea či temně nahlédnuté historky Bohumila Hrabala. Nehledej,me ale vzory. Tejklův text je osobitý a původní. Já jen otevírám vaši fantazii. Ponechávám tedy Amatéry ještě k dalším rozborům a pohledům, neb jde rozhodně o autorský počin textový i formální, který nelze jen tak se stolu smést. (Též viz články prof. J. Císaře a A. Exnarové o FEMADu Poděbrady / Divadelní Třebíči na jiném místě tohoto čísla AS. Pozn. red.) Autentičtí herci, toť Černí šviháci z Kostelce nad Orlicí jsou. Když se zadaří, nemůže být lépe česká hospoda na divadle obtištěna. V Písku se až tak nevedlo, ale to nechejme na bohu zvaném Fernet, jemuž je inscenace zasvěcena. Ještě mnohokrát jej budou divadelní šviháci vzývat. Možná až do skonání světa.
A do čtveřice surrealismus. Tentokrát vtištěný do Shakespearova Macbetha v provedení úpických šílenců do Prahy před pár lety dorazivších – Společnosti dr. Krásy. Poslední Lantův výtvor, toť dramaturgický i režijní počin. Oproti úspěšné sv. Dorotě do více vrstev podvědomí rozmáchlý, autorsky ambicióznější. Opět však problém v dotaženosti, tentokrát však i ve stavbě scén a situací. Hodně moc práce čeká Lantu, chce-li s touto inscenací více uspět. Nicméně pohled na Macbetha jako na téma viny a zodpovědnosti za stav světa, toť aktuální divadlo dneška. A zvolené prostředky dekompozice textu, výtvarné košatosti s důrazem na svícení, herecké zmnožení postav a zapojení celého prostoru divadla, nejen jeviště, toť pro divadelníka svátek. Lanta je stále na cestě Petra Lébla, přibírá Sergeje Fedotova a otevírá fantazii a hlubiny v nás i divadle netušené. Jen to zpracování asi nikdy nebude léblovsky ani fedotovosky dotažené… Nebo že bychom si někdy řekli: „Jó, to byly časy, když na ŠP jezdili Scherhaufer, Tálská, Lébl, Pitínský nebo Lanta! To už dnes není!“ Přál bych to Petrovi, sobě, vám i českému divadlu.
Letošní Šrámkův Písek nepřinesl revoluci, ale otevřené myšlení. Možná to nejcennější, co člověk má.
Vladimír Hulec