Byl známým pražským zahradníkem. Jeho nejznámějším dílem bylo vybudování zahrady Kanálka pro osvícenského mecenáše kultury Josefa Emanuela hraběte Canala. Působil rovněž jako reprezentant úřední městské hospodářské inspekce a přísežní odhadce pro věci zahradnické. Jako majitel domů v Dlážděné ulici na Novém městě a zahrady a pozemků v oblasti Karlína patřil k předním pražským měšťanům. Své společenské pozice, včetně styků s řadou šlechtických rodin, se snažil využít také k rozvoji společenského života, a tím i posílení sebevědomí českého měšťanstva. Jedním z prostředků k dosažení tohoto cíle viděl v podpoře domácího diletantského divadla, jež od konce 18. století prožívalo v sousedních německy mluvících zemích období mimořádné obliby. Ve svém domě č. 1016 (přibližně v prostorách dnešního Masarykova nádraží) dal v roce 1819 postavit jeviště s papírovými dekoracemi, kde jeho synové Jan T. (1799-po r. 1845) a Václav T. ml. (1801-1879) a dcera Amálie společně se svými přáteli uváděli divadelní představení nejdříve pro uzavřenou společnost svých známých, později
od roku 1821, kdy divadlo přebudoval v zadní části domu, i pro širší veřejnost.
1823 divadelní sál i jeviště ještě zvětšil.
Na tomto privátním divadle se během zimního období hrálo téměř pravidelně každou neděli.
Pro rozvoj české kultury měla tato divadelní aktivita v době, kdy se v Praze hrálo česky pouze nepravidelně na scéně Stavovského divadla, velký význam. Na jedné straně probudila zájem o divadlo zejména v řadách mládeže, na druhé straně aktivovala potencionální ochotnické herce.
Ředitelem divadla se stal měšťanosta J. Mirani, v souboru působili především studenti, ze známých osobností např. Magdalena Forchheimová, Anna Švamberková, František Škroup, Jan Haklík,
od roku 1821 zde také příležitostně vystupoval jako herec i V. K. Klicpera (např.jako Karel v Divotvorném klobouku).
Svým repertoárem se scéna přihlásila především k programu představitelů vlastenecké inteligence, jenž kladl důraz na propagaci myšlenek obrození právě prostřednictvím divadla. Kmenovým autorem Divadla u Teisingerů se stal V. K. Klicpera, jehož veselohrou Bělouši divadlo zahájilo svou činnost.
Během čtyř let svého trvání byly zde postupně uvedeny i další Klicperovy hry, zejména jeho Divotvorný klobouk, který se stal nejoblíbenějším uváděným kusem.
T. divadlo pro dobu jeho působení nejen finančně podporoval, ale i prostřednictvím svých společenských styků mu zajišťoval nutné úřední povolení pro každé představení. Stoupající úrovní představení a také jedinečnou intelektuální atmosférou, která zde panovala, se divadlo stalo začátkem 20. let 19. stol. důležitým centrem českého společenského a kulturního života v Praze.
Divadlo byla trnem v oku úředním místům, které souboru kladly překážky, až bylo v roce 1824 nuceno ukončit svou činnost.